26 Cdo 94/2004
Datum rozhodnutí: 18.05.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 94/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Družstva Ú. 1174, zastoupeného advokátem, proti žalované K. F., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 34/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2003, č. j. 55 Co 176/2003-117, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. prosince 2002, č. j. 28 C 34/2000-92, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidila a vyklizený žalobci předala byt č. 2 v prvním nadzemním podlaží domu čp. 1174 v P., Ú. 28, sestávající z jednoho pokoje a příslušenství (dále jen předmětný byt , resp. byt ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. října 2001, č. j. 28 C 34/2000-49, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 19. února 2002, č. j. 55 Co 34/2002-63, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 24. června 2003, č. j. 55 Co 176/2003-117, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (ve znění, že jde o dům Ú. 102) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná nebydlela s nájemcem bytu I. B., zemřelým dne 27. ledna 1998, po dobu aspoň tří let před jeho smrtí v předmětném bytě. Poté dovodily, že na žalovanou právo nájmu bytu nepřešlo, neboť nebyl naplněn předpoklad žití s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí, tj. předpoklad normovaný pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením § 706 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí I. B. (dále jen obč. zák. ). Protože za této situace užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu, žalobě na jeho vyklizení s poukazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. vyhověly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), a uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. V dovolání uvedla, že odvolací soud zcela nesprávně posoudil výpovědi některých osob (J. B., A. B. a J. Š.) jako výpovědi svědků, přestože šlo o členy představenstva družstva, kteří měli v řízení postavení účastníků. Dále namítla, že rovněž soudem slyšený M. P. vykonával nejprve funkci předsedy představenstva žalobce a později funkci člena představenstva, a že také M. Ř. se za měsíc po svém výslechu u soudu stala členem představenstva žalobce. Podle žalované došlo výslechem těchto osob jako svědků k porušení ustanovení § 126 odst. 4 o.s.ř.; žalovaná má také zato, že výpovědí těchto osob nemohl být zjištěn pravdivý skutkový stav, ale pouze takový skutkový stav, který odpovídá zájmu žalobce odvolací soud neměl k těmto výpovědím při hodnocení důkazů přihlédnout . Je rovněž přesvědčena, že v její neprospěch vyznívají pouze výpovědi JUDr. Č., předsedkyně žalobce a tedy účastníka řízení, M. Ř. a D. Ch., a že naproti nim stojí výpovědi svědků K. J., A. S., M. F., p. Š., Ing. K. a nepřímo Z. B. a P. F. Za nápadnou disproporci v hodnocení důkazů pak pokládá skutečnost, že soud hodnotil výpovědi statutárních orgánů jako svědecké výpovědi a výpovědím svědků, které navrhla, přisoudil malou vypovídací hodnotu anebo je posoudil tak, že její tvrzení nepotvrdili. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě aby bylo zamítnuto, bude-li shledáno přípustným. Současně se vyjádřil také k jednotlivým provedeným důkazům.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o.s.ř. ) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tj. vady namítané dovolatelkou, (a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.

V posuzovaném případě odvolací soud předchozí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. října 2001, č. j. 28 C 34/2000-49, zrušil pro nepřezkoumatelnost a dále také proto, že ke zjištění skutkového stavu věci bylo zapotřebí provést další důkazy, které nemohly být provedeny v odvolacím řízení (srov. § 221 odst. 1 písm. a/ a c/ o.s.ř.), aniž zaujal jakékoli stanovisko k právnímu posouzení věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější (vyhovující) rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí také proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o nenaplnění předpokladu pro přechod práva nájmu bytu (ve smyslu § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,

§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 18. května 2004

JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.

předseda senátu