26 Cdo 902/2000
Datum rozhodnutí: 19.12.2000
Dotčené předpisy:




26 Cdo 902/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobce Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalovanému Ing. P. Š., zastoupenému advokátem, o vyklizení ubytovací jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 241/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 1999, č. j. 58 Co 418/99-87, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. listopadu 1999, č. j. 58 Co 418/99-87, potvrdil v pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) ze dne 11. března 1999, č. j. 5 C 241/94-64, jímž ve výroku označeném jako I. byla žalovanému uložena povinnost "vyklidit ubytovací jednotku č. 1010 (dále jen "ubytovací jednotka") v jedenáctém poschodí domu hotelového bydlení čp. 392 v ulici N. v P. - V." (dále jen "předmětný dům") a vyklizenou odevzdat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku, a výrokem označeným jako II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a proti svému rozsudku připustil dovolání. V pořadí první, tehdy zamítavý, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. července 1997, č. j. 5 C 241/94-37, byl k odvolání žalobce usnesením odvolacího soudu ze dne 1. dubna 1998, č. j. 11 Co 591/97-49, zrušen a věc byla - se závazným právním názorem - vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Na základě zjištění, že předmětný dům nebyl určen kolaudačním rozhodnutím k užívání jako dům s byty, nýbrž jako dům sloužící k ubytování, odvolací soud dovodil, že takový dům, který nebyl domem obytným, nemohl ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí ve vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí, ve znění platném v době jeho rozhodování, tj. ve znění po novelách provedených zákony č. 485/1991 Sb. a č. 10/1993 Sb. (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), přejít na obec (v daném případě na město P.). Uvedenému přechodu totiž bránilo ustanovení § 59 odst. 1 v té době platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (zrušeného s účinností od 1. ledna 1992 - srov. § 878 bod č. 2. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.; dále jen "obč. zák."), na něž ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. v poznámce pod čarou odkazovalo. Poté přijal závěr, že žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován, neboť na základě platné smlouvy o převodu práva hospodaření k předmětnému domu, uzavřené dne 29. prosince 1995 mezi "Bytovým podnikem v P., s. p." a "Ministerstvem vnitra ČR" (dále jen "smlouva ze dne 29. prosince 1995"), mu svědčí právo hospodaření k tomuto domu. Ve vztahu k uplatněnému nároku uzavřel, že v důsledku absence rozhodnutí o přidělení obytné místnosti nevzniklo žalovanému k ubytovací jednotce právo osobního užívání jiné obytné místnosti ve smyslu § 190 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "o.z."). Za této situace se vztah žalovaného k ubytovací jednotce řídí smlouvou o jejím užívání ze dne 1. srpna 1988 (dále jen "smlouva ze dne 1. srpna 1988"). Byla - li uvedená smlouva (a tím i užívání ubytovací jednotky) vypovězena v souladu s jejím čl. V., je žalovaný povinen podle čl. VI. citované smlouvy ubytovací jednotku vyklidit bez nároku na zajištění bytové náhrady.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), a odůvodnil je nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem; uplatnil tak dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V rámci zmíněného dovolacího důvodu především zpochybnil právní závěr o žalobcově aktivní věcné legitimaci v dané věci. Předmětný dům byl totiž ve vlastnictví státu a ve správě "OPBH později přejmenovaného na Bytový podnik v P., který později přešel do likvidace". Přešel - li posléze předmětný dům do vlastnictví města P. a i přes tuto skutečnost Bytový podnik v P. uzavřel bez souhlasu nového vlastníka smlouvu ze dne 29. prosince 1995, není žalobce v dané věci aktivně věcně legitimován, neboť smlouva ze dne 29. prosince 1995 je bez uvedeného souhlasu neplatná. Následně v dovolání zpochybnil rovněž právní závěr, že jeho vztah k ubytovací jednotce se řídí smlouvou ze dne 1. srpna 1988. Namítl totiž, že k ubytovací jednotce jako obytné místnosti (srov. § 190 až § 195 o.z. a § 717 až § 718 obč. zák.) mu svědčí právo nájmu, neboť právo osobního užívání jiných obytných místností, vzniklé uzavřením dohody o odevzdání a převzetí obytné místnosti poté, co mu "ještě před 17. listopadem 1989 bylo vydáno příslušným obvodním národním výborem rozhodnutí, kterým mu byla přidělena místnost určená k trvalému bydlení s příslušenstvím", se transformovalo na právo nájmu. K zániku práva nájmu pak může dojít jen z důvodů v zákoně upravených; žalovaný má zato, že zde se analogicky ("§ 496 o.z." - správně § 853 obč. zák.) použije ustanovení týkající se vypovězení nájmu bytu, tj. ustanovení § 711 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je přípustné nejen podle § 239 odst. 1 o.s.ř. (směřuje proti potvrzujícímu rozsudku, v jehož výrokové části odvolací soud přípustnost dovolání vyslovil), nýbrž i podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (byl potvrzen rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil).

Žalovaný nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Je - li přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), je tím současně vymezen i dovolací důvod, neboť dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., lze odůvodnit - vedle dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. - již jen dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tj. nesprávným právním posouzením věci. Navíc nevymezil - li, jako v daném případě, odvolací soud ve výroku svého rozsudku právní otázku, pro kterou připustil dovolání, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, jež měly pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam a jejichž řešení bylo dovoláním alespoň zpochybněno. Je - li však v dané věci dovolání přípustné rovněž podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., byl způsobilým dovolacím důvodem - vedle důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/, b/ a d/ o.s.ř. - rovněž zbylý dovolací důvod, tj. důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., který však v dovolání uplatněn nebyl.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.

Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o odpověď na otázku, zda žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován. Nejdříve však bude zapotřebí vyřešit předběžnou otázku, totiž otázku, zda lze smlouvu ze dne 29. prosince 1995 pokládat za platnou, jak dovodil odvolací soud, či zda je neplatná, jak vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám míní žalovaný. Následně půjde o řešení otázky, zda se právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, řídí smlouvou ze dne 1. srpna 1988, či zda žalovanému v tomto ohledu svědčí právo nájmu, vzniklé dnem 1. ledna 1992 ze zákona, tj. ve smyslu § 871 odst. 1 věty první obč. zák., transformací práva užívat obytnou místnost na právo nájmu, které ve vztahu k obytné místnosti zaniká způsoby uvedenými v § 676 až § 680 obč. zák. (srov. Občanský zákoník, Komentář, 2. vydání 1994, vydaný nakladatelstvím C. H. Beck/SEVT, strana 518). Pro účely odpovědi na posléze uvedenou otázku bude zapotřebí vyřešit předběžnou otázku, totiž otázku, zda žalovanému ve vztahu k ubytovací jednotce vzniklo a zda ke dni 1. ledna 1992 existovalo a jemu svědčilo právo užívat obytnou místnost (§ 190 odst. 1 a 2 o.z.).

V ustanoveních § 1 až § 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jsou vymezeny věci, které dnem účinnosti tohoto zákona (dnem 24. května 1991) přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí.

Z provedených důkazů vyplynulo, že k předmětnému domu, který ke dni 31. prosince 1949 (§ 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.) neexistoval (rozhodnutí o přípustnosti stavby bylo vydáno až dne 17. ledna 1966), měl právo hospodaření a s ním hospodařil i po datu 23. listopadu 1990 - § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb. - (až do 31. prosince 1995) Obvodní podnik bytového hospodářství v P. (později Bytový podnik v P., s. p.). Jelikož předmětný dům s přihlédnutím k právě uvedené charakteristice nelze pokládat za takovou věc, která by vyhovovala kritériím stanoveným v § 1 a § 2 zákona č. 172/1991 Sb., nemohl přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle citovaných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že předmětný dům by mohl přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce jedině podle § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., pokud by šlo o obytný dům ve smyslu § 59 odst. 1 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., na nějž ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. v poznámce pod čarou odkazuje.

Dovoláním nebyla napadena správnost skutkového zjištění, že předmětný dům nebyl určen kolaudačním rozhodnutím k užívání jako dům s byty, nýbrž šlo o dům sloužící k ubytování (v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. uvedené skutkové zjištění ani zpochybnit nelze). Za tohoto stavu věci nešlo o obytný dům ve smyslu § 59 odst. 1 (ve spojení s § 62) tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb. Proto lze pokládat za správný závěr, že předmětný dům nemohl přejít z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce ani podle § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.

Předmětem smlouvy ze dne 29. prosince 1995 byl převod práva hospodaření k tam uvedeným nemovitostem. Institut práva hospodaření byl původně upraven v § 64 až § 75 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník. I když zákon č. 109/1964 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) byl dnem 1. ledna 1992 zrušen (srov. § 772 bod. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník), byla v ustanovení § 761 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. zakotvena zásada, že až do vydání nové právní úpravy zákony Federálního shromáždění a národních rad se právo hospodaření státních organizací s majetkem státu řídí dosavadními předpisy, včetně ustanovení § 64, § 65 a § 72 až 74b zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů. "Nová právní úprava" (§ 761 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.) je obsažena až v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, který nabude účinnosti dne 1. ledna 2001, a v době uzavření smlouvy ze dne 29. prosince 1995 se za "dosavadní předpis" ve smyslu § 761 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., kterým se řídilo právo hospodaření státních organizací s majetkem státu (do vydání nové právní úpravy), pokládala - vedle zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů - rovněž vyhláška č. 119/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která byla vydána podle § 391 odst. 1 písm. a/ zákona č. 109/1964 Sb. jako předpisu zmocňovacího a podle § 75 téhož zákona, a která právo hospodaření upravila v ustanoveních § 4 až § 14 (citovaná vyhlášky je zrušena ke dni 1. ledna 2001 - srov. § 66 bod. 2 zákona č. 219/2000 Sb.).

I když pojem "právo hospodaření" není ve zmíněných předpisech (a ani jiných právních normách) definován, lze - s přihlédnutím k jeho úpravě v citovaných předpisech - dovodit, že uvedené právo v sobě kumuluje jak tradiční vlastnická oprávnění (věc držet, užívat, nakládat s ní), tak i řadu povinností směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně těchto věcí, včetně uplatňování a hájení tohoto práva i primárního vlastnického práva státu u soudů a jiných orgánů.

Byl - li tedy ke dni uzavření smlouvy ze dne 29. prosince 1995 předmětný dům ve vlastnictví státu (neboť na obec nepřešel) a měl - li k němu právo hospodaření, tj. právo definované v předchozím odstavci, tehdejší Bytový podnik v P., s. p., lze - s odkazem na důvody uvedené v napadeném rozsudku - souhlasit se závěrem, že smlouvou ze dne 29. prosince 1995 bylo platně převedeno právo hospodaření k předmětnému domu na žalobce, který je za tohoto stavu v dané věci aktivně věcně legitimován, jak správně dovodil odvolací soud.

Podle § 871 odst. 1 obč. zák. právo osobního užívání bytu a právo užívání jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (zákona č. 509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.

Z citovaného ustanovení především vyplývá, že zákonná transformace na právo nájmu se týká pouze zde výslovně uvedených právních vztahů; jejich výčet je taxativní, a nelze jej rozšiřovat na právní vztahy, jež zde nejsou výslovně vyjmenovány. Citované ustanovení je totiž ve vztahu k přechodnému ustanovení obecné povahy, tj. k ustanovení § 868 obč. zák., ustanovením speciálním a může se proto týkat jen těch právních vztahů, jež toto zvláštní ustanovení výslovně zmiňuje.

Předpokladem zákonné transformace práva užívání obytných místností na právo nájmu ve smyslu ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. je, že takovéto právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo - existovalo (uvedený závěr, byť ve vztahu k transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve smyslu § 871 odst. 1 obč. zák., byl přijat v rozsudcích Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněných pod č. 25 a 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 téhož časopisu). Uvedený závěr, byť rovněž ve vztahu k transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu, lze dovodit též z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 8/92, uveřejněného pod č. 27 v sešitě č. 3 - 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 22. března 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, uveřejněného pod č. 9 ve svazku č. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Vznik tohoto práva je nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§ 868 obč. zák.), tj. podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen "o.z."). Jak vyplývá z ustanovení § 190 odst. 1 a 2 o.z., nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí místnosti do užívání, na jejímž základě vznikalo ve smyslu § 190 odst. 2 o.z. právo užívat obytnou místnost, bylo rozhodnutí o přidělení obytné místnosti ... vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem podle předpisů o hospodaření s byty. Právní skutečností, působící vznik práva užívat obytnou místnost, sice byla dohoda o odevzdání a převzetí místnosti do užívání, avšak ta mohla být platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení obytné místnosti.

Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.). Rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou povahu (§ 1 odst. 2 a § 58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) - srov. Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana 549. Jelikož podle zákona č. 41/1964 Sb. podléhaly obytné místnosti (v zařízeních určených k trvalému bydlení) stejnému právnímu režimu, tedy přidělovacímu režimu, jako byty, vydávaly rozhodnutí o přidělení obytné místnosti - stejně jako rozhodnutí o přidělení bytů - místní národní výbory nebo jiné orgány příslušné podle předpisů o hospodaření s byty (§ 190 odst. 1 o.z.); šlo tedy rovněž o rozhodnutí vydávaná ve správním řízení.

Z provedených důkazů nevyplynulo, že by bylo ve vztahu k ubytovací jednotce vydáno ve správním řízení rozhodnutí o přidělení obytné místnosti (§ 190 odst. 1 o.z.) žalovanému. Lze dodat, že v řízení sporném (jímž je i řízení v dané věci) tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, z nichž pro sebe vyvozuje příznivé právní následky; tvrdil-li tedy dovolatel, že mu ve smyslu § 190 odst. 2 o.z. vzniklo právo užívat obytnou místnost, bylo na něm, aby nabídl důkazy, z nichž by vyplynula existence rozhodnutí o přidělení obytné místnosti ve smyslu § 190 odst. 1 o.z., jako předpokladu pro uzavření dohody o odevzdání a převzetí obytné místnosti do užívání, na jejímž základě uvedené právo vznikalo. Žalovaný však žádné důkazy týkající se zmíněného rozhodnutí nenabídl.

Při absenci rozhodnutí o přidělení obytné místnosti lze pokládat za správný závěr, že žalovanému podle předpisů platných do 31. prosince 1991 nevzniklo ve vztahu k ubytovací jednotce právo užívat obytnou místnost. Z toho - logicky vzato - vyplývá, že takové právo nemohlo existovat ani ke dni 1. ledna 1992, a proto žalovanému nemohlo podle § 871 odst. 1 věty první obč. zák. vzniknout právo nájmu. Sporný právní vztah se tedy řídí smlouvou ze dne 1. srpna 1988, jak správně uzavřel odvolací soud. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud je - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. prosince 2000

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková