26 Cdo 906/2011
Datum rozhodnutí: 14.03.2012
Dotčené předpisy: § 706 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.10.2011, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 906/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, proti žalované Ing. M. Ch. , zastoupené JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 270/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 54 Co 375/2010-170, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 24. 11. 2010, č. j. 54 Co 375/2010-170, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 7. 4. 2010, č. j. 25 C 270/2007-145, jímž uložil žalované vyklidit byt číslo 16, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 5. patře domu č. p. v P. 4 Ch., v ulici V J. 10 (dále též jen předmětný byt , popř. byt ) do patnácti dnů od právní moci rozsudku, rozhodl o nákladech řízení a vrácení zálohy na tlumočnický úkon; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen).
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení dovolatel napadl.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a § 241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Dovolatelka sice formálně namítla nesprávné právní posouzení věci a odkázala na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti však - s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnila nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (námitkou, že soud nesprávně posoudil skutečnosti svědčící o trvání společné domácnosti, že se jí nadevší pochybnost podařilo výpověďmi svědků prokázat vedení společné domácnosti s babičkou, že byl prokázán rozvrat jejího manželství). Dovolatelka brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění pro posouzení předpokladů pro přechod nájmu; nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení splnění podmínek přechodu nájmu předmětného bytu na žalovanou, zejména, zda po dobu tří let před odstěhováním její babičky (nájemkyně bytu) z předmětného bytu s ní žila ve společné domácnosti.
Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak (podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
K přechodu nájmu předmětného bytu na dovolatelku (vnučku původní nájemkyně) by mohlo dojít jen za splnění předpokladů stanovených v § 706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 10. 2011 (dále též jen obč. zák. ). Jestliže bylo v řízení prokázáno (zjištěný skutkový stav nelze v daném případě úspěšně zpochybnit - viz předchozí výklad), že žalovaná s babičkou (nájemkyní bytu) nežila ve společné domácnosti, pak nebyla splněna hned první ze stanovených podmínek vedení společné domácnosti s nájemkyní po dobu tří let před její smrtí (odstěhováním) a již proto k přechodu nájmu podle § 706 obč. zák. nedošlo, a to bez ohledu na (ne)existenci vlastního bytu dovolatelky. Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že v souladu s ustálenou judikaturou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 26 Cdo 505/2006, uveřejněné v publikaci. Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, 2. aktualizované a rozšířené vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 231) je i závěr odvolacího soudu, že o vlastní byt ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. jde také tehdy, disponuje-li osoba, jejíž vyklizení z bytu je požadováno, právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi vlastníku (spoluvlastníku) domu.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalovaného tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. března 2012

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu