26 Cdo 921/2006
Datum rozhodnutí: 08.06.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





26 Cdo 921/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. B., a 2) E. B., zastoupené prvním žalovaným jako obecným zmocněncem, o zaplacení částky 173.451,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 70/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 19 Co 459/2005-144, takto:


Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í:


Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) částečným rozsudkem ze dne 16. prosince 2004, č. j. 13 C 70/2001-119, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 43.263,- Kč, žalobu ohledně částky 75.894,- Kč zamítl a konstatoval, že o zbytku žaloby a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 19 Co 459/2005-144, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil.


Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 112, v P., že byt č. 10 ve druhém nadzemním podlaží tohoto domu (dále jen předmětný byt , resp. byt ) užívají žalovaní (společní nájemci předmětného bytu), že za období od dubna 1997 do prosince 2000 (dále jen předmětné období ) činilo nájemné z bytu 80.776,- Kč a že v době od 6. ledna 1997 do 12. srpna 2000 žalovaní zaplatili na nájemném 37.513,- Kč. Následně zjistily, že před rokem 1965, kdy předmětný byt obýval žalobce, byt sestával z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, tj. předsíně, komory, WC, spíže a alkovny, z níž byla zřízena koupelna s vanou a dvěma umyvadly, že první žalovaný byt převzal dne 8. prosince 1965, že k tomuto dni byt sestával z kuchyně, pokoje, předsíně, alkovny, spíže a toalety, že v té době již v bytě koupelna nebyla (byla zlikvidována) a nacházela se zde pouze plechová vana, a že po převzetí bytu prvním žalovaným došlo zde ke stavebním změnám, z nichž některé byly provedeny bez příslušného povolení a rovněž tak bez souhlasu pronajímatele. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že v době převzetí bytu prvním žalovaným v prosinci 1965 šlo o byt III. kategorie a že v souladu s ust. § 12 vyhl. č. 176/1993 Sb. úpravy provedené nájemcem bez souhlasu pronajímatele nemohou mít vliv na dopad kategorie bytu a stanovení vyšší bytové kategorie . Za správný shledal rovněž závěr soudu prvního stupně, který s odkazem na znalecký posudek Ing. M. Č. přiznal žalobci rozdíl mezi nájemným, na které mu za předmětné období vznikl nárok (80.776,- Kč) a nájemným skutečně poukázaným v této době žalovanými (37.513,- Kč), tj. částku 43.263,- Kč, a ohledně zbývající částky požadované žalobcem na nájemném (částky 75.894,- Kč) žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ztotožnil se také s procesním postupem soudu prvního stupně, který rozhodl pouze částečným rozsudkem o nájemném a z ekonomických důvodů bude následně rozhodovat konečným rozsudkem o zbývající části žaloby .


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významné, neboť v předcházejícím soudním řízení bylo soudy rozhodnuto v neprospěch žalobce, jehož tvrzení byla doložena náležitými důkazy (výpověď nezaujatého svědka, veřejná listina), když soudy uvěřily tvrzení žalovaných, kteří tato tvrzení žádným relevantním důkazem nepodložili . Uvedl, že nesprávné právní rozhodnutí spatřuje zejména v té skutečnosti, že bylo vyměřeno nájemné za byt třetí kategorie, ačkoliv žalovaní prokazatelně přebírali byt jako byt I. kategorie . Zastává názor, že v soudním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že koupelna v bytě zřízena byla, a to na náklad žalobce před rokem 1965 , a že se jednalo tedy o byt I. kategorie . V této souvislosti rozebral a zhodnotil v řízení provedené důkazy a zdůraznil, že odvolací soud zcela nesprávně uvěřil prvnímu žalovanému, že v době, kdy byt přebíral, koupelna v bytě nebyla a tuto následně zbudoval sám, vlastním nákladem . Dovolatel je toho názoru, že přestože žalovaní neunesli své důkazní břemeno, soudy plně uvěřily jejich tvrzením a nepřihlédly k důkazům svědčícím proti nim a to zejména k výpovědi svědka Skružného ani k listinným důkazům . Na naplnění vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolatel usoudil z porušení zásady rovnosti účastníků, když se soudy v předcházejícím soudním řízení nevypořádaly náležitě se všemi provedenými důkazy a bez náležitého odůvodnění nevycházely při svém rozhodování z důkazů svědčících žalobci, aniž by tento postup jakkoli odůvodnily . Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.


Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. listopadu 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalobce) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojil především proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Kromě toho namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Současně opomenul, že jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), stejně jako vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, na základě jiného hodnocení provedených důkazů nabízí vlastní (poněkud odlišný) skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu, a současně namítá, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).


Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 149 v sešitě č. 8 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 8. června 2006


JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.


předseda senátu