26 Cdo 908/2001
Datum rozhodnutí: 01.08.2002
Dotčené předpisy: § 703 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 709 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 908/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyně I. C., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. C., zastoupenému A. J., o zrušení práva společného nájmu bytu manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 533/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2001, č. j. 14 Co 646/2000-124, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) poté, co jeho v pořadí první (vyhovující) rozsudek ze dne 11. října 1999, č. j. 12 C 533/98-23, byl k odvolání žalovaného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2000, č. j. 39 Co 615/99-47, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení rozsudkem ze dne 24. října 2000, č. j. 12 C 533/98-84, opětovně vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu o velikosti 4 + 1 s přísl., I. kategorie, v domku v P. B., Č. ulici č. 463 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že byt bude nadále užívat jako nájemkyně žalobkyně, a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu . Současně řízení částečně zastavil ohledně návrhu, aby bylo v rozsudku rozhodnuto, že právo žalovaného k nájmu bytu končí dnem, kdy mu bude zajištěn náhradní byt (náhradní ubytování) . V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2001, č. j. 14 Co 646/2000-124, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vzaly mimo jiné za zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. března 1998, č. j. 15 C 336/97-13, bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno a v té době nezletilý J. (zletilosti nabyl 16. ledna 1999), pocházející z tohoto manželství, byl svěřen do výchovy otce. Dále rovněž zjistily, že rozhodnutím Č. J. a l. v., podnikové ředitelství, P., K. 59 ze dne 12. června 1979, č. j. 3734/79, byl žalovanému přidělen byt č. 16 v domě č. 700 na ulici S. v P., J. H., že předmětný byt byl pak žalovanému přidělen rozhodnutím S. s. d. P., Č.-D. P. ze dne 26. června 1989, č. j. 5186/89-III-Ju, že citovaným rozhodnutím byla vlastně schválena výměna bytu, a že dohodou o užívání bytu, uzavřenou dne 26. června 1989 pouze se žalovaným, byl předmětný byt předán do užívání žalovanému. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil, že předmětný byt měl v roce 1989 charakter podnikového bytu, ale v současné době nemá tento byt charakter bytu služebního . Za této situace se podle jeho názoru právo osobního užívání tohoto bytu, svědčící žalovanému, změnilo dnem 1. ledna 1992 na nájem (§ 871 odst. 4 věta za středníkem zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. dále jen obč. zák. ), a protože žalovaný se tímto způsobem stal nájemcem bytu za trvání manželství účastníků, vzniklo ve smyslu § 703 odst. 1 obč. zák. právo společného nájmu bytu manžely. Proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 705 odst. 1 obč. zák. žalobě vyhověl. Naproti tomu odvolací soud se posouzením věci z hledisek uvedených v § 705 odst. 1 obč. zák. vůbec nezabýval. Dovodil totiž, že předmětný byt byl v době do 31. prosince 1991 bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace (§ 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.), na něhož se ve smyslu § 182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen obč. zákoník ), nevztahovalo ustanovení § 172 až 181 (obč. zákoníku), tj. ani ustanovení § 175 odst. 1 obč. zákoníku, upravující vznik tehdejšího práva společného užívání bytu manžely. Za této situace právo společného užívání bytu manžely účastníkům v době do 31. prosince 1991 nevzniklo a nemohlo tak dnem 1. ledna 1992 vzniknout ani právo společného nájmu bytu manžely; jediným uživatelem předmětného bytu byl proto žalovaný, který je od 1. ledna 1992 ve smyslu § 871 odst. 4 obč. zák. jeho jediným nájemcem. Je přitom nerozhodné, že předmětný byt nesplňuje kriteria stanovená zákonem č. 102/1992 Sb. pro byty služební.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež odůvodnila nesprávným právním posouzením věci; uplatnila tak dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). V rámci užitého dovolacího důvodu zpochybnila především právní závěr, že předmětný byt byl bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace (ve smyslu § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.). V návaznosti na to napadla rovněž závěr, že nájemcem bytu je pouze žalovaný, a že účastníkům tudíž nesvědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely. V dovolání se s odkazem na tam označená uveřejněná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ztotožnila se skutkovými zjištěními i s právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznila, že stal-li se žalovaný na základě rozhodnutí o přidělení bytu a následné dohody o jeho užívání, resp. na základě schválené výměny bytu, uživatelem předmětného bytu, který na rozdíl od bytu předchozího neměl již charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, pak se jeho právo osobního užívání bytu transformovalo na nájem bytu; protože se stal nájemcem bytu za trvání manželství, vzniklo účastníkům ve smyslu § 703 odst. 1 obč. zák. právo společného nájmu bytu manžely, jak podle názoru žalobkyně správně dovodil soud prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry, že předmětný byt byl (v době do 31. prosince 1991) bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, a že vzhledem k ustanovení § 182 obč. zákoníku nemohlo k takovému bytu účastníkům vzniknout právo společného užívání bytu manžely a ani později právo společného nájmu bytu manžely. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 24. října 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 8. února 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001, jak rovněž správně uvedl v písemném vyhotovení svého rozsudku. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. dále opět jen o.s.ř. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb. návrh na zrušení citovaného ustanovení byl odmítnut usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2002, sp. zn. IV. ÚS 534/01).

Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní), řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.



Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda účastníkům svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely. Řešení této otázky závisí na posouzení předběžné otázky, totiž otázky, zda vzhledem k rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 26. června 1989 byl předmětný byt v době do 31. prosince 1991 bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace (§ 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku; citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 - § 7 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník), na nějž se vztahovalo ustanovení § 182 obč. zákoníku, vylučující vznik práva společného užívání bytu manžely.

Podle § 868 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pokud dále není uvedeno jinak (pro účely dané věci jinak uvedeno není), řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Vzhledem k tomu, že k vydání rozhodnutí o přidělení bytu a k uzavření dohody o jeho užívání došlo v roce 1989, bude zapotřebí s přihlédnutím k ustanovení § 868 obč. zák. otázku charakteru předmětného bytu (s důsledky z toho plynoucími pro vznik tehdejšího práva osobního užívání bytu, resp. práva společného užívání bytu manžely) řešit podle právní úpravy účinné v té době, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v roce 1989, tedy ve znění po novele provedené zákonem č. 188/1988 Sb. (dále opět jen obč. zákoník ), a podle zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, v tehdy platném znění (uvedený zákon byl zrušen ke dni 1. ledna 1992 § 878 bod 2. zákona č. 509/1991 Sb.).

Podle § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace byty podnikové (§ 66 zákona č. 41/1964 Sb.), byty služební (§ 67 zákona č. 41/1964 Sb.) a byty vystavěné v podnikové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku. Přitom podnikovými byty byly podle § 66 zákona č. 41/1964 Sb. byty trvale určené pro ubytování pracovníků hospodářských, rozpočtových nebo jiných organizací, zejména byty v domech, které organizace vystavěly jako investoři nebo získaly (či v budoucnu měly získat) ze státní bytové výstavby. Podle § 24 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. podnikové byty, byty ministerstva vnitra a byty v domech lidových bytových družstev přiděloval místní národní výbor na návrh organizace hospodařící s podnikovými byty, orgánu ministerstva vnitra nebo lidového bytového družstva. Byty vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku a byty služební přidělovala podle § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. organizace hospodařící s těmito byty po předchozím souhlasu závodního výboru základní organizace Revolučního odborového hnutí po projednání na její členské schůzi a po vyjádření místního národního výboru. Podle § 182 obč. zákoníku byla u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace možnost aplikace § 172 až § 181 obč. zákoníku výslovně vyloučena; byla tudíž vyloučena i možnost, aby k takovému bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely ve smyslu § 175 a násl. obč. zákoníku. Rozhodnutím o přidělení takového bytu a následnou dohodou o jeho odevzdání a převzetí tak vzniklo právo osobního užívání bytu (§ 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 obč. zákoníku) pouze tomu z manželů, jemuž byl byt přidělen, a od tohoto práva bylo právo (bydlení) druhého manžela pouze odvozeno (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 5 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci z obsahu spisu plyne, že předmětný byt byl přidělen žalovanému podle § 25 zákona č. 41/1964 Sb. rozhodnutím S. s. d. P., Č.-D. P. ze dne 26. června 1989, č. j. 5186/89-III-Ju, resp. že citovaným rozhodnutím byla schválena výměna bytu, jak to vyjádřil odvolací soud, a že dohodou o užívání bytu, uzavřenou dne 26. června 1989 pouze se žalovaným, byl předmětný byt předán do užívání žalovanému. Žalobkyně své dovolací tvrzení, že předmětný byt nebyl bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, nijak blíže neodůvodnila. Přitom okolnost, že šlo o byt, přidělený podle § 25 zákona č. 41/1964 Sb., nezpochybnila. Lze vzhledem k přidělení bytu postupem podle § 25 zákona č. 41/1964 Sb. pokládat za správný právní závěr, že předmětný byt byl v době do 31. prosince 1991 bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace (§ 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.), na nějž se vztahovalo ustanovení § 182 obč. zákoníku, vylučující vznik práva společného užívání bytu manžely. Lze uzavřít, že šlo-li v době do 31. prosince 1991 o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, byl jeho uživatelem pouze žalovaný (účastníkům v té době nesvědčilo právo společného užívání bytu manžely), přičemž jeho právo osobního užívání bytu se dnem 1. ledna 1992 transformovalo podle § 871 odst. 4 obč. zák. buď na nájem služebního bytu (za předpokladu, že byt splňoval kritéria určená pro služební byty ustanoveními § 7 a § 8 zákona č. 102/1992 Sb. - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) nebo na nájem, nikoliv však na právo společného nájmu bytu manžely. Už v rozsudku ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil závěr, s nímž se ztotožňuje i v této věci, totiž závěr, že pokud manželé nebyli před 1. lednem 1992 nositeli práva společného užívání bytu manžely, nestali se ani společnými nájemci účinností zákona č. 509/1991 Sb., resp. zákona č. 102/1992 Sb., i když se právo osobního užívání nezměnilo na právo nájmu služebního bytu. Lze odkázat rovněž na závěr, že předpokladem přeměny práva osobního (společného) užívání bytu na nájem (společný nájem) bytu ve smyslu ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. je skutečnost, že ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. (k 1. lednu 1992) existovalo právo osobního (společného) užívání bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněný pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Závěr odvolacího soudu, že účastníkům k předmětnému bytu právo společného užívání a v důsledku toho (dnem 1. ledna 1992) ani právo společného nájmu - nevzniklo, a že tedy žalobě o zrušení práva společného nájmu bytu manžely vyhovět nelze, je tudíž správný; dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.

Jelikož se žalobkyni správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1, věta první a odst. 5 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. srpna 2002

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu