26 Cdo 86/2012
Datum rozhodnutí: 22.01.2013
Dotčené předpisy: § 236 o. s. ř.




26 Cdo 86/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce K. P. , bytem B., zastoupeného Mgr. Ivetou Magnuskovou, advokátkou se sídlem Frýdek Místek, O. Lysohorského 702, proti žalovaným 1) E. P. , bytem K., a 2) A. P., bytem tamtéž, zastoupeným Mgr. Marianem Przybylou, advokátem se sídlem Krnov, Boženy Němcové 1, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 286/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2011, č. j. 42 Co 345/2010-175, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 4. 2011, č. j. 42 Co 345/2010-175, potvrdil rozsudek ze dne 2. 7. 2010, č. j. 19 C 286/2009-116, kterým Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově (soud prvního stupně) zamítl žalobu na vyklizení bytu v domě na pozemku v k. ú. K. H. (dále jen předmětný byt , resp. byt ) a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů žalobu na vyklizení žalovaných z předmětného bytu zamítly, neboť vycházely z toho, že žalobce není jeho vlastníkem. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 23. 10. 2009, na základě které měl žalobce nabýt vlastnické právo k bytu, je neplatným právním úkonem pro omyl žalovaných (§ 49a obč. zák.), odvolací soud (po doplnění dokazování) uzavřel, že citovaná kupní smlouva je platná, že však od ní žalovaní důvodně odstoupili dopisem ze dne 14. 5. 2010, neboť žalobce řádně neuhradil kupní cenu (bylo vyvráceno jeho tvrzení, že část kupní ceny byla zaplacena před jejím podpisem).
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. dubna 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelem výslovně označená otázka zásadního právního významu, zda je možno odstoupit od smlouvy pro pozdní splnění závazku i po jeho splnění, když druhá smluvní strana s tímto pozdním (tj. jiným) plněním závazku souhlasila a přijala ho a když toto plnění byla poskytnuto dříve než byla doručena výzva k dodatečnému splnění závazku dle § 517 odst. 1 občanského zákoníku , však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) nezakládá, neboť na jejím řešení rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí) vycházel z toho, že kupní cena nebyla řádně zaplacena, tj. že závazek nebyl splněn. Pokud dovolatel v této souvislosti namítá, že celou kupní cenu uhradil dne 23. 10. 2009, brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., ke kterému při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet nelze, jak je ostatně uvedeno již výše.
Dovolatel dále namítal, že napadené rozhodnutí je nesrozumitelné a nepřezkoumatelné (neboť odvolací soud vůbec neuvedl, zda kupní cena byla či nebyla zaplacena), čímž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V této souvislosti je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu. Ostatně řízení namítanou vadou netrpí, neboť (jak je uvedeno již výše) odvolací soud vycházel z toho, že kupní cena nebyla (řádně a včas) zaplacena.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., jakož i o skutečnost, že žalovaným (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli jinak právo vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2013

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu