26 Cdo 912/2011
Datum rozhodnutí: 07.03.2012
Dotčené předpisy: § 676 odst. 2 obč. zák.




26 Cdo 912/2011
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce města Karlovy Vary, se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 21, proti žalovanému J. Š. , bytem K. V., zastoupenému JUDr. Josefem Kollárem, advokátem se sídlem Sokolov, Obce Ležáky 972/1, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 234/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. prosince 2010, č. j. 10 Co 340/2010-302, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se podanou žalobou původně domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit stavbu montovaného dřevěného prodejního stánku, umístěnou na pozemku v k. ú. K. V., a vyklizení tohoto pozemku do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, č. j. 10 Co 323/2007-79, zrušil (v pořadí první) zamítavý rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (soudu prvního stupně) ze dne 3. 5. 2007, č. j. 15 C 234/2006 52, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté co, usnesením ze dne 26. 3. 2009, č. j. 15 C 234/2006-153, připustil změnu žaloby tak, že žalobce se nadále domáhal vyklizení stavby montovaného dřevěného prodejního stánku umístěné na pozemcích v k. ú. K. V. (dále jen předmětné pozemky ) z předmětných pozemků, a poté, co jeho (v pořadí druhý) rozsudek ze dne 15. 12. 2009, č. j. 15 C 234/2006-212, kterým žalobu zamítl, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 6. 4. 2010, č. j. 10 Co 78/2010-246 a věc mu byla opět vrácena k dalšímu řízení, v pořadí třetím rozsudkem ze dne 31. 8. 2010, č. j. 15 C 234/2006-275, žalobu na vyklizení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu.
Vzal zejména za prokázáno, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných pozemků, že na nich stojí prodejní montovaný dřevěný stánek (dále též jen prodejní stánek , popř. stánek ), jehož vlastníkem je žalovaný, že stánek byl postaven se souhlasem žalobce na základě projektové dokumentace vypracované Ing. L. P., který některé záležitosti konzultoval rovněž s architektem žalobce Ing. V., že stavba byla provedena v souladu se stavebním zákonem a po vydání stavebního povolení byla kolaudována, že prodejní stánek není postaven na základech a není spojen se zemí pevným základem, tj. základovou deskou (jak vyplynulo ze znaleckého posudku Ing. J. L., resp. jeho doplňku), že v době provádění stavby byly předmětné pozemky ve vlastnictví České republiky a ve správě L. K. V., které byly příspěvkovou organizací a které v roce 1994 veškerou agendu spojenou s nájemní smlouvami týkajícími se majetku města předaly žalobci, že u něj nebyly žádné nájemní smlouvy uzavřené se žalovaným nalezeny, že však (jak bylo prokázáno svědeckými výpověďmi) byla s žalovaným v roce 1990 1991 uzavřena písemní nájemní smlouva, a to nejméně na dobu 10 let (svědkyně Jakešová vypověděla, že byly uzavírány nájemní smlouvy i na dobu delší, a to až 15 let, jak tomu bylo i v případě žalovaného). Na tomto skutkovém podkladě dospěl soud prvního stupně k závěru, že vzhledem k tomu, že žalovaný měl uzavřenou smlouvu o nájmu předmětných pozemků, na nichž je prodejní stánek umístěn na dobu nejméně deseti, neužívá je bez právního důvodu, a proto žalobu na jejich vyklizení zamítl.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2010, č. j. 10 Co 340/2010-302, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku vyklidit z předmětných pozemků stavbu montovaného dřevěného prodejního stánku a předat je žalobci; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky, jakož i nákladech státu.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, však na rozdíl od něj dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Uvedl, že pokud z provedených důkazů vyplynulo, že nájemní smlouva byla uzavřena v roce 1991, a to maximálně na dobu 15 let (výpověď svědkyně J.), nelze dovodit, že nájemní vztah trvá i v současné době. Ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. sice zakotvuje nevyvratitelnou domněnku konkludentního obnovení nájemního vztahu sjednaného na dobu určitou, prodloužení nájmu však vyžaduje naplnění dvou předpokladů, a to užívání předmětu nájmu i po jeho skončení a absenci žaloby na vyklizení nemovitosti podané ve lhůtě 30 dnů od skončení nájmu. Také žaloba podaná před skončením nájmu (i prodlouženého) je způsobilá zabránit prodloužení nájmu, není-li před jeho skončením zamítnuta pro předčasnost (předčasná není, jde-li již o prodloužený nájem). S ohledem na uvedené dovodil, že nájemní vztah mezi účastníky již (s ohledem na sjednanou dobu nájmu) v současné době trvat nemůže, neboť nedošlo k jeho obnovení ve smyslu § 675 odst. 2 obč. zák.; žalovaný tak předmětné pozemky, na nichž je postaven stánek, jež je věcí movitou, užívá bez právního důvodu (§ 126 odst. 1 obč. zák). Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak, že žalovanému uložil povinnost je vyklidit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustností se blíže nezabýval, a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá především, že mezi účastníky i nadále trvá nájemní vztah (oba soudy shodně dospěly k závěru, že byla uzavřena nájemní smlouva), a to podle § 676 odst. 2 obč. zák., neboť nedošlo k ukončení nájmu a nebyla též podána žaloba na vyklizení nemovitosti ve lhůtě 30 dnů od skončení nájmu. Vytýká odvolacímu soudu, že vycházel z názoru, že žaloba může být podána i před skončením nájmu (je způsobilá zabránit prodloužení nájmu, není-li před skončením nájmu zamítnuta pro předčasnost), a že dovodil, že taková žaloba byla v dané věci podána. Namítá, že v průběhu řízení žádná takto označená žaloba podána nebyla, ani mu není znáno, že by se s žalobcem přel o ukončení nájmu. Pokud žalobce původně podal žalobu na odstranění stavby a později na vyklizení pozemku, nemůže být tato brána jako žaloba na ukončení nájemního vztahu mezi žalobcem a žalovaným. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že v dané věci již nedošlo v důsledku podané žaloby na vyklizení k obnovení smlouvy o nájmu předmětných pozemků uzavřené v roce 1991 na dobu určitou ve smyslu § 676 odst. 2 obč. zák. Proti tomuto závěru dovolatel brojí námitkou, že v dané věci takováto žaloba, jež by zabránila obnovení nájmu ve smyslu citovaného ustanovení, podána nebyla, čímž (posouzeno dle obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 676 odst. 2 obč. zák. užívá-li nájemce věc i po skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do 30 dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně. Nájem sjednaný na dobu delší než jeden rok se obnovuje vždy na rok, nájem sjednaný na dobu kratší se obnovuje na tuto dobu.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že žalobou, jíž lze zabránit obnovení nájemní smlouvy sjednané na dobu neurčitou, je v daném případě, kdy předmětem nájmu byly pozemky, žaloba na vyklizení nemovitosti. Je sice pravdou, že žalobce původně požadoval odstranění stavby, avšak poté, co v řízení vyšlo najevo, že prodejní stánek je věcí movitou, se již domáhal vyklizení předmětných pozemků, přičemž změna žaloby v tomto směru byla řádně připuštěna výše uvedeným usnesením. Je přitom nerozhodné, že žalobce (vzhledem k tomu, že ve svém archivu nenalezl nájemní smlouvu uzavřenou mezi jeho právním předchůdcem a žalovaným) při podání žaloby vycházel z toho, že žalovanému k užívání předmětných pozemků žádný právní titul nesvědčil. Ustálená soudní praxe pak dovodila, že podání žaloby mimo stanovenou třicetidenní lhůtu má za následek zánik nájemního vztahu jen v případě, probíhá-li řízení o této žalobě ještě v okamžiku, kdy doba trvání obnoveného nájemního vztahu uplynula (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 26 Cdo 2793/99, ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1427/99, ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 972/2006, a ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1303/2006). Z uvedeného vyplývá, že námitka dovolatele, že v dané věci nebyla podána žaloba na vyklizení nemovitosti ve smyslu ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák., není důvodná.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl jinak právo vůči žalovanému
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. března 2012

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu