26 Cdo 943/2001
Datum rozhodnutí: 21.05.2003
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. h) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 943/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně D. W., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 100/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 15 Co 371/2000-108, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 15 Co 371/2000-108, v potvrzujícím výroku a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. března 1999, č. j. 6 C 100/97-64, se zrušují, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. března 1999, č. j. 6 C 100/97-64 poté, co jeho v pořadí první, zamítavý rozsudek ze dne 1. dubna 1998, č. j. 6 C 100/97-30, byl usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 13. srpna 1998, č. j. 21 Co 371/98-43, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení opětovně zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu ev. č. 15, o velikosti 1+0, II. kat., V. patro v domě čp. 1528 na pozemku čp. 1359 v P. Ž., P. ul. č. 2 (dále jen předmětný byt , resp. byt ). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 15 Co 371/2000-108, nepřipustil navrženou změnu žaloby (výrok označený jako I.), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok označený jako II.) a nevyhověl návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání (výrok označený jako III.) s odůvodněním, že nejde o rozhodnutí zásadního významu po právní stránce.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaný (nájemce bytu) v předmětném bytě nebydlí již dlouhou řadu let, že do bytu přichází pouze občas za účelem kontroly jeho stavu a převzetí doručené pošty, že na písemný vzkaz ve schránce však obratem reagoval, a že v období od roku 1993 do roku 1997 byla v bytě vykazována spotřeba elektrické energie i plynu, byť v malém množství. Dále rovněž zjistily, že v letním období se zdržuje na chatě, že pečuje o svou matku ve vysokém věku, že jeho pracovní činnost podnikatele v oboru vodoinstalatérství mu zabírá podstatnou část pracovního dne, a že řadu let má vážnou známost s A. S., u níž často přebývá. Na základě skutkových zjištění, že žalovaný v předmětném bytě nebydlí již dlouhou řadu let, a že do bytu přichází pouze občas za účelem kontroly jeho stavu a převzetí doručené pošty, dovodily, že žalovaný užívá předmětný byt jen občas (§ 711 odst. 1 písm. h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu dále jen obč. zák. ). Přesto však uzavřely, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. není naplněn, neboť pro občasné užívání bytu má závažné důvody. Přitom existenci závažných důvodů pro občasné užívání bytu spatřovaly v tom, že v letním období se zdržuje na chatě, že pečuje o svou matku ve vysokém věku, že jeho pracovní činnost podnikatele v oboru vodoinstalatérství mu zabírá podstatnou část pracovního dne, a že řadu let má vážnou známost s A. S., u níž často přebývá.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, tj. výroku označenému jako II., podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnila správnost právního závěru, že není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. V dovolání s odkazem na R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek především uvedla, že naplnění citovaného výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce byt neužívá vůbec nebo jen občas, a že tento stav není odůvodněn, tzn. že zde nejsou dány vážné důvody, pro které nájemce neužívá byt k obvyklému způsobu bydlení. Vážnost důvodů neužívání bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska podle okolností konkrétního případu. Vždy však musí jít o stav, kdy byt není nájemcem užíván z vážných důvodů dočasně, tedy že se jedná o stav přechodného neužívání bytu. Je-li v posuzovaném případě dlouhodobě v bytě vykazována nízká spotřeba elektřiny i plynu, nejde podle názoru žalobkyně o stav přechodného neužívání bytu (žalovaný byt neužívá již velmi dlouhou dobu). Navíc podle názoru žalobkyně vážnými důvody pro neužívání bytu nemohou být pobyt na zahrádce po dobu 9-ti měsíců, příp. pak dlouhodobý vztah s přítelkyní, u níž se žalovaný zdržuje 2 3 krát týdně, dále pak návštěvy známých . Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. června 2000, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. a ty v daném případě nebyly žalobkyní v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzujícímu výroku) ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné proto, že v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky zamítavé). Protože odvolací soud sám ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil (naopak návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl), nemůže být dovolání přípustné ani podle § 239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalobkyně přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřela.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.



Dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

V daném případě žalobkyně před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně u odvolacího jednání dne 9. listopadu 2000, navrhla vyslovení přípustnosti dovolání pro řešení otázky, zda tvrzení o tom, že byt užívá tak, že do bytu pouze dochází, je výpovědním důvodem dle § 711 písm. h/ (správně § 711 odst. 1 písm. h/) o.z. . Vzhledem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k odůvodnění dovolání jde jinak řečeno o otázku, zda za vyložené důkazní situace lze dovodit právní závěr, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. není v daném případě naplněn, jak uzavřely soudy obou stupňů. S přihlédnutím k takto formulované otázce a právnímu posouzení věci odvolacím soudem jsou tak objektivní hranice dovolacího přezkumu vymezeny právním závěrem, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. není naplněn.

S posouzením této právní otázky je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Protože odvolací soud vyřešil otázku naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., jak bude dále vyloženo, v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, lze jeho rozhodnutí pokládat za zásadně právně významné (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní), řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Žalobkyně nenamítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení takovou vadou bylo postiženo. Otázka tzv. zmatečnostních vad ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř. je již vyřešena na jiném místě odůvodnění tohoto rozsudku.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem lze pokládat za správný právní závěr, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. není naplněn.

Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne mimo jiné písemnou výpovědí. Podle § 711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných. Podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. může pronajímatel s přivolením soudu vypovědět nájem bytu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů, a nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas.

Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. vyplývá, že naplnění uvedeného výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce byt neužívá buď vůbec nebo ho užívá jen občas, a že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné důvody, pro které nájemce přechodně neužívá (užívá občas) byt k účelu, k němuž je určen. O neužívání (občasné užívání) bytu ve smyslu tohoto ustanovení jde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, tj. kdy není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení. Vážnými (závažnými) důvody neužívání (občasného užívání) bytu jsou pouze takové okolnosti, které dočasně brání nájemci, aby byt užíval (aby ho užíval soustavně a nikoli pouze občas). Vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž v dovolání odkázala žalobkyně), s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými (závažnými) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), mohou být např. ústavní léčení, výkon základní vojenské služby či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu (členů jeho domácnosti). Vážným (závažným) důvodem neužívání (občasného užívání) bytu může být též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu. Podle ustálené soudní praxe musí vždy jít o stav přechodného neužívání (občasného užívání) bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, ze dne 12. srpna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1287/97, ze dne 27. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98); je tedy třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že byt nájemce neužívá (užívá jen občas) pouze dočasně. Na takovýto stav lze usuzovat nejen z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá (užívá jen občas); významné mohou být i další okolnosti svědčící o tom, že jde o dočasné neužívání (občasné užívání) bytu (např. to, zda a jaká činí nájemce reálná opatření k tomu, aby se po odpadnutí překážky, pro níž byt neužívá /užívá jen občas/, do bytu vrátil a užíval jej). V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. tedy pro závěr o nedůvodnosti žaloby nepostačí, že je prokázána existence vážných (závažných) důvodů pro neužívání (občasné užívání) bytu; je zapotřebí prokázat rovněž dočasnost takového stavu.

Na základě skutkových zjištění, že v letním období se žalovaný zdržuje na chatě, že pečuje o svou matku ve vysokém věku, že jeho pracovní činnost podnikatele v oboru vodoinstalatérství mu zabírá podstatnou část pracovního dne, a že řadu let má vážnou známost s A. S., u níž často přebývá, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. není naplněn proto, že žalovaný měl závažné důvody k občasnému užívání bytu. Lze však přisvědčit dovolací námitce žalobkyně, že se (v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu) nezabýval stejně jako soud prvního stupně otázkou časové omezenosti či neomezenosti stavu, kdy předmětný byt byl žalovaným užíván pouze občas, k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu. Za tohoto stavu je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl proto užit opodstatněně.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku a v souvisejícím výroku o nákladech řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).



Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 21. května 2003

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu