26 Cdo 90/2002
Datum rozhodnutí: 17.12.2003
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 2 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 90/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ Ing. arch. Z. Š., 2/ Ing. arch. H. Š. a oba zastoupeni advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2001, č. j. 20 Co 168/2000-186, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1/ a 2/ oprávněným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení 2.430,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta žalovaných 1/ a 2/.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 8. 2001, č. j. 20 Co 168/2000-186 změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 11. 1999, č. j. 36 C 251/97-153 ve výroku ve věci samé tak, že žalobu žalobkyně, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 8 ve 4. poschodí, sestávajícího z kuchyně, haly, pracovny, ložnice rodičů a ložnice dětí, herny pro děti a příslušenství v domě v B. ul. č. 4 v B., kterou dala žalobkyně žalovaným 1/ a 2/, s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a nájem bytu žalovaným 1/ a 2/ skončí posledním dnem tříměsíční lhůty a žalovaní 1/ a 2/ jsou povinni vyklidit byt a vyklizený odevzdat žalobkyni do 15 dnů po zajištění přístřeší, zamítl; dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že právo nájmu k předmětnému bytu vzniklo žalovaným 1/ a 2/ na základě rozhodnutí Obvodního národního výboru B. ze dne 13. 7. 1987 a dohody o odevzdání a převzetí bytu, uzavřené 27. 10. 1987. Uvedený byt byl zbudován žalovanými 1/ a 2/ na jejich vlastní náklady a jde o byt získaný půdní vestavbou.

Žalovaní 1/ a 2/ platili do listopadu 1998 nájemné nepravidelně, vždy zpětně za několik měsíců a všechny dlužné částky byly žalovanými 1/ a 2/ uhrazeny v listopadu 1998.

V prosinci 1997 bylo ze strany žalobkyně vyvoláno řízení o vyklizení bytu a po zjištění, že žalovaní užívají byt na základě právního titulu, jim byla dána dne 21. 5. 1999 výpověď.

Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaní do listopadu 1998 hrubě porušovali své povinnosti nájemníka a naplnili tak předpoklady stanovené v ust. § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku pro výpověď z nájmu bytu. Dále odvolací soud posuzoval, zda není v daném případě výpověď v rozporu s dobrými mravy dle ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku. Při tomto posuzování vycházel zejména z toho, že od doby, kdy žalovaní porušovali povinnost nájemníka (neplatili nájemné a úhrady za služby) uplynulo 2,5 roku, veškeré nájemné doplatili a platili pravidelně již 5 měsíců před tím, než jim byla dána výpověď. Dále odvolací soud vzal v úvahu, že žalovaní si sporný byt zbudovali výlučně z vlastních prostředků, čímž zhodnotili majetek žalobkyně. Na základě toho odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak bylo uvedeno výše.

Dovoláním ze dne 27. 9. 2001 napadla žalobkyně výše uvedený rozsudek odvolacího soudu dle ust. § 238 odst. 1 o. s. ř. z důvodu uvedeného v ust. § 241 odst. 2 písm. c/ a d/ o. s. ř.

V dovolání žalobkyně zejména uvedla, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že do listopadu 1998 žalovaní 1/ a 2/ hrubě porušovali své povinnosti nájemníka (neplatili nájemné a úhrady za služby poskytované s užíváním bytu) a naplnili tak podmínky pro podání výpovědi dle ust. § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku. Poté se odvolací soud zabýval otázkou, zda výpověď daná žalobkyní není v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zákoníku.

Žalobkyně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že výpověď daná žalovaným je v rozporu s dobrými mravy proto, že žalovaní si sporný byt vybudovali sami z vlastních prostředků a zhodnotili tak majetek žalobkyně. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaní dlužili za služby spojené s užívání bytu již za rok 1995 a 1996. Nájemné neplatili též v roce 1997 a v roce 1998 byli žalovaní v prodlení s placením nájemného 3 nebo 4 měsíce. Neplacení nájemného a služeb nebylo tedy krátkodobé a přechodné. Po právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně žalovaní opět dluží na nájemném za dobu delší dvou měsíců.

Žalobkyně je toho názoru, že uvedené skutečnosti, zejména to, že žalovaní zhodnotili majetek žalobkyně, nezakládá možnost aplikace ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku, neboť žalovaní vybudovali byt bez souhlasu tehdejšího vlastníka a žalobkyně koupila ½ domu v roce 1991 s takto upraveným bytem, což se promítlo v kupní ceně domu.

Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil předmětný rozsudek odvolacího osudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V podání ze dne 27. 11. 2001 se k dovolání žalobkyně vyjádřili žalovaní 1/ a 2/ a uvedli, že se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňují.

Ve vyjádření uvedli, že odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou přihlížel ke konkrétním okolnostem případu a dovodil, že výpověď z nájmu bytu by byla v rozporu s dobrými mravy. Konkrétními okolnostmi je pak to, že dluh na nájemném byl žalobkyni uhrazen dne 5. 11. 1998, přičemž výpověď z nájmu bytu byla podána soudu spolu ze změnou žaloby až dne 21. 5. 1999 a výpověď se stala účinnou až dne 1. 9. 1999, kdy byla doručena žalovaným a kdy bylo zřejmé, že žalobkyně neuspěje s původní žalobou na vyklizení bytu. Žalovaní 1/ a 2/ se domnívají, že předmětný byt, který si jako architekti zbudovali vlastními silami, je po architektonické stránce, tak i pro svoji polohu v centru, atraktivní a žalobkyně usiluje o jeho pronájem za tržní cenu. Podle jejich názoru odvolací soud se správně zabýval aplikací ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku a vycházel též z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 43/99.

Dále namítli, že pokud žalobkyně v dovolání uvedla, že žalovaní vybudovali předmětný byt bez souhlasu tehdejšího vlastníka, nemá toto tvrzení oporu v provedeném dokazování a žalovaní předkládají stavební povolení ze dne 10. 7. 1984 a kolaudační rozhodnutí z 22. 5. 1986.

Žalovaní dále uvedli, že nájemné platí včas a řádně a tvrzení žalobkyně, že nyní dluží nájemné po dobu delší 2 měsíců neodpovídá pravdě.

Vzhledem k uvedenému žalovaní 1/ a 2/ navrhují, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/200 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novel a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

V posuzovaném případě bylo sice dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 9. 8. 2001, avšak odvolací soud s ohledem na bod 15, hlavu I., část dvanáctou zák. č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o odvolání podle dosavadních předpisů, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno dne 19. 11. 1999, tedy před účinností zák. č. 30/2000 Sb.

Nejvyšší soud předmětné dovolání projedná a rozhodne o něm podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o. s. ř. ).

Dovolací soud nejprve dovolání posoudil podle ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno a podepsáno.

Dovolání je přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Žalobkyně v dovolání uplatnila dovolací důvody uvedené v ust. § 241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. c/ a d/ o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází se skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písm. c/) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. d/).

Dovolací soud, s ohledem na to, že je vázán, s výjimkou vad řízení, které posuzuje z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta o. s. ř.), uplatněnými dovolacími důvody, přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí z hlediska § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.

Ze samotného dovolání je zřejmé, že žalobkyně netvrdí, že by odvolací soud učinil z dílcích zjištění nesprávné skutkové závěry, které poté právně posoudil, ale napadá právní posouzení věci, v daném případě aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku. Vzhledem k tomu nelze dospět k závěru, že by byl dán dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.

Zbývá tedy posoudit, zda byla věc správně právně posouzena.

Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku může pronajímatel vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu po dobu delší než 3 měsíce.

Odvolací soud s ohledem na tento svůj právní názor věc dále posuzoval podle ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku, tedy zkoumal, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy a dospěl k závěru, že je namístě toto ustanovení použít a rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl.

Žalobkyně, jak bylo již uvedeno, dovoláním napadla správnost aplikace ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku.

Podle § 3 odst. 1 obč. zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Tímto ustanovením je soudu dána možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je či není v souladu s dobrými mravy a pokud dospěje k závěru, že tomu tak není, je oprávněn ochranu odepřít.

Pokud má být soudem odepřen výkon práva dát výpověď, je nezbytné, aby soud vycházel ze skutkových zjištění, z nichž lze tento závěr dovodit.

V posuzovaném případě odvolací soud zejména na základě zjištění, že žalovaní 1/ a 2/ si předmětný byt zbudovali na vlastní náklady, dluh na nájemném uhradili 5 měsíců před podáním výpovědi, poté nájemné platili řádně, dovodil, že s ohledem na ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku nelze vyhovět návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu.

K žalobkyni v dovolání tvrzenému dalšímu prodlení s placením nájemného (po rozhodnutí odvolacího soudu) nemůže dovolací soud jako k nové skutečnosti přihlížet.

V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9/1999) může být mj. doba, která uplynula od porušení povinnosti zakládající výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku vzata v úvahu při posuzování, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy dle ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku.

S ohledem na uvedené okolnosti dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud v rámci právního posouzení věci aplikoval správně ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku, když dovodil, že přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných 1/ a 2 k předmětnému bytu brání uvedené ustanovení.

Protože se dovolatelce prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit věcnou správnost dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání zamítl. (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že neúspěšné dovolatelce bylo uloženo zaplatit žalovaným 1/ a 2/ částku 2.430,- Kč (§ 7 písm. d/, § 10 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. prosince 2003

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu