26 Cdo 938/2005
Datum rozhodnutí: 06.12.2005
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 938/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Bytového družstva Ch. 4, zastoupeného obecným zmocněncem Ing. V. P., proti žalované E. M., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu a o určení, že žalovaná je nájemkyní bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 426/98, 13 C 481/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2004, č. j. 39 Co 382/2003-103, ve spojení s usnesením ze dne 27. října 2004, č. j. 39 Co 382/2003-118, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 3. ledna 2001, č. j. 13 C 426/98, 13 C 481/98-38, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 46, I. kategorie, o velikosti 0+1 s příslušenstvím v sedmém podlaží domu čp. 2893 v P. v ulici Ch. č. 4 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), a vyhověl žalobě na určení, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o soudním poplatku.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. dubna 2003, č. j. 39 Co 432/02-66, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 30. června 2003, č. j. 13 C 426/98, 13 C 481/98-82, opětovně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a znovu vyhověl žalobě na určení, že žalovaná je nájemkyní bytu; rozhodl rovněž o nákladech řízení účastníků a o soudním poplatku.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že předmětný byt byl rozhodnutím ze dne 18. října 1989 přidělen babičce žalované E. E., že dne 18. října 1989 byla uzavřena rovněž dohoda o užívání bytu, že žalovaná žila v předmětném bytě se svou babičkou od roku 1993, že v tomto roce se zde přihlásila k trvalému pobytu a nastěhovala si tam své věci (oblečení, knížky apod.), že o babičku pečovala, a to i se svou matkou, že hradila spolu s babičkou nájemné, že snídaně a večeře měla společné s babičkou a obědy měla babička zajištěny v jídelně pro důchodce a později prostřednictvím pečovatelské služby, že od 24. května 1997 až do své smrti dne 16. listopadu 1997 byla babička hospitalizována v psychiatrické léčebně a že žalovaná v bytě bydlela i v době hospitalizace babičky a bydlí tam i po jejím úmrtí. Dále zjistil, že dne 22. října 1994 se žalovaná provdala za J. M., že z tohoto manželství se narodily dvě děti, že již po narození prvního dítěte se situace v manželství žalované zhoršila, že o vánocích 1995 došlo k úplnému rozvratu tohoto vztahu, že manžel žalované původně bydlel u svých rodičů a dne 4. dubna 1996 uzavřel smlouvu o nájmu bytu v P. J. (dále jen byt v P. ) a že žalovaná se do bytu v P. nikdy nenastěhovala a i nadále bydlela v předmětném bytě. Vzal rovněž za prokázáno, že děti vychovávala žalovaná u svých rodičů, že na noc se vracela do předmětného bytu a ráno opět odjížděla zpět k rodičům, kde se věnovala dětem. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaná splnila předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti, neboť prokázala, že obě děti vychovávala přes den u svých rodičů, přičemž večer odjížděla ke své babičce do předmětného bytu, kde s ní žila ve společné domácnosti . Dále rovněž dovodil, že z důvodů tam uvedených byl naplněn i předpoklad neexistence vlastního bytu. Poté uzavřel, že na žalovanou přešlo právo nájmu předmětného bytu podle § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době úmrtí její babičky (dále jen obč. zák. ).

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 8. září 2003, č. j. 37 Co 252/2001-97, ve spojení s usnesením ze dne 27. října 2004, č. j. 39 Co 382/2003-118, změnil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na vyklizení bytu vyhověl a zamítl žalobu na určení, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud především dovodil, že i v případech přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. je třeba, aby soužití s nájemkyní v bytě mělo charakter trvalosti a že v daném případě by mohlo jít o trvalé soužití žalované a její babičky, jestliže žalovaná v den babiččiny smrti měla v úmyslu žít společně s babičkou v jejím bytě trvale úmysl žít trvale v bytě, ale bez babičky, nestačí, ani občasné návštěvy za účelem výpomoci nemocné babičce nesplňují znaky vedení společné domácnosti ve smyslu § 115 obč. zák. Uvedl, že při posuzování předpokladu žití žalované s nájemkyní bytu v den její smrti ve společné domácnosti (§ 706 odst. 1 věta první obč. zák.) vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dokazování ještě doplnil výslechem žalované , z něhož mimo jiné vyplynulo, že žalovaná sice bydlela v bytě s babičkou, avšak odtud odjížděla ke svým rodičům, kde měla dvě nezletilé děti narozené v létech 1995 a 1996, prakticky denně se po sedmnácté hodině vracela do předmětného bytu, prádlo prala v bytě u babičky a větší prádlo vozila ke své matce, protože v předmětném bytě nebyla za života babičky pračka (a ani lednička), babička byt zanášela odpadky, žalovaná v bytě spala na matraci na zemi, kde si udělala místo mezi odpadky, někdy přespala i v bytě u rodičů, i v současné době žije v předmětném bytě bez pračky a ledničky, z tohoto důvodu tam s ní nemohou být její děti a občas i s dětmi pobývá v bytě v P., není-li tam její manžel. Na základě takto zjištěného skutkového stavu, tj. na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně a po zohlednění toho, co vyplynulo z doplňujícího výslechu samotné žalované v odvolacím řízení, nelze podle odvolacího soudu dovodit, že by žalovaná skutečně vedla se svou babičkou společnou domácnost v den její smrti s úmyslem žít s ní takto trvale (ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.). Podle názoru odvolacího soudu nelze totiž akceptovat, že by žalovaná měla v úmyslu žít trvale s babičkou v bytě zaneseném odpadky, v bytě bez lednice a bez pračky za situace, kdy měla dvě nezletilé děti a nepochybně měla v úmyslu žít trvale též se svými dětmi To, že žalovaná babičce připravovala jídlo, že jí s tím pomáhala též její matka svědčí pouze o tom, že žalovaná o babičku pečovala, nikoli již o tom, že s ní trvale žila . Poté odvolací soud konstatoval, že se již nezabýval otázkou naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu, neboť není-li naplněn jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák., tj. předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti, je nerozhodné, že je popřípadě naplněn předpoklad druhý (předpoklad neexistence vlastního bytu). Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. právo nájmu bytu na žalovanou nepřešlo, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl a zamítl žalobu na určení, že žalovaná je nájemkyní bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání odvolacímu soudu vytkla, že ačkoliv zdůraznil, že při posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ve skutečnosti se od něj zásadně odchýlil v důsledku odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, které však v rozporu s ustanovením § 213 o.s.ř. sám neprovedl (neopakoval). Podle žalované je nepřípustné, aby odvolací soud na základě pouhého doplňujícího výslechu účastníka řízení, tj. nejslabšího důkazního prostředku, přehodnotil důkazy, které sám neprovedl. Zde odkázala na publikaci Občanský soudní řád komentář, 5. vydání 2001, vydanou nakladatelstvím C.H.BECK § 213 o.s.ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. března 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). a je jím napaden rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad namítána nebyla a vady tohoto charakteru nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatelka ve skutečnosti existenci posléze uvedené vady namítla (její dovolací námitky lze s přihlédnutím k obsahu dovolání /§ 41 odst. 2 o.s.ř./ podřadit právě pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a je nerozhodné, že ohledně dovolacích důvodů v dovolání odkázala na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. je dán tehdy, je-li řízení postiženo vadou, a to takovou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle § 213 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu (dále opět jen o.s.ř. ), odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí v závislosti na povaze důkazů rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).

V projednávané věci vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná žila v předmětném bytě se svou babičkou od roku 1993, že v tomto roce se zde přihlásila k trvalému pobytu a nastěhovala si tam své věci (oblečení, knížky apod.), že o babičku pečovala, a to i se svou matkou, že hradila spolu s babičkou nájemné, že dne 22. října 1994 se provdala za J. M., že z tohoto manželství se narodily dvě děti, že již po narození prvního dítěte se situace v manželství žalované zhoršila, že o vánocích 1995 došlo k úplnému rozvratu tohoto svazku, že děti žalovaná vychovávala u svých rodičů, že na noc se vracela do předmětného bytu a ráno opět odjížděla zpět k rodičům, kde se věnovala dětem, že její babička byla od 24. května 1997 až do své smrti dne 16. listopadu 1997 hospitalizována v psychiatrické léčebně a že žalovaná v bytě bydlela i v době hospitalizace babičky a bydlí tam i po jejím úmrtí. Žalovaná se proto mylně domnívá, že odvolací soud vyšel při posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. z jiného skutkového stavu věci než soud prvního stupně (v důsledku jiného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž tyto důkazy sám opakoval, popřípadě dokazování doplnil). Nelze však přehlédnout, že na základě takto zjištěného skutkového stavu věci učinily soudy ohledně této otázky rozdílné právní závěry. Soud prvního stupně totiž dovodil, že žalovaná splnila předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti, neboť prokázala, že obě děti vychovávala přes den u svých rodičů, přičemž večer odjížděla ke své babičce do předmětného bytu, kde s ní žila ve společné domácnosti . Naproti tomu odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně z tohoto skutkového zjištění (po zohlednění toho, co samotná žalovaná uvedla ve svém doplňujícím výslechu v odvolacím řízení) dovodil, že z takto zjištěného skutkového stavu nemůže vyplynout závěr, že žalovaná skutečně vedla se svou babičkou společnou domácnost v den její smrti s úmyslem žít s ní takto trvale (ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.), a proto uzavřel, že právo nájmu bytu na žalovanou ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. nepřešlo. Je zřejmé, že soudy obou stupňů na shodně zjištěný skutkový stav, doplněný o zjištění čerpaná z výslechu žalované před odvolacím soudem, učinily rozdílné právní závěry ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., konkretizovaný dovolacími námitkami žalované, nebyl uplatněn opodstatněně.

Jiné vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. žalovaná nenamítla a ani z obsahu spisu nevyplynuly.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se žalované prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. prosince 2005

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.

předseda senátu