26 Cdo 952/2006
Datum rozhodnutí: 19.04.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 952/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. S., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 152/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2005, č.j. 19 Co 124/2005-91, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 1. 2002, č.j. 7 C 152/97-70, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 31. 1. 2002, č.j. 7 C 152/97-73 (poté, co jeho rozsudek ze dne 25. 3. 1998, č.j. 7 C 152/97-28, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2001, č.j. 37 Co 339/98-36, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 1, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně, vestavěné garáže a příslušenství, v přízemí domu č.p. 828, na ulici Černý Vršek v B. nad P. (dále předmětný byt nebo byt ), určil, že výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva bude žalobkyně, a žalovanému uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 8. 2005, č.j. 19 Co 124/2005-91, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že účastníci, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno (ke dni 13. 12. 1994), získali předmětný byt do užívání 1. 1. 1982, že byt byl postaven svépomocí, že na stavbě pracoval převážně žalovaný, zatímco žalobkyně pečovala o domácnost a dvě malé děti účastníků (ve věku jednoho roku a ve věku jednoho a půl roku), že příčina rozvratu jejich manželství byla dle odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 22. 11. 1994, sp.zn. 7 C 775/94, shledána výlučně v nadměrném požívání alkoholu žalovaným, že žalovaný vyvolával pod vlivem alkoholu hádky se žalobkyní a s dětmi, že ji často napadal a že též napadl syna účastníků D., že žalovaná se opakovaně obracela na policii, že žalovaný jí vyhrožoval ublížením na zdraví a bránil v užívání bytu, že žalobkyně se z tohoto důvodu odstěhovala do bytu o velikosti 1+1, který jí dne 19. 5. 1997 pronajalo město B. nad P. na dobu určitou (jednoho roku), že byt užívá (se synem D.) i po uplynutí sjednané doby, neboť pronajímatel nepodal proti ní žalobu na vyklizení, že předmětný byt žalovaný užívá minimálně, jak o tom svědčí vybavení bytu a nízká spotřeba vody i elektřiny, že v bytě, nacházejícím se nad předmětným bytem byl zjištěn nadměrný výskyt plísně, jehož příčinou je nedostatečné vytápění předmětného bytu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému družstevnímu bytu, neboť se po rozvodu manželství nedohodli na jeho dalším užívání, a že výlučnou nájemkyní bytu má být jako členka družstva žalobkyně. Přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že za situace, kdy se neuplatní zákonná hlediska (děti účastníků jsou zletilé a stanovisko pronajímatele nevyznívá ve prospěch žádného z nich) a zdravotní důvody nebyly tvrzeny, je třeba přihlédnout k hlediskům dalším, a to k zásluhám na získání bytu a k jeho účelnému využití. Hledisko zásluhovosti nelze zohlednit výlučně ve prospěch žádného z účastníků, neboť i když se žalovaný svojí prací zasloužil o získání bytu, nelze přehlédnout, že žalovaná v té době pečovala o děti účastníků. Protože žalovaný se v předmětném bytě zdržuje minimálně, toliko do něj dochází a někdy v něm i přespí, bude byt lépe využit žalobkyní, která v něm bude bydlet i se synem účastníků D. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyni nesvědčí k bytu, který má pronajatý, právo nájmu na dobu neurčitou, neboť i když v důsledku jeho dalšího užívání po uplynutí sjednané doby (aniž by pronajímatel podal žalobu na vyklizení) dochází k obnovení nájmu, jde stále o nájem na dobu určitou. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl dále k závěru, že povinnost žalovaného je třeba vázat toliko na zajištění náhradního ubytování, neboť jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, spočívající zejména v nevhodném chování žalovaného vůči žalobkyni a v příčinách rozvratu manželství účastníků.





Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování o formě bytové náhrady přihlédl toliko k příčinám rozvratu manželství účastníků a k jeho chování vůči žalobkyni, jež však bylo odrazem jeho vážného onemocnění, a namítá, že z ustálené judikatury vyplývá, že je třeba zohlednit i zásluhy rozvedeného manžela o získání bytu a jeho rodinné, zdravotní a sociální poměry. V této souvislosti poukazuje na to, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že pravidelně pečuje o svoje nemocné rodiče a pomáhá jim v hospodářství, což vyžaduje i občasné přespání v jejich domku, a dovodil, že předmětný byt neužívá, resp. jej užívá občas. Namítá dále, že na rozdíl od žalobkyně nemá jinou možnost bydlení než v předmětném bytě, na jehož výstavbě má zásadní podíl, že bytová potřeba žalobkyně je uspokojena, když nájemní smlouva je sjednávána opakovaně na dobu určitou, a že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že je částečně invalidní, a že náhradní ubytování neodpovídá jeho zdravotnímu stavu. Argumenty odvolacího soudu, jimiž odůvodnil svůj závěr o přiznání náhradního ubytování jsou podle názoru dovolatele nepřesvědčivé, neboť se vážou na období několik let staré a nezohledňují jeho aktuální sociální situaci a zdravotní stav. Odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávné právní posouzení otázky, který z účastníků má být určen výlučným nájemcem bytu. Dovolatel má za to, že v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro to, aby byl určen výlučným nájemcem bytu a členem družstva, neboť nemá na rozdíl od žalobkyně jinou možnost bydlení. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, namítla, že tvrzení žalovaného jsou účelová a zkreslující, poukázala na to, že žalovaný pobíral invalidní důchod již několik let před rozvodem manželství účastníků, vyvracela tvrzení žalovaného o důvodech neužívání bytu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.


Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. srpna 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.


Otázku přípustnosti dovolání Nejvyšší soud řešil zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku (týkajícímu se určení, že byt bude dále jako nájemkyně a členka družstva užívat žalobkyně) a zvlášť ve vztahu k jeho měnícímu výroku (o povinnosti žalovaného byt vyklidit po zajištění náhradního ubytování). Přitom je třeba poznamenat, že potvrzující výrok týkající se zrušení práva společného nájmu bytu dovoláním nebyl napaden a dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat jeho věcnou správnost, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).


Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícímu se určení budoucího nájemce bytu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve výroku dřívějšího rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.


Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993).


Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k vadám dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.


Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení § 705 odst. 1, odst. 2 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále opět jen obč. zák. ), vyplývá, že v případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle § 705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.


Výklad ustanovení § 705 odst. 3 (ve spojení s § 705 odst. 2 věty druhé za třetí větnou čárkou) obč. zák., se v soudní praxi ustálil. Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že ustanovení § 705 odst. 3 (ve spojení s ustanovením § 705 odst. 1 věty druhé) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp.zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 5 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K naznačeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp.zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněném pod č. 36 v časopise Soudní judikatura 4/2000, a dále např. v rozsudcích ze dne 20. 11. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2039/2000, a ze dne 20. 12. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2546/2000. Přitom vedle hledisek výslovně uvedených v § 705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod.


Při rozhodování podle § 705 odst. 1 věty druhé za třetí větnou čárkou ve spojení s ustanovením § 705 odst. 3 obč. zák. vzal odvolací soud v úvahu za situace, kdy děti účastníků jsou zletilé a kdy stanovisko pronajímatele je neutrální další, v zákoně neuvedená hlediska (že žalovaný se v předmětném bytě zdržuje minimálně, že žalobkyni nesvědčí právo nájmu bytu na dobu neurčitou, že v předmětném bytě hodlá bydlet i se synem účastníků D., přihlédl k příčinám rozvratu manželství účastníků a zohlednil i hledisko zásluhovosti na získání předmětného bytu). Z obsahu spisu se přitom nepodává, že by odvolací soud, který vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, opomenul další rozhodné skutečnosti (zdravotní důvody nebyly dle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v řízení tvrzeny). Jestliže poté dovodil, že příčiny rozvratu manželství účastníků a hledisko dalšího účelného využití bytu odůvodňují, aby jeho nájemkyní byla určena žalobkyně, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.


Dovolatel dále zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák.


Podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle § 705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. § 712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. § 712 odst. 4 obč. zák.).


Z ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vyplývá, že ve zde uvedených případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady náhradní ubytování. Ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. patří rovněž k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v časopise Soudní judikatura 11/1997). Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Za okolnosti zvláštního zřetele hodné, významné pro rozhodování o nižší kvalitě bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který má po zrušení práva společného nájmu byt vyklidit, lze (podle okolností konkrétního případu) považovat např. zájem nezletilých dětí na zajištění klidného výchovného prostředí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp zn. 2 Cdon 1260/97) nebo chování vyklizovaného manžela, které je v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1185/99). Nejvyšší soud rovněž dovodil, že při rozhodování o formě bytové náhrady ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. přihlíží soud také k chování vyklizovaného nájemce za trvání nájemního vztahu, k jeho zásluhám o získání společného bytu a k jeho rodinným, zdravotním a sociálním poměrům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1083/99, uveřejněný pod C 552 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek ).


V projednávané věci shledal odvolací soud důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. zejména v příčinách rozvratu manželství účastníků a v chování žalovaného vůči žalobkyni. Skutková zjištění o důvodech rozvratu manželství účastníků a o chování žalovaného k žalobkyni, předcházející jejímu odstěhování z předmětného bytu, nebyla dovoláním zpochybněna. Dovolatel toliko namítá, že jde o období několik let staré ; tato námitka však nemůže být za situace, kdy toto chování bylo důvodem, který znemožnil žalobkyni a jejímu synovu předmětný byt užívat opodstatněná. Dovolateli nelze rovněž přisvědčit, pokud poukazuje na svůj zásadní a nezpochybnitelný podíl na získání předmětného bytu . Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud (ani soud prvního stupně) neshledal, že by ve prospěch některého z účastníků bylo možno zohlednit hledisko zásluhovosti na získání bytu, neboť i když žalovaný zajišťoval svojí prací výstavbu bytu, vyvažovala žalobkyně tuto okolnost péčí o nezletilé děti účastníků. Pokud pak dovolatel poukazuje v dovolání na svoje zdravotní poměry, nebyly tyto okolnosti (jak bylo konstatováno výše) v nalézacím řízení tvrzeny.


Se zřetelem k uvedenému nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení při vymezení okolností, jež jsou v dané věci z hlediska ustanovení § 705 odst. 3 a § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. podstatné. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (včetně jeho obsahové konkretizace) správný, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání jako nedůvodné zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 19. dubna 2007


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu