26 Cdo 866/2004
Datum rozhodnutí: 20.01.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 3 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 866/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce V. V., zastoupeného advokátem, proti žalované H. M., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti a úhradu bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 7 C 246/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. prosince 2003, č.j. 18 Co 485/2003-86, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í

Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 6. 2003, č.j. 7 C 246/2002-63, uložil žalované vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt o třech pokojích, kuchyni a příslušenství (dále předmětný byt nebo byt ), umístěný v přízemí domu č.p. 1 v Ř. (dále předmětný dům ), uložil jí povinnost zaplatit žalobci částku 18.999,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Vzal za prokázáno, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 12. 12. 2001, sp.zn. 9 C 12/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2002, sp.zn. 14 Co 151/2002, bylo pravomocně (ke dni 17. 5. 2002) zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětnému domu, dům byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobce s tím, že je povinen zaplatit žalované na vypořádání jejího podílu částku 384.375,-Kč, že žalovaná odmítla předmětný byt vyklidit, zdržuje se v něm toliko příležitostně, fakticky bydlí v družstevním bytě své dcery v Ž. R. a neplatí žalobci za užívání předmětného bytu úhradu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu a že žalobce se jako vlastník právem domáhá jejího vyklizení (§ 126 odst. 1 obč.zák.). Zaujal názor, že při posouzení nároku žalované na bytovou náhradu lze analogicky (§ 853 obč.zák.) aplikovat ustanovení § 712 obč.zák., přičemž je nutno zvažovat, zda výkon práva některého z účastníků není v rozporu s dobrými mravy, tak, jak to má na mysli ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. Dospěl k závěru, že v dané věci by bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by povinnost žalované k vyklizení byla vázána na zajištění bytové náhrady, neboť se po zahájení řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětnému domu zbavila možnosti vlastního bydlení, když darovala dům ve K., který měla ve spoluvlastnictví se svým bývalým manželem, jejich dceři; důvody, proč tak učinila a proč se nedomáhala realizace svého vlastnického práva k tomuto domu, nelze dle názoru soudu klást k tíži žalobce a přenášet tak na něho důsledky osobního života žalované. Poukázal též na to, že případná bytová náhrada pro žalovanou by se musela nacházet v Ř., příp.v blízkém okolí, což je pro žalovanou, jak sama připustila, vzhledem k místu jejího zaměstnání nevyhovující. Na základě toho uložil žalované povinnost byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady. Současně jí uložil povinnost zaplatit žalobci částku 18.999,20 Kč, představující bezdůvodné obohacení získané žalovanou tím, že bez právního důvodu užívala (od 18. 5. 2002) předmětný byt a neplatila za jeho užívání úhradu.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, č.j. 18 Co 485/2003-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci a odkázal pro stručnost na odůvodnění jeho rozsudku. Konstatoval, že soud prvního stupně vzhledem ke zjištěným okolnostem správně nevázal povinnost žalované k vyklizení na bytovou náhradu a rovněž tak přisvědčil i jeho právnímu posouzení důvodnosti nároku žalobce na zaplacení požadované částky z titulu bezdůvodného obohacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž výslovně uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že soud ji vědomě zbavil práva jakéhokoli bydlení s tím, že údajně nepřehlédl některé okolnosti, které podle jeho názoru byly důvodem k tomuto zcela nezvyklému postupu . Poukazuje na to, že se v předmětném bytě starala o rodiče účastníků až do jejich smrti, neboť žalobce své synovské povinnost na potřebné úrovni neplnil , na to, že musela v důsledku neshod se svým bývalým manželem opustit jejich společný dům, že důvod, pro který tento dům darovali dceři, spočíval v tom, že žádný z nich nebyl schopen druhému vyplatit jeho podíl, jakož na to, že již nepracuje a nemá žádný důvod zdržovat se v Ž. R. Dovolatelka má zato, že není možné, aby ji soud vystavil do situace, kdy ve svém věku a při svém zdravotním státu zůstane zcela bez přístřeší. Navrhla, aby napadený rozsudek byl v předmětném rozsahu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Usnesením ze dne 17. 5. 2004, č.j. 26 Cdo 866/2004-121, Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 4. 6. 2003, č.j. 7 C 246/2002-63, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. prosince 2003, č.j. 18 Co 485/2003-86.

Žalobce ve svém dovolacím vyjádření poukazoval na to, že žalovaná se zbavila možnosti bydlení, že jí vyplatil spoluvlastnický podíl na předmětném domě, v němž se prakticky nezdržuje, avšak byt má uzamčen, jakož i na to, že nejsou dány podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nelze přípustnost dovolání dovodit, neboť rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji opírá dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání dovolatelka brojí toliko proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž jí byla uložena povinnosti vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po právní moci rozsudku, přičemž namítá, že soud při úvaze o aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. nevzal v úvahu okolnosti, na něž v dovolání poukazuje.

Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18.11.2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.

Se zřetelem k tomu nelze než učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. ledna 2005

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu