26 Cdo 880/2008
Datum rozhodnutí: 13.05.2010
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve znění do 30.03.2006, § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. ve znění do 30.03.2006, § 3 odst. 1 obč. zák., § 243b odst. 2 o. s. ř.




26 Cdo 880/2008


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Londýnská 3, spol. s r. o. , IČ: 25634623, se sídlem v Praze 2, Londýnská 3, zastoupené JUDr. Danou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Hálkova 1, proti žalované D. V ., zastoupené Mgr. Noemi Ilczyszynovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Americká 15, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 125/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. 11 Co 147/2007-158, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám Mgr. Noemi Ilczyszynové, advokátky se sídlem v Praze 2, Americká 15, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se žalobou z 3. 10. 2003 domáhala, aby soud přivolil k výpovědi žalované z nájmu níže specifikovaného bytu obsažené v žalobě a odůvodněné tím, že žalovaná dluží nájemné za květen až srpen a polovinu září roku 2003 ve výši 18.166,- Kč. Podáním z 25. 6. 2004 požádala žalobkyně soud o přivolení k výpovědi z nájmu bytu doručené žalované dne 10. 6. 2004 z důvodů, že žalovaná má dva byty a že předmětný byt bez vážných důvodů neužívá nebo jej užívá jen občas. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 16. 8. 2004, č. j. 14 C 125/2003-52, rozšíření žaloby o výpovědní důvody dle § 711 odst. 1 písm. g) a h) občan. zák dle podání ze dne 25. 6. 2004 připustil. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 8. 2004, č. j. 14 C 125/2003-58, kterým bylo žalobě vyhověno, k odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 3. 2005, č. j. 11 Co 449/2004-76, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem z 24. 11. 2006, č. j. 14 C 125/2003-143, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 3 o velikosti pokoje a kuchyně s přísl., I. Kategorie, v 1. patře domu čp. L. 3, P. 2 N. M., kat. území V., kterou dal žalobce žalované dne 2. 12. 2003 a dne 10. 6. 2004, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku , a uložil žalované, aby uvedený byt vyklidila a vyklizený předala žalobci do 15 dnů od zajištění přístřeší. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Po doplnění dokazování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaná užívá předmětný byt nacházející se v domě žalobkyně (dále jen předmětný byt nebo byt na ulici Londýnská ) na základě nájemní smlouvy z 18. 11. 1997. Konstatoval, že výpověď z nájmu předmětného bytu obsažená v žalobě a výpověď z 10. 6. 2004 obsahují všechny náležitosti a byly žalované 2. 12. 2003 a 10. 6. 2004 řádně doručeny.

Dospěl závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h) zákona. 40/1964 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., občanský zákoník, (dále obč. zák. ) uvedený ve výpovědi ze dne 10. 6. 2004 nebyl prokázán, neboť žalovaná užívá byt na ulici L. nepřetržitě od roku 1999. Naproti tomu výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d) a g) obč. zák. byly naplněny. Žalovaná neplatila nájemné za dobu delší než tři měsíce, neboť ke dni 2. 12. 2003 dlužila nájemné a zálohy na služby částečně za měsíce květen a září 2003 a za měsíce červen až srpen 2003 v celkové částce 18.166,- Kč. Ke dni 10. 6. 2004, kdy žalované byla doručena druhá výpověď z nájmu předmětného bytu, a ke kterému je třeba posuzovat naplnění existenci výpovědního důvodu, byla žalovaná nájemkyní dvou bytů. Kromě bytu na ulici L. svědčilo jí od roku 1999 právo nájmu k bytu 1+0 v P. 10, Š. ul. (dále byt na ulici Š. ). Nájem tohoto bytu sice zanikl výpovědí k 31. 7. 2005, neboť rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 14. 2. 2005, sp. zn. 17 C 297/2004, který nabyl právní moci 27. 4. 2005, soud přivolil k výpovědi dané jí pronajimatelem Bytovým družstvem ROZVOJ-ZM z důvodů, že neplatila nájemné, že byt pronajímala bez jeho souhlasu a že má dva byty. Tímto rozsudkem jí také bylo uloženo, aby byt na ulici Š. vyklidila do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty. Naopak výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. prokázán nebyl, neboť žalovaná užívá byt na ulici Londýnská nepřetržitě od roku 1999.

Nepřisvědčil námitce žalované, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Žalovaná sice dlužné nájemné a zálohu na služby v průběhu řízení zaplatila dne 8. 12. 2003 částku 12.000,- Kč, 15. 13. 2003 částku 5000,- Kč a 24. 6. 2004 částku 5. 087,- Kč. Zjištěné okolnosti však nesvědčí o tom, že dluh na nájemném a zálohách na služby byl důsledkem tíživé finanční situace, která vznikla bez jejího přičinění. Žalovaná ji vysvětlovala tím, že její syn T. V. pro drogovou závislost v letech 2002-2004 upadl do dluhů, takže za něj zaplatila asi 300.000,- Kč. Avšak podle výpovědi T. V., který nebyl v té době zaměstnán a v roce 2005 nastoupil trest výkonu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, činily dluhy, které si způsobil požíváním drog a hraním na automatech, asi 50.000,- Kč, tedy částku řádově nižší. Za nevěrohodnou považoval soud prvního stupně výpověď žalované, pokud uváděla, že ve snaze ochránit syna a jeho rodinu dávala peníze neznámým lidem, aniž si ověřila, zda jde o věřitele jejího syna, nevěděla kdy, komu a jaké částky takto hradila. Soud prvního stupně také připomněl, že žalovaná pronajímala byt v P. 10 na Š. ul. za 7.000,- Kč měsíčně, avšak nájemné neplatila. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 6 C 306/2004, který nabyl právní moci 3. 5. 2005, jí bylo uloženo, aby zaplatila družstvu dlužné nájemné a úhrady za služby ve výši 136.237,- Kč. Žalovaná byla trvale zaměstnána jako sanitářka s ročním příjmem 68.911,- Kč v roce 2002, 92.907,- Kč v roce 2003 a 105.041,- Kč v roce 2004. Nepobírala žádné dávky, v roce 1999 nabyla děděním částku 34.000,- Kč a dokonce sama uváděla, že měla nějaké peníze našetřené. Kromě toho bylo prokázáno, že T. V. v roce 2004 odprodal svůj podíl na nemovitosti zděděné v roce 1995 po otci za 580.000,- Kč. Neplacení nájemného navíc žalovaná se žalobkyní vůbec neřešila.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 27. 6. 2007, č. j. 11 Co 147/2007-158, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech před soudy obou stupňů. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil s jeho právním posouzením ohledně naplnění uplatněných výpovědních důvodů. Nesouhlasil však s hodnocením skutečností, které byly důvodem porušení povinností žalobkyně jako nájemkyně předmětného bytu. Konstatoval, že v situaci, kdy se žalovaná snažila pomoci svému synovi z drogové závislosti a finančních problémů, po ní nelze požadovat zcela racionální chování bez dopadu na stránku citových a sociálních vazeb. Jednalo se o stav dlouhotrvající, zejména psychické tísně, a její jednání proto nelze hodnotit jako nezodpovědné a lehkomyslné. Uvedl, že v této souvislosti je třeba pohlížet i na její tvrzení o výši dluhu, která není pro toto řízení podstatná, a na hodnověrnost výpovědi jejího syna. Ze stejných důvodů nepovažoval za nezodpovědné ani její chování ve vztahu k bytu na ulici Š. O tom svědčí i skutečnost, že po vyřešení problémů začala žalovaná opět nájemné hradit. Soud prvního stupně také nepřihlédl k případné újmě žalobkyně v případě zamítnutí žaloby a k tomu, že v době jeho rozhodnutí již žalovaná zhruba tři roky nájemné nedlužila. Proto žalobu pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Odvolává se na hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, který nepovažoval výpověď žalované za důvěryhodnou. Podle jejího názoru, je výpověď nevěrohodná i z dalších důvodů rozhodných pro aplikaci § 3 obč. zák. Žalovaná při jednání 15. 9. 2006 vypověděla, že v květnu až srpnu 2003, kdy nehradila nájemné, platila dluhy za svého drogově závislého syna s tím, že se jednalo o stovky tisíc korun. Zároveň vypověděla, že toto období trvalo asi rok a půl až dva roky. Kromě rozporu ve výši peněz si nepamatovala, zda obdržela sedm upomínek k placení nájemného. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že dlužila nájemné a za služby spojené s bydlením nejméně od listopadu 1999, a to až do konce roku 2003, kdy nájemné doplatila, ovšem až po podání žaloby. Odvolací soud tyto skutečnosti zcela pominul, nepřihlédl k podprůměrnému pracovnímu hodnocení žalované, ani k její platební morálce před údajným vznikem drogové závislosti jejího syna. Dostatečně správně nezhodnotil, že žalovaná měla v rozhodné i předchozí době dva byty, přičemž druhý byt pronajímala bez souhlasu družstva a výtěžek si ponechávala, aniž platila nájemné. Sama tak jednala v rozporu s dobrými mravy, a proto nelze nyní aplikovat § 3 obč. zák. v její prospěch. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné po stránce skutkové i právní. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále o. s. ř. ), neboť rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. 7. 2009, kdy zákon č. 7/2009 Sb. nabyl účinnosti (čl. II bod 12. zákona). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny; existence obligatorně posuzovaných vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává. Dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu, že výkon jejího práva je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., přičemž vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatnila též dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a to že dluh na nájemném vznikl v důsledku tíživé finanční situace, kterou žalovaná svým přičiněním nezpůsobila.

Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že při přijetí uvedeného skutkového závěru vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo. Přitom se nedopustil ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Z provedených důkazů vyplývá, že syn žalované byl v letech 2002 až 2004 závislý na drogách a hraní na automatech, nebyl zaměstnán. Za věrohodnou lze tak považovat její výpověď, že hradila jeho dluhy způsobem, který popsala, a že použila i peněz z pronájmu bytu na ulici Š., tedy že jednala ve stavu psychické tísně. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud již v rozsudku z 21. 4. 98, sp. zn. 26 Cdo 471/98, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 8, ročník 1998, vyjádřil právní názor, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce [§ 711 odst. 1 písm. d) ObčZ] výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Obdobně v rozsudku z 6. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3553/2007, uveřejněném na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , dospěl k závěru, že i přesto, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce, lze za situace, kdy nájemci tuto svou povinnost neplnili po relativně krátkou dobu a z důvodů špatné finanční situace, dluh zaplatili ihned po doručení výpovědi z nájmu bytu, výjimečně na pronajimateli požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva dočasně odepřena . A konečně v rozsudku z 24. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, publikovaném v pod č. 68 v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, konstatoval, že existenci výpovědního důvodu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu. I když je uvedený výpovědní důvod dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Odvolací soud aplikoval § 3 obč. zák v souladu s citovanou judikaturou. Dluh žalované na nájemném za byt na ulici L. v roce 2003 byl důsledkem již popsané tíživé sociální situace a žalovaná po podání žaloby 3. 10. 2003 ještě do konce roku téměř celou dlužnou částku uhradila, od března roku 2004, kdy její špatná finanční situace nadále trvala, platí nájemné řádně. Navíc nelze přehlédnout, že v roce 2004 měla přeplatek na službách 16.000,- Kč. I když řádně neplnila svoje povinnosti nájemce ve vztahu k bytu na ulici Švehlova, dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem, že jí to nemůže být ve zmíněném období dáváno k tíži. Kromě toho byla žalovaná z tohoto bytu vyklizena a zavázána k úhradě dlužných částek. Žalobkyni současně nevznikla vysoká újma a vzhledem k době tří let, po kterou ke dni rozhodování odvolacího soudu nájemné z bytu na ulici L. řádně platila, lze očekávat, že tak bude činit i do budoucna, a to i s přihlédnutím k problémům s placením nájemného před rokem 2003.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitých dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané podle § 7 písm. d), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 3.000,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem 3.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2010


JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu