26 Cdo 935/2006
Datum rozhodnutí: 19.04.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 935/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Z. B., zastoupené advokátem, proti žalované L. H., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 146/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2005, č.j. 21 Co 436/2005-248, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 6. 2005, č.j. 10 C 146/2002-223 (poté, co jeho vyhovující rozsudky ze dne 11. 2. 2003, č.j. 10 C 146/2002-29, a ze dne 13. 4. 2004, č.j. 10 C 146/2002-149, byly k odvolání žalované zrušeny usneseními Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2003, č.j. 21 Co 242/2003-54, a ze dne 30. 9. 2004, č.j. 21 Co 395/2004-163, a věc mu byla v obou případech vrácena k dalšímu řízení), opětovně vyhověl žalobě a uložil žalované vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt nacházející se v prvním nadzemním podlaží budovy č.p. 869 na stavební parcele č. 985 v k.ú. H. K., specifikovaný ve výroku rozsudku (dále předmětný byt nebo byt ) a rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 10. 2005, č.j. 21 Co 436/2005-248, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna byt vyklidit do 6 měsíců od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.


Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že na žalovanou nepřešlo podle § 708 ve spojení s § 706 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ) právo nájmu bytu v důsledku opuštění společné domácnosti její babičkou V. P., nájemkyní bytu. Dovodil, že žalovaná neprokázala, že by před odchodem jmenované do Domova důchodců (17. 9. 1998) založila a vedla spolu s ní v bytě trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Rovněž tak dovodil, že žalovaná měla v době, kdy se její babička odstěhovala, vlastní byt, neboť byla spolu s manželem vlastnicí domu č.p. 29 v L. (dále nemovitost ), který zakoupili v záři roku 1996 s úmyslem se do něho nastěhovat. Odvolací soud rovněž přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalované svědčil k rozhodnému okamžiku právní titul bydlení, který byl z objektivního hlediska způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu, neboť i přes existující závady byla nemovitost obyvatelná; okolnost, že ji žalovaná pro tvrzený nedostatek finančních prostředků neopravila, nemůže jít k tíži žalobkyně, zvláště když nový vlastník nemovitosti tak učinil v krátké době a bydlí v ní. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal, že by výkon práva žalobkyně (vlastnice domu, v němž se předmětný byt nachází) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a to i s přihlédnutím k tomu, že vyhověla žádosti žalované a tolerovala její bydlení v bytě až do roku 2002.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Naplnění prvního uplatněného dovolacího důvodu (existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) spatřuje v tom, že soud ačkoliv neprovedl důkaz výslechem jí navržených svědků, kteří měli prokázat její soužití s babičkou v předmětném bytě, uvěřil výpovědím svědků, kteří byli ovlivněni žalobkyní. Odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávnost posouzení otázky existence vlastního bytu a namítá, že z provedených důkazů vyplynulo, že nemovitost byla ve špatném technickém stavu; současně poukazuje na to, že na opravu nemovitosti neměla finanční prostředky. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, obsáhle polemizovala s argumenty dovolatelky a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto.


Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svých předchozích rozsudcích, zrušených usneseními odvolacího soudu, stejně, jako v rozsudku potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu (tj. žalobě vyhověl).


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.





Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


Právě takovýto nepřípustný dovolací důvod uplatňuje dovolatelka, neboť zpochybňuje právní závěr, na jehož základě bylo žalobě vyhověno, námitkami směřujícími proti skutkovému závěru odvolacího soudu o neexistenci jejího soužití s nájemkyní bytu ve společné domácnosti a o tom, že měla v době opuštění společné domácnosti nájemkyní bytu vlastní byt, neboť (spolu)vlastnila nemovitost objektivně způsobilou trvale uspokojit její bytovou potřebu. Právní názor odvolacího soudu na výklad pojmu mít vlastní byt odpovídá závěrům ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž vlastní byt má i osoba, které svědčí právo bydlení z titulu spoluvlastnictví domu. Rozhodující je přitom, zda uvedený právní titul je objektivně způsobilý založit trvalé bydlení; okolnost, že osoba, na níž má právo nájmu bytu přejít, ze subjektivních důvodů takovýto právní titul nerealizuje, není z tohoto hlediska významná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2746/2000, uveřejněné pod C 769 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 10).


Pokud pak dovolatelka namítá existenci vady spočívající v tom, že nebyli vyslechnuti jí navržení svědci, resp. že soud uvěřil svědkům, které považuje za nevěrohodné, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.


Se zřetelem k uvedenému je třeba uzavřít, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 19. dubna 2007


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu