26 Cdo 860/2011
Datum rozhodnutí: 23.08.2012
Dotčené předpisy: § 686 odst. 1 obč. zák., § 43a obč. zák., § 43c obč. zák.




26 Cdo 860/2011
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) B. T. , a b) B. T. , obou bytem v K. V. T., zastoupených JUDr. Alicí Zachariášovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Krymská 5, proti žalovanému B. Č. , bytem v K. V., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 76/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 10 Co 276/2010-66, takto:

I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 16 C 76/2010-35, uložil žalovanému vyklidit a žalobcům předat vyklizený byt o velikosti 1 + 2 s příslušenstvím I. kategorie o celkové podlahové ploše 61,71 m2, který se nachází v přízemí domu v K. V. (dále jen předmětný byt , popř. byt ), a to do 40 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Po provedeném dokazování zjistil, že žalovaný užíval jako nájemce byt v K. V. jehož spoluvlastníky byli i žalobci, že se žalovaný zavázal (smírem schváleným soudem dne 5. 10. 1998) tento byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům po zajištění přiměřeného náhradního bytu, že v průběhu vykonávacího řízení mu byl jako náhradní byt zajištěn předmětný byt, do něhož se v polovině roku 2000 nastěhoval. Dále zjistil, že žalobci předložili žalovanému nájemní smlouvu, kterou jim s připomínkami vrátil zpět, že dne 20. 6. 2001 vyhotovili další návrh nájemní smlouvy (s nájmem od 1. 7. 2001 na dobu neurčitou), který zaslali žalovanému doporučeně, s výzvou, aby tuto smlouvu podepsal a vrátil ji do 30. 6. 2001, že jako vlastníci předmětného bytu jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalobci, že žalobci měnili žalovanému výši nájemného v předmětném bytě, a že žalovaný v bytě doposud bydlí. Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalovanému nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětného bytu, neboť se mu nepodařilo prokázat, že by žalobcům v akceptační lhůtě (do 30. 6. 2001) vrátil podepsanou nájemní smlouvu, nájemní poměr mezi účastníky proto nevznikl. Ani skutečnost, že se účastníci po dobu deseti let chovali tak, jako by nájem vznikl, nemůže zhojit nedostatek písemné formy nájemní smlouvy.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, č. j. 10 Co 276/2010-66, změnil rozsudek soudu prvního stupně, žalobu zamítl, rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu.
Po doplnění dokazování výslechem svědka Mgr. J. H. (z něhož nezjistil žádné významné skutečnosti) s přihlédnutím ke všem okolnostem při uzavírání nájemní smlouvy v roce 2000 a v roce 2001 (zejména ke skutečnosti, že žalobci vrácení návrhu první nájemní smlouvy z roku 2000 urgovali, zatímco návrh smlouvy z roku 2001 nikoliv, že se jednalo o náhradní byt), jakož i k chování účastníků v následujících letech (zejména k délce trvání vztahu mezi účastníky a k tomu, že se i žalobci po celou dobu chovali k žalovanému jako k nájemci), na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný prokázal své tvrzení, že podepsaný návrh nájemní smlouvy z 20. 6. 2001 vrátil ve stanovené lhůtě žalobkyni poštou, a že nájemní smlouva k předmětnému bytu tak byla uzavřena. Za další důvod pro zamítnutí žaloby pak považoval i skutečnost, že předmětný byt představoval bytovou náhradu pro žalovaného, který se do ní nastěhoval a začal tento náhradní byt užívat. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), a uplatnili v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýkali odvolacímu soudu, že v rozporu s právními předpisy a judikaturou posoudil otázku důkazního břemene i existenci nájemního poměru žalovaného k předmětnému bytu. Zdůraznili, že není podstatné, kdy žalovaný návrh nájemní smlouvy podepsal, ale jen to, zda jim podepsanou smlouvu vrátil v akceptační lhůtě, tj. do 30. 6. 2001. Mají za to, že zcela bez pochybností nebylo v řízení prokázáno, že tak učinil. Nechápou, proč by pro žalovaného mělo být obtížné prokázat vrácení podepsané smlouvy v akceptační době, neboť mu nic nebránilo uschovat si podací lístek od zásilky a není proto důvod, aby byl zproštěn důkazního břemene. Nesouhlasili ani s tím, jak odvolací soud hodnotil chování účastníků (to, že neupomínali žalovaného o vrácení podepsané nájemní smlouvy, že se chovali jako by nájemní poměr vznikl, že žalovanému zajistili byt jako náhradní v souladu s vykonatelným soudním rozhodnutím) po té, co mělo dojít k uzavření nájemní smlouvy a jaké závěry z toho učinil. Poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 259/2000, podle něhož ze skutečnosti, že se pronajímatelé nebránili užívání bytu bez platné nájemní smlouvy, nelze dovodit konkludentní uzavření nájemní smlouvy. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal ani s tímto rozsudkem, ani s dalšími rozhodnutími (sp. zn. 30 Cdo 3520/2008, sp. zn. 25 Cdo 368/99, sp. zn. 30 Cdo 1244/2009), na něž poukazovali. Nesouhlasili ani s aplikací § 344 o. s. ř. Předmětný byt sice zajistili žalovanému jako byt náhradní, do bytu se však žalovaný v průběhu výkonu rozhodnutí nastěhoval dobrovolně, vykonávací řízení proto bylo zastaveno. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tyto vady nebyly dovoláním uplatněny a z obsahu spisu nevyplývají), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatelé posléze uvedenou vadu řízení namítli (námitkou, že se odvolací soud nevypořádal s rozsudky Nejvyššího soudu, na něž poukázali).
Z obsahu spisu dovolací soud zjistil, že na výše uvedená soudní rozhodnutí poukázali dovolatelé až v dovolání. Odůvodnění napadeného rozsudku má všechny náležitosti stanovené v § 157 odst. 1, 2 o. s. ř., je v něm uvedeno, k jakému zjištění o jednotlivých skutečnostech odvolací soud dospěl, na základě jakých důkazů a jak tyto důkazy hodnotil. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolatelé zpochybnili skutkové zjištění odvolacího soudu, že jim žalovaný vrátil podepsaný návrh nájemní smlouvy z 20. 6. 2001 a uplatnili tak i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud při svém skutkovém závěru o uzavření nájemní smlouvy z 20. 6. 2001 (zejména její řádné akceptace žalovaným) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti logický rozpor a neodporuje § 133 až § 135 o. s. ř. I když žalovaný ke svému tvrzení, že návrh nájemní smlouvy z 20. 6. 2001 podepsal a podepsaný odeslal dovolatelce, nebyl schopen s ohledem na odstup času označit žádný důkaz, jenž by toto tvrzení prokazoval přímo, odvolací soud správně přihlédl k ostatním (nepřímým) důkazům (tvořícím ucelený důkazní řetězec), které toto tvrzení dostatečně prokazují. Přiléhavě poukázal na všechny okolnosti případu - na chování účastníků v roce 2000, kdy dovolatelka předložila žalovanému první návrh nájemní smlouvy, který jí (po její urgenci) vrátil s připomínkami zpět, na její chování v roce 2001, kdy žalovanému zaslala druhý návrh nájemní smlouvy i k jejímu jednání v následujících (deseti letech), v nichž akceptaci nájemní smlouvy nikdy neurgovala, ač s žalovaným pokračovala v komunikaci a korespondenci si vedla pečlivě (podle tvrzení dovolatelů), dovolatelé vystupovali jako pronajímatelé a žalovaného považovali za nájemce, a to i přes jejich vypjaté vztahy.
Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení věci podle § 43a a násl., § 685 a § 686 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 30. 3. 2006 (dále též jen obč. zák. ) jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.). Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelé namítali, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku důkazního břemene, neboť nesprávně přenesl důkazní břemeno prokázání doručení akceptace návrhu písemné nájemní smlouvy z 20. 6. 2001 na žalobce.
Lze souhlasit s žalobci, že důkazní břemeno k tvrzení žalovaného, že návrh smlouvy akceptoval a akceptace došla (v akceptační lhůtě) žalobkyni, bylo na straně žalovaného, v jehož prospěch (podle hmotného práva) tvrzení bylo. Odvolací soud však tuto povinnost nepřenesl na žalobce, jen v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil obtížnost důkazní situace žalovaného s přihlédnutím k okolnostem případu a přihlédl k ní při hodnocení důkazů.
Závěr odvolacího soudu, že došlo k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu v písemné formě (jak to vyžadoval § 686 odst. 1 obč. zák.), je v souladu s ustanovením § 43a - § 46 obč. zák. Vrátil-li žalovaný písemný návrh dovolatelky (§ 43a obč. zák.) na uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu z 20. 6. 2001, dovolatelce opatřený svým podpisem (tak jak jej k tomu vyzvala) v jí určené lhůtě, akceptoval ho (§ 43c obč. zák.) a došlo tak uzavření písemné smlouvy o nájmu předmětného bytu (§ 46 obč. zák.).
Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 259/2000, není případný vzhledem k odlišnému skutkovému stavu v dané věci, neboť v ní se soud zabýval tím, zda z chování účastníků lze usoudit na konkludentní uzavření nájemní smlouvy; v souzené věci se však soudy konkludentním uzavřením nájemní smlouvy vůbec nezabývaly. Stejnou problematikou jako v souzené věci se nezabývala ani další rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatelé poukazují rozsudkem ze dne 16. 09. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3520/2008, zrušil dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, neboť ten se nevypořádal s judikaturou a se všemi relevantními skutečnostmi, a v rozhodnutích sp. zn. 25 Cdo 368/99 a sp. zn. 30 Cdo 1244/2009 se soudy zabývaly včasností přijetí návrhu smlouvy (v souzené věci dovolatelé nezpochybňují včasnost přijetí jejich nabídky, ale tvrdí, že k její akceptaci vůbec nedošlo).
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k tomu, že žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení náklady, na které by měl vůči dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2012

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu