26 Cdo 997/2001
Datum rozhodnutí: 19.06.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 997/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně Městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované B. A. (dříve L.), o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 464/98, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 1999, č. j. 16 Co 311/99, 16 Co 312/99-19, takto:

I. Řízení o dovolání žalované se zastavuje.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září 1999, č. j. 16 Co 311/99, 16 Co 312/99-19, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. září 1999, č. j. 16 Co 311/99, 16 Co 312/99-19, změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) ze dne 3. května 1999, č. j. 7 C 464/98-10, ve znění usnesení ze dne 9. června 1999, č. j. 7 C 464/98-14, tak, že zamítl žalobu na určení, že povinnost žalované vyklidit byt č. 17 v domě č.p. 1768, P. (dále jen předmětný byt", resp. byt"), stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 7 C 295/93 ze dne 22.11.1993, není vázána na zajištění náhradního bytu", a zároveň žalobu na stanovení povinnosti žalované vyklidit tento byt do 15ti dnů poté, co jí bude poskytnuto přístřeší", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů dovodily, že byl - li žalované nájem bytu vypovězen a v návaznosti na to jí byla stanovena povinnost k jeho vyklizení po zajištění náhradního bytu, pak určení, že stanovená vyklizovací povinnost není vázána na zajištění náhradního bytu, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku by nebylo namístě zajišťování náhradního bytu pro žalovanou. Soud prvního stupně usoudil na změnu poměrů z toho, že žalovaná ani po skončení nájemního poměru na základě přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného, tedy z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák."), neplatila řádně nájemné (dluh na nájemném již činil 98.625,- Kč /bez příslušenství/"). Naproti tomu odvolací soud dovodil, že bylo-li z důvodu neplacení nájemného, tj. z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., již přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, nelze změnu poměrů spatřovat v dalším neplacení nájemného po skončení nájemního poměru; změnu poměrů nelze však budovat ani na domněnce, že žalovaná nebude platit nájemné ani po zajištění příslušné náhrady, která jí zatím náleží", jak se o to podle názoru odvolacího soudu pokouší žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě účastnice řízení dovolání.

Žalobkyně je odůvodnila nesprávným právním posouzením věci; uplatnila tak dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř."). Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu namítla, že neplacení nájemného po skončení nájemního poměru lze pokládat za změnu poměrů, byť bylo z důvodu neplacení nájemného, tedy z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., již přivoleno k výpovědi z nájmu bytu. V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu bylo o charakteru bytové náhrady pro žalovanou rozhodováno rovněž s přihlédnutím k tehdejší výši dlužného nájemného a k přístupu žalované k úhradě dluhu. Jestliže se tyto okolnosti od skončení nájemního poměru do zajištění přisouzené bytové náhrady, tj. v době uvedené v § 712a obč. zák., významně změnily (dramatický nárůst dluhu až na částku 150.000,- Kč bez příslušenství a vše ignorující" přístup žalované), pak podle názoru žalobkyně lze připustit možnost změny v otázce zmíněné bytové náhrady. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná v dovolání, které sepsala sama (bez advokátního zastoupení), namítla, že ačkoliv v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně přislíbila úhradu dluhu a požádala, aby nájemní smlouva byla přepsána na jejího syna D. L. (13.8.1971) , není o tom zmínka" v rozsudku odvolacího soudu. Navrhla, aby soud znovu vynesl rozsudek ve prospěch nájemní smlouvy jejího syna".

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. před l. lednem 2001, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. září 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř.").

Žalovaná vzala své dovolání do protokolu sepsaného u soudu prvního stupně dne 29. května 2001 zpět.

Podle § 243b odst. 4 věty druhé o.s.ř. vezme - li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví.

Vyplývá - li z citovaného ustanovení, že zpětvzetí dovolání má bez dalšího za následek zastavení dovolacího řízení, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) v důsledku zpětvzetí dovolání řízení o dovolání žalované zastavil.

Dovolací soud shledal, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady tohoto druhu nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v řízení o dovolání žalobkyně o odpověď na otázku, zda změnu poměrů, v důsledku níž by trvání na zajištění náhradního bytu pro žalovanou bylo v rozporu s dobrými mravy, lze dovodit z pokračujícího neplacení nájemného ze strany žalované, jež má po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (pro předcházející neplacení nájemného) v předmětném bytě právo na bydlení.

Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky založen pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. listopadu 1993, č. j. 7 C 295/93-8, jímž bylo v souvislosti s přivolením k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. mimo jiné žalované uloženo byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše". Obsahem tohoto vztahu je právo žalované v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobkyně výkon tohoto práva strpět (§ 712 odst. 6 věta první obč. zák.). Je zapotřebí zdůraznit, že toto právo není již právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §§ 685 a násl. obč. zák., nýbrž jde pouze o tzv. právo na bydlení, které je časově omezené. Rovněž na výkon tohoto práva platí obecné ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.

Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud - podle § 80 písm. c/ o.s.ř. - určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu, v daném případě o menší podlahové ploše"). V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci (čemuž brání ustanovení § 159 odst. 3 o.s.ř.); jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Je - li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady. Je ovšem třeba zdůraznit, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do patnácti dnů" od právní moci rozsudku, do patnácti dnů" od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).

Při posuzování otázky změny poměrů na straně žalované jako vyklizované osoby nelze přehlédnout, že neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, jako jediný v občanském zákoníku výslovně uvedený případ hrubého porušování povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, je samostatným důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu (srov. § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Lze - li z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc ve smyslu § 712 odst. 5 věty první obč. zák. bez dalšího pouze s vázaností na zajištění přístřeší (náhradní byt může soud v tomto případě přisoudit jen jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a jsou pro to důvody zvláštního zřetele hodné srov. § 712 odst. 5 věta druhá obč. zák.), musí být tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení po přivolení k výpovědi z nájmu bytu, byť v daném případě z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro (v daném případě další, resp. pokračující) neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla - na rozdíl od nájemce - nijak postižitelná (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99). Stejným způsobem byla uvedená otázka řešena rovněž v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 1023/99, a je nerozhodné, že tam bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. b/ obč. zák. Dovodil - li tedy odvolací soud, že na změnu poměrů nelze usoudit z pokračujícího neplacení nájemného žalovanou po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z téhož důvodu, tj. z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Pro úplnost je zapotřebí dodat, že při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. R 7/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně žalobce, tak i na straně žalovaného. Jak je konstatováno v rozhodnutí, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36, úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jež odůvodňují závěr, že výkon práva skutečně v rozporu s dobrými mravy je. I pro danou věc, byť v tomto řízení nešlo o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., jsou v principu využitelné právní závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudcích z 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, a z 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nezaplatil - li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98). Soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. června 2001

JUDr. Miroslav F e r á k , v..r.

předseda senátu