26 Cdo 89/2001
Datum rozhodnutí: 06.05.2002
Dotčené předpisy: § 10z předpisu č. 110/1990Sb.




26 Cdo 89/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně F. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému I. D., zastoupenému advokátem, o vyklizení garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 212/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2000, č. j. 51 Co 520/99-55, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II.Žádný z účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 6. 2000, č.j. 51 Co 520/99-55, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 23. 4. 1999, č. j. 32 C 212/98-15, kterým bylo žalovanému uloženo vyklidit nebytový prostor garáž, postavenou na pozemku parc. č. 1803/3, o výměře 17 m2, v ulici D. V. I, v P. (dále "předmětná garáž") do tří dnů od právní moci rozsudku, tak, že žalobu na vyklizení předmětné garáže zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvodným žalobní požadavek, opírající se o tvrzení, že nájemní vztah žalovaného k předmětné garáži zanikl (podle § 10 a § 12 zákona č. 116/1990 Sb.) písemnou výpovědí žalobkyně ze dne 7. 11. 1996 (dále též "předmětná výpověď"), uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty (ke dni 28. 2. 1997). Dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětná výpověď byla žalovanému doručena; vycházel přitom z názoru, že důkazní břemeno ohledně tvrzení o doručení předmětné výpovědi žalovanému tížilo v dané věci - za situace, kdy žalovaný doručení výpovědi popřel - žalobkyni (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Tato však k prokázání svého tvrzení nenavrhla (s výjimkou podacího lístku pošty, jenž nelze za doklad o doručení považovat) žádný důkaz, kterým by bylo doručení výpovědi žalovanému spolehlivě prokázáno. Za tohoto stavu považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se námitkou žalovaného, zpochybňující vlastnické právo žalobkyně k předmětné garáži, a tím i její aktivní věcnou legitimaci. Rovněž tak neshledal opodstatněnou jeho námitku, že řízení v dané věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené, s odůvodněním, že pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 1996, vydaný v řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 348/94, jímž byla zamítnuta žaloba J. S. na vyklizení žalovaného z předmětné garáže, se týkal jiných účastníků a jiného předmětu řízení (výpovědi z nájmu ze dne 24. 11. 1994, dané jmenovanou žalovanému).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodnila nesprávným právním posouzením věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Uvádí, že odvolací soud "správně posoudil, že se nejedná o překážku věci rozsouzené", namítá však, že doporučená zásilka obsahující předmětnou výpověď, musela být žalovanému doručena, neboť nebyla odesílateli vrácena. Naprosto zásadní námitky (uvádí se dále v dovolání) má žalobkyně proti tomu, že odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se námitkami žalovaného, zpochybňujícími její vlastnické právo k předmětné garáži, a tím i její věcnou legitimaci k uplatnění zažalovaného nároku. Dovolatelka má za to, že otázka jejího vlastnického práva k předmětné garáži "je otázkou nejzásadnější a pro předmět tohoto sporu rozhodující". Poukazuje na to, že pokud je vlastnicí předmětné garáže, a řádně ji nabyla, přešly na ni účinky výpovědi z nájmu, kterou dala žalovanému její předchozí vlastnice J. S., a kterou - jak vyplývá ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 20 C 348/1994, i z výpovědi žalovaného v souzené věci - žalovaný obdržel. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán 23. 6. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen "o. s. ř.").

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 241 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají. Vzhledem k tomu, že jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), zabýval se dovolací soud tím, zda je dán (výslovně) uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu citovaného ustanovení jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

V projednávané věci založil odvolací soud svoje zamítavé rozhodnutí na právním závěru, že nájemní vztah žalovaného k předmětné garáži nezanikl výpovědí žalobkyně ze dne 7. 11. 1996, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by výpověď byla žalovanému doručena; žalobkyně důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o doručení výpovědi neunesla.

Závěr odvolacího soudu o tom, že předmětná výpověď nebyla žalovanému doručena, dovolatelka zpochybnila toliko námitkou, že výpověď musela být žalovanému doručena, neboť zásilka ji obsahující, nebyla odesílateli vrácena; jiné námitky (ani proti závěru o neunesení důkazního břemena) nevznesla. Její dovolací argumenty směřují proti tomu, že se odvolací soud nezabýval otázkou jejího vlastnického práva k předmětné garáži, a v souvislosti s tím otázkou, že nájemní vztah žalovaného zanikl výpovědí z nájmu, danou (doručenou) mu předchozí vlastnicí předmětné garáže J. S. Na posouzení (případných) právních důsledků tohoto právního úkonu, který měl být učiněn jmenovanou, však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo. Odvolacímu soudu nelze přitom v tomto směru vytknout neúplnost (a proto ani nesprávnost) právního posouzení věci, neboť žalobkyně svůj žalobní požadavek opírala v průběhu řízení před soudy obou stupňů o tvrzení, že nájemní vztah žalovaného k předmětné garáži zanikl výpovědí ze dne 7. 11. 1996; tím také po skutkové stránce vymezila předmět řízení. Odvolacímu soudu nelze proto důvodně vytýkat, že se při právním posouzení nezabýval skutkovými okolnostmi, které žalobkyně neučinila předmětem řízení v dané věci.

Z uvedeného je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo vůči procesně neúspěšné žalobkyni.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. května 2002

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu