26 Cdo 949/2008
Datum rozhodnutí: 17.09.2008
Dotčené předpisy: § 710 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 949/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně L. B., zastoupené advokátem, proti žalované A. G., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 428/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2007, č. j. 19 Co 1/2007-143, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 9. 2006, č. j. 6 C 428/98-133 (poté co jeho zamítavý rozsudek ze dne 1. 4. 2003, č. j. 6 C 428/98-54, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005, č. j. 19 Co 380/2003-99, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na vyklizení bytu č. 4, v domě na ulici Hutník č. 1417 ve V. n. M. (dále předmětný byt resp. byt ); současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že dne 9. 4. 1996 uzavřela žalobkyně (v té době nájemkyně předmětného bytu) se Z. M. dohodu o výměně předmětného bytu (dále dohoda o výměně bytu ) za byt č. 3, ve V. n. M., Hutník č. 1493, že dne 11. 4. 1996 vyslovilo město V. n. M. (dále jen pronajímatel ) s touto dohodou souhlas, že dne 27. 5. 1996 byla mezi žalobkyní a pronajímatelem uzavřena dohoda o zániku nájmu předmětného bytu ke dni 31. 5. 1996 (dále dohoda o zániku nájmu bytu ), že dne 29. 7. 1996 byla mezi pronajímatelem (jako prodávajícím) a Z. M. (jako kupujícím) uzavřena kupní smlouva o prodeji předmětného bytu, a že v současné době je v katastru nemovitostí jako vlastník bytu zapsána žalovaná (předchozím vlastníkem byl L. D., který byt nabyl od Z. M.). Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyni zanikl nájem bytu ke dni 31. 5. 1996 na základě dohody o zániku nájmu bytu (§ 710 odst. 1 obč. zák.), a to bez ohledu na uzavřenou dohodu o výměně bytu. Vzhledem k tomu, že nájem bytu byl ukončen dohodou o zániku nájmu bytu, je pro právní posouzení věci irelevantní, zda došlo či nedošlo k naplnění dohody o výměně bytu.

Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 5. 2006, č. j. 19 Co 1/2007-143, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně přestala být nájemkyní bytu na základě dohody o zániku nájmu bytu. Neshledal opodstatněnou její námitku, že tato dohoda byla z její strany podepsána pouze jako součást dohody o výměně bytu (která se však následně nerealizovala), přičemž poukázal na to, že dohoda o výměně bytu byla uzavřena již dne 9. 4. 1996, tj. téměř 2 měsíce předtím, než byla uzavřena dohoda o zániku nájmu bytu (podle níž mělo dojít k její realizaci ke dni 1. 5. 1996), a že z obsahu dohody o zániku nájmu bytu nevyplývá, že by byla podmíněna výměnou bytů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že z dohody o zániku nájmu bytu nevyplývá, že by byla podmíněna dohodou o výměně bytů a namítá, že dohodu o zániku nájmu bytu uzavřela právě jen z toho důvodu, že byla součástí výměny bytů (což vyplynulo také z výpovědi svědka M.). Uvádí, že by nikdy na základě svobodné a vážné vůle neukončila nájemní vztah k bytu, kdyby věděla, že dohoda o výměně bytu se neuskuteční, a že zůstane bez jakékoliv možnosti bydlení. Z těchto důvodů považuje dohodu o zániku nájmu bytu za absolutně neplatnou. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém dovolacím vyjádření plně ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí druhým rozsudkem, potvrzeným napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, stejně, jako ve svém předchozím rozsudku, tj. žalobu zamítl. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody dle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Dovolatelka v dovolání výslovně neformuluje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jak je patrno z obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání, napadá především závěr odvolacího soudu, že z dohody o zániku nájmu bytu nevyplývá, že by byla podmíněna výměnou bytu.

Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudek ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004).

Zpochybňuje-li dovolatelka shora zmíněný závěr odvolacího soudu poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků dohody o zániku nájmu bytu (resp. zejména co bylo obsahem její vůle) a jak měl být její projev vůle interpretován, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.

Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, která z procesního hlediska nese odpovědnost za to, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, 7 písm. d/, § 15 ve spojení s § 14 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 17. září 2008

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.

předsedkyně senátu