26 ICm 2090/2011
Číslo jednací: 26 ICm 2090/2011-78

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Toufarem v právní věci žalobce ESSOX s.r.o., IČ 26764652, se sídlem České Budějovice, Senovážné nám. 231/7, zastoupen JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem v Českých Budějovicích, proti žalovaným 1/JUDr. Filip Punda, se sídlem Klášterská 126/II, Jindřichův Hradec, insolvenční správce dlužníka Jaroslava anonymizovano , zastoupen JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 1, 2/ Jaroslav anonymizovano , anonymizovano , bydliště Peč 47, 380 01 Peč, o určení pravosti popřené pohledávky,

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že v insolvenčním řízení vedeném před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 26 INS 7453/2011, popřená část pohledávky žalobce za druhým žalovaným ve výši 8.640,-Kč uplatněná přihláškou ze dne 11.6.2011 je pravou pohledávkou s e z a m í t á .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému č. 1 na náhradě nákladů řízení částku 4.356,-Kč a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného č. 1.

III. Žalobce a žalovaný č. 2 nemají právo na náhradu řízení.

Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou vůči žalovanému, tedy insolvenčnímu správci dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , a proti žalovanému č. 2) tedy přímo dlužníkovi, domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že část pohledávky insolvenčním správcem popřená ve výši 8.640,-Kč uplatněná přihláškou ze dne 11.6.2011 je po právu. První žalovaný oznámil žalobci dopisem ze dne 22.7.2011, že při přezkumném jednání 13.7.2011 popřel část přihlášené pohledávky ve výši 8.640,-Kč, tedy náhradu nákladů rozhodčího řízení. Druhý žalovaný se k popření připojil, zbylá část pohledávky byla uznána. Žalobce nesouhlasí s tímto popřením, když je přesvědčen, že uvedený rozhodčí nález je řádným exekučním titulem, tedy není možné jej zpochybňovat, jak tímto žalovaní učinili. Žalobce především odkázal na platnou judikaturu, tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1201/2009 a 32 Cdo 2282/2008 vyjádřil názor, že je sice pravdou, že ve vztahu mezi účastníky lze shledat znaky spotřebitelských smluv podle § 56 obč.zák., avšak i judikatura Nejvyššího soudu směřuje k závěru, že ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti. Poukázal na to, že věcnou správnost exekučního titulu není Exekuční soud oprávněn přezkoumat, z toho lze dovodit, že k takovému přezkoumání není analogicky oprávněn ani insolvenční správce, natož dlužník v insolvečním řízení. Zkoumání platnosti rozhodčí doložky podléhá samostatnému soudnímu řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení. Takový závěr je přiléhavý i pro řízení insolvenční. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru podpisem smlouvy, žalovaný č. 2) současně vyjádřil souhlas s obchodními podmínkami, jehož součástí bylo také sjednání rozhodčí doložky.

Žalovaný č. 1) navrhl žalobu zamítnout, poukázal na fakt, že posouzení zda se jedná o přihlášku vykonatelnou či nevykonatelnou, přísluší insolvenčnímu správci s tím, že rozhodující je potom výsledek přezkumného jednání. Pokud se týče platnosti rozhodčí smlouvy s ohledem na způsob jmenování rozhodce, je nutno odkázat zejména na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, podle kterého neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc resp. konkrétní způsob jeho určení a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona je taková rozhodčí smlouva neplatná. Je tedy zřejmé, že rozhodce neměl pravomoc ve věci rozhodnout a jeho rozhodčí nález je bezúčinným právním aktem. Platnost rozhodčí doložky přitom musí být přezkoumána z úřední povinnosti a to i ve stádiu dovolání exekuce či insolvence (viz např. rozsudky NS ČR pod sp. zn. 23 Cdo 2628/2010 nebo 31 Cdo 985/2012).

Žalovaný č. 2) se nevyjádřil.

Soud vyzval všechny účastníky k podání vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím soudu v režimu § 115a o.s.ř. za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř., účastníci s takovým postupem soudu, buď souhlasili nebo nechali marně uplynout lhůtu ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. Soud proto ve věci rozhodl rozsudkem vyhlášeným dne 1.11.2013 bez jednání toliko na základě obsahu spisu.

Mezi účastníky je nesporné a vyplývá to též z vyrozumění insolvenčního správce o popření pohledávky a z přihlášky pohledávky, že žalovaný č. 1 oznámil žalobci dne 22.7.2011, že při přezkumném jednání dne 13.7.2011 popřel část žalobcovy přihlášené pohledávky, která představuje náklady rozhodčího řízení ve výši 8.640,-Kč. K čemuž se druhý žalovaný připojil. Z vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky přitom vyplývá,

že insolvenční správce považoval rozhodčí doložku uvedenou v obchodních podmínkách za neplatnou, neboť se jedná o vztah vyplývající ze spotřebitelské smlouvy a rozhodčí doložku je tak nutno posuzovat jako za ujednání výrazně nerovnovážné ve prospěch dlužníka jako spotřebitele. Jelikož se jedná o závazek spotřebitele je nutno na platnost rozhodčí doložky vztáhnout ustanovení § 56 obč.zák., které pak je nutno vykládat komunitárně konformním způsobem a to pravidly uvedenými ve směrnici Rady 93/13 EHS z 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Rozhodčí doložka je dále neplatná i podle § 39 obč.zák. pro rozpor se zákonem i z toho důvodu, že neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc resp. konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona.

Rozhodčím nálezem pod sp. zn. E/2010/06646, který nabyl podle doložky právní moci této dne 15.4.2011 a byl vydán JUDr. Vladimírem Jirouskem, rozhodcem v Praze dne 16.3.2011 vyplývá, že podle tohoto nálezu je žalovaný Jaroslav anonymizovano povinen uhradit žalující straně, tedy společnosti Essox s.r.o. na náhradě nákladů řízení částku 8.640,-Kč do 3 dnů od právní moci rozhodčího nálezu k rukám právního zástupce žalobce v rámci rozhodčího řízení. Z odůvodnění rozhodčího nálezu vyplývá, že rozhodce dovodil svou pravomoc k rozhodnutí sporu z rozhodčí doložky sjednané v čl. VI. odst. 7 smluvních podmínek mezi účastníky uzavřené smlouvy o úvěru a smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce o úvěrové karty společnosti Essox. Z citovaného čl. VI/7 smlouvy o úvěru č. 9700394283 uzavřené žalobcem a žalovaným č. 2) (což je prokázáno touto smlouvou a mezi účastníky nesporné), který se nazývá Řešení sporu a stížností , je prokázáno, že společnost a klient se dohodli, že majetkové spory, které vzniknou ze smlouvy nebo v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení. Společnost a klient se dohodli, že spory budou rozhodovány jedním rozhodcem, jmenovaným správcem seznamu rozhodců, vedeném Společností pro rozhodčí řízení a.s. se sídlem Sokolská 60, Praha 2, podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení SPRR. Společnost i klient prohlašují, že jsou srozuměni s obsahem Jednacího řádu pro rozhodčí řízení SPRR, pravidly o nákladech rozhodčího řízení, sazebníkem odměn rozhodců, organizačním řádem a Kancelářským řádem SPRR. S nimi je možnost se seznámit na internetové adrese www.rozhodci-rizeni.cz. Pokud to rozhodce nepovažuje za potřebné rozhoduje spor bez ústního jednání na základě předložených písemností. Řízení se zahajuje doručením žaloby, přičemž podmínkou jejího projednání je zaplacení soudního poplatku z rozhodčí řízení. Rozhodce uvědomí o podání žaloby žalovaného jemuž zašle kopii žaloby s příslušenými písemnostmi. Žalovaný je povinen se k žalobě do 7 dnů vyjádřit a doložit důkazy již se dovolává, jinak jsou skutečnosti v uvedené žalobě považovány za nesporné. V souladu s těmito smluvními podmínkami, jak vyplývá z rozhodčího nálezu (a jeho odůvodnění) proběhlo předmětné řízení bez nařízení jednání ve věci, když žalovaný se k výzvě rozhodce, jak je uvedeno v odůvodnění rozhodčího nálezu, nevyjádřil. Shora uvedené důkazy zhodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, považuje je za věrohodné, tedy nezpochybněné z hlediska jejich pravosti a obsahu. Zbylé z předložených listin nepovažoval za podstatné pro zjištění skutkového vztahu věci (upomínka před žalobou, přehled plateb pro smlouvu) a nepoužil je pro zjištění skutkového stavu ve věci.

Žaloba je podána v souladu s podmínkami ust. § 198 odst. 1 IZ, nelze přisvědčit argumentaci žalobce o tom, že v rámci insolvenčního řízení nelze jinak než vyčkáním eventuelního rozhodnutí ve zvláštním řízení podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení, zkoumat platnost rozhodčí doložky. Z konstrukce ustanovení § 198 a § 199 IZ (popření vykonatelné a nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem) je zřejmé, že v rámci insolvenčního řízení, mohou být popírány veškeré pohledávky, byť o nich bylo jednáno a rozhodnuto v jiném řízení, popř. i pokud takové možné řízení neproběhlo. Naopak takový přezkum je typickým znakem insolvenčního řízení. Při posouzení předmětu právního sporu mezi účastníky vyšel soud zejména z usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010, ze dne 11.5.2011 ze kterého vyplývá, že výběr příslušného rozhodce stejně jako v případě řešeném v této věci byl podřízen režimu rozhodčího řádu vydaného obchodní společností, která podle zákona nebyla oprávněna vydávat statuty a řády (obdobně jako stálé rozhodčí soudy, jejich statuty a řády jsou obligatorně uveřejňovány v obchodním věstníku podle § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, které by mimo jiné především upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení resp. vymezovaly způsoby jmenování rozhodců). Je třeba zdůraznit, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zvláštního zákona vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. Přitom nelze mít ani za to, že by se účastníci byli případně dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, v případě nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob jakým, jak by příslušný rozhodce měl být určen, když zmiňovaný odkaz na rozhodčí řád nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce akceptovat. Rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na rozhodčí řád. Pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč.zák. pro rozpor se zákonem. V rámci citovaného rozhodnutí pak Nejvyšší soud ČR dodává, že velký senát občansko-právního-obchodního kolegia Nejvyššího soudu se tak odchyluje od právního názoru vysloveného v dřívějším usnesení sp.zn. 32 Cdo 228/2008. Je zřejmé, že aplikace citovaného rozhodnutí je přiléhavá i pro předmětný případ, kdy smluvní podmínky vypracované žalobcem a žalovaným přijaté v rámci podepsané smlouvy neobsahují jméno konkrétního rozhodce a pokud jde o způsob jeho určení, odkazují na Jednací řád pro rozhodčí řízení SPRR, aniž by však Společnost pro rozhodčí řízení a.s. byla oprávněna vydávat statuty a řády, čili byla stálým rozhodčím soudem, jehož statuty a řády jsou obligatorně uveřejňovány v obchodním věstníku podle § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Jako přiléhavou hodnotí soud také právní argumentaci žalobce, která s odkazem na ustanovení § 56 obč.zák. když spotřebitelský charakter předmětné smlouvy nezpochybňoval ani žalobce, odkazuje na nerovnovážné postavení spotřebitele i přijetím obchodních podmínek, na něž odkazuje smlouva o úvěru, která mimo jiné snižuje ochranu procesních práv spotřebitele, která když pravidla rozhodčího řízení, jak vyplývá z čl. VI/7 umožňují sankci fikce nesporného tvrzení již po nevyjádření se k žalobě v krátké lhůtě 7 dnů od doručení výzvy rozhodce a tak podobně. Ze všech těchto důvodů považuje soud za neplatnou rozhodčí doložku vtělenou do smlouvy o úvěru, která byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným č. 2) a tedy za neexistentní i rozhodčí nález, na jejím základě vydáný. Pokud oba žalovaní popřeli nárok žalobce vůči dlužníkovi spočívající v nákladech rozhodčího řízení, pak toto popření je po právu a žalobu je nutno zamítnout.

O náhradě nákladů řízení je rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když je zřejmé, že ve věci je plně úspěšná strana žalovaná. Žalovanému č. 1) pak byly přiznány náklady právního zastoupení spočívající ve 2 úkonech právní služby, tj. odměna za 1 úkon ve výši 1.500,-Kč podle § 9 odst. 4 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2 x režijní paušál po 300,-Kč dle § 13 této vyhlášky a navýšení o DPH 21 %, když právní zástupce žalovaného č. 1) osvědčil, že je plátcem DPH. Celkem 4.356,-Kč. Žalovanému č. 2) náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů k Vrchnímu soudu v Praze od doručení jeho vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může být nařízen soudní výkon rozhodnutí.

Krajský soud v Českých Budějovicích dne 1.listopadu 2013

JUDr. Pavel Toufar v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Lenka Koblencová