26 Cdo 874/2004
Datum rozhodnutí: 14.04.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 874/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) D. H. a 2) O. H., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 185/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2003, č.j. 13 Co 311/2003-126, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2003, č.j. 13 Co 311/2003-126, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1.10.2003, č.j. 13 Co 311/2003-126, změnil žalobě vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 4.4.2003, č.j. 15 C 185/2000-101, tak, že zamítl žalobu se žádostí, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu 3+1 s příslušenstvím IV. kategorie ve 2. podlaží domu č.p. 404, v P. (dále předmětný byt ), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nebrojila proti závěru soudu prvního stupně, že není dán výpovědí (rovněž) uplatněný důvod dle § 711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), zabýval se odvolací soud pouze naplněním výpovědního důvodu dle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ani tento výpovědní důvod dán není. Vyšel ze zjištění, že vlastníkem domu, v němž se nalézá předmětný byt, je obec h. m. P., která svěřila dům do správy žalobci, že společnými nájemci předmětného bytu jsou žalovaní, že žalovaní mají ve společném jmění manželů ideální polovinu domu v P. (dále jen dům v B. ), že druhou ideální polovinu vlastní jejich syn T. H., že podle dosud trvajícího kolaudačního stavu po změně v užívání stavby, předem ohlášené stavebnímu úřadu a jím schválené podle § 8 odst. 1 vyhl. č. 144/49 Ú.l. rozhodnutím ze dne 25.4.1966, nejsou jednotlivé byty v domě v B. stavebně odděleny, a tak nelze určit ani jejich počet, a že tyto byty neodpovídají předpisům a příslušné technické normě. S přihlédnutím k dohodě spoluvlastníků o tom, že uvedený dům bude užívat syn žalovaných T. H. jako poloviční spoluvlastník, odvolací soud dovodil, že na žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby užívali jen předmětný byt, neboť pouze ten vyhovuje definici bytu obsažené ve vyhlášce č. 137/1998 Sb.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Aniž by se výslovně zabývala otázkou jeho přípustnosti, uplatněné dovolací důvody podřadila ustanovení § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Napadla správnost obou skutkových závěrů, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a to závěru, že došlo k dohodě o způsobu užívání nemovitosti mezi druhým žalovaným a jeho synem tak, že dům v Bubenči bude výlučně užívat tento syn, i závěru, že byty v uvedeném domě nejsou stavebně odděleny a neodpovídají příslušným předpisům a technické normě. K prvému z uvedených závěrů dovolatelka namítla, že tvrzení o existenci dohody mezi druhým žalovaným a jeho synem o způsobu užívání domu v B. bylo poprvé uplatněno v odvolání žalovaných ze dne 20.5.2003, nebylo zmíněno ani ve vyjádření k žalobě, ani ve výpovědi druhého žalovaného ze dne 2.4.2002, ani ve svědecké výpovědi T. H. Naopak z protokolu o místním šetření ze dne 30.10.2002 vyplývá, že dům užívá i druhý žalovaný píše zde restaurátorskou práci. Dovolatelka vyslovuje podiv nad tím, že druhý žalovaný tvrdí, že je restaurátor, avšak restaurátorskou dílnu užívá jen jeho syn, a nepředložil žádný důkaz o tom, kde vlastně pracuje, když tzv. štukatérská dílna v P., slouží jako skladiště, což se prokázalo již dříve při místím šetření. Z uvedených důvodů považuje dovolatelka tvrzení o dohodě mezi druhým žalovaným a jeho synem za účelové a neprokázané. K druhému z výše uvedených závěrů odvolacího soudu dovolatelka poukazuje na to, že dům v B. byl vždy fakticky rozdělen na bytové jednotky, což je zřejmé ze zápisu odboru výstavby z 25.4.1966 a z k němu přiložených plánků. Z nich vyplývá, že v přízemí byly místnosti užívány jako tři samostatné byty a v prvním patře jako dva byty. Dovolatelka připomíná, že dle § 104 zákona č. 50/1976 Sb. platí zásada, že stavba je určena k účelu, pro který je stavebně technickým uspořádáním vybavena, případně ke kterému se užívá bez závad. Dům v B. je zapsán v katastru nemovitostí jako rodinný dům, čili byl určen k bydlení. Soud prvního stupně sice nezjišťoval, kolik bylo v domě nájemníků do r. 1988, ale v každém případě tam jedna z majitelek v tomto roce prokazatelně bydlela. Vlastníci domu měli možnost odstranit závady, pro které nesplňoval technickou normu, ale místo toho započali s kompletní přestavbou. V současné době je v domě stav popsaný v protokolu o místním šetření ze dne 30.10.2002. Úpravy byly provedeny bez kolaudace a pravděpodobně i bez stavebního povolení. Dovolatelka dále vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl jí navrhované důkazy směřující ke zjištění, kdo ve skutečnosti bydlí v domě čp. 804 ve S., čímž by se prokázalo, že v tomto zrekonstruovaném domě trvale bydlí žalovaní spolu s rodiči a rodinou jednoho syna a že tento stav existoval i v době, kdy žalovaní obdrželi výpověď z nájmu bytu. Žalovaní tak dle názoru dovolatelky neunesli důkazní břemeno co do jejich tvrzení, že na nich nelze spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden byt. Na tom dle dovolatelky nic nemění ani okolnost, že uvedený dům je ve vlastnictví synů žalovaných. Dovolatelka považuje napadené rozhodnutí za rozporné s dobrými mravy, za zásah do svého vlastnického práva a za aprobaci stavu vedoucího ke zneužití ochranného systému státem regulovaných nájemních vztahů. Domnívá se, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a na zjištěních, jež nemají oporu v provedeném dokazování. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí.

Žalovaní ve svém vyjádření vyvraceli opodstatněnost dovolacích námitek, popřeli, že by se nezmínili o dohodě o užívání domu v B. dříve než v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a poukázali na obsah svých účastnických výpovědí i výpovědi svědka T. H. Mají za to, že soudy obou stupňů důvodně nepřihlédly k tomu, že žalovaný při místním šetření v domě v B. uvedl, že zde píše restaurátorskou práci, neboť tato skutečnost nijak neprokazuje, že by žalovaní užívali (byli oprávněni užívat) dům k trvalému bydlení. Již soud prvního stupně v této souvislosti správně dovodil, že žalovaným nesvědčí žádný právní titul, z něhož by mohli nárokovat možnost trvalého bydlení. Žalovaní též odmítli názor, že by napadené rozhodnutí zakládalo stav, který by byl v rozporu s dobrými mravy, a že by zneužívali ochranný systém státem regulovaných nájemních vztahů. Naopak za odporující dobrým mravům by považovali, pokud by byli nuceni vyklidit předmětný byt bez zajištění bytové náhrady, neboť nemají jinou možnost bydlení a do bytu investovali nemalé prostředky. Navrhli, aby dovolání bylo pro nedůvodnost zamítnuto.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před nabytím účinnosti zákona č. 59/2005 Sb., projednal Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 4. 2005 (srov. čl. II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolací soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (s přivolením soudu) mimo jiné, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že při posuzování, zda je uvedený výpovědní důvod naplněn, je třeba především zkoumat, zda nájemce má dva nebo více bytů, a teprve v případě, že je tento předpoklad splněn, je možné posuzovat, zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden z nich.

Odvolací soud na jedné straně dovodil, že pouze předmětný byt vyhovuje definici bytu uvedené ve vyhlášce č. 137/1998 Sb., na druhé straně (nelogicky) uzavřel, že na žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby užívali jen sporný byt. Tento závěr přitom učinil též vzhledem k dohodě spoluvlastníků o způsobu využití domu v B., aniž by však uvedl, na základě jakých důkazů považoval existenci této dohody za prokázanou. Z odůvodnění jeho rozhodnutí totiž nevyplývá, ani že by tento skutkový závěr převzal od soudu prvního stupně, ani že by jej učinil na základě vlastního doplnění dokazování.

Z uvedeného plyne, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný zčásti pro nesrozumitelnost a zčásti pro nedostatek důvodů. Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která zabránila tomu, aby dovolací soud přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Pro úplnost lze dodat, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, nepostihují rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto nebyly splněny předpoklady pro to, aby dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Stejně tak nebylo možno vyhovět dovolacímu návrhu žalobkyně, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, neboť dovolací řízení je založeno na principu kasačním, tzn. že dovolací soud může buď dovolání odmítnout či zamítnout, anebo napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení, popřípadě postoupit věc věcně příslušnému soudu, respektive řízení zastavit a postoupit věc orgánu, do jehož pravomoci náleží (srov. § 243b odst. 1, 2, 3, 4 o.s.ř.).

V novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud znovu o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. dubna 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu