26 Cdo 855/2004
Datum rozhodnutí: 30.03.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 855/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Bytového družstva občanů P., družstva, zastoupeného advokátkou, proti žalované M. Ch., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 170/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 26 Co 442/2003-72, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 11. 2003, č.j. 26 Co 442/2003-72, potvrdil rozsudek ze dne 12. 8. 2003, č.j. 14 C 170/2002-48, kterým Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) přivolil k výpovědi z nájmu žalované k družstevnímu bytu č. 10 ve třetím podlaží domu č.p. 97 v P., sestávajícímu se z pokoje a příslušenství (dále též jen předmětný byt nebo byt ), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a odevzdat žalobci ve lhůtě 15 dnů od zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ve shodě s ním dospěl k závěru, že žalovaná (nájemkyně předmětného družstevního bytu a členka žalujícího bytového družstva) nezaplatila žalobci (pronajímateli) nájemné za dobu delší než tři měsíce, a že tudíž uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) je naplněn. Neshledal, že by ze strany žalobce šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., přičemž poukázal na to, že neplacení nájemného je závažným výpovědním důvodem, jehož oprávněné použití zpravidla nemůže být v rozporu s dobrými mravy; připustit výjimku lze jen ve zcela zvláštních případech, dle soudní praxe jde zejména o případ dodatečného zaplacení dlužného nájemného. V dané věci však žalovaná dluh na nájemném zcela neuhradila, když žalobci nezaplatila poplatek z prodlení, na který měl nárok podle § 517 odst. 2 a § 697 obč. zák. Z tohoto důvodu je bez významu, zda byl žalobce původně ochoten poplatek prominout a později toto svoje stanovisko změnil. Neplacení nájemného žalovanou nemůže omluvit ani její nízký věk, ani to, že v předmětném bytě dočasně pobývala jiná osoba, a to po dobu řízení o určení členských práv zemřelého otce žalované. Žalovaná zjevně musela o svém právu nájmu bytu vědět, protože je v uvedeném řízení úspěšně uplatnila. Odvolací soud nepřisvědčil ani žalovanou tvrzenému obcházení zákona ze strany žalobce, jež mělo spočívat v nevyužití možnosti jiného postupu směřujícího k zániku nájmu dle stanov družstva. Podle názoru odvolacího soudu se výpovědní důvody stanovené v § 711 obč. zák. vztahují na všechny (tj. i družstevní) byty. Bylo tak na žalobci, zda dá žalované výpověď z nájmu, anebo zda uzná za vhodné rozhodnout o jejím vyloučení z družstva. Žalovanou namítané okolnosti případu podle odvolacího soudu zakládají důvody zvláštního zřetele hodné dle § 712 odst. 5 obč. zák., pro které je třeba vyklizení bytu žalovanou vázat na zajištění náhradního ubytování.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o.s.ř. ) a uplatněné dovolací důvody podřadila ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v tom, že dovolací soud doposud neřešil otázku aplikovatelnosti ustanovení § 711 obč. zák. o výpovědi z nájmu bytu na družstevní byty. Dovolatelka vyjadřuje pochybnost, zda bylo záměrem zákonodárce, aby institut výpovědi z nájmu bytu dopadal stejně na každého nájemce, ať jde o byt družstevní nebo nedružstevní. Z ustanovení § 714 obč. zák. usuzuje, že zákonodárce si byl vědom rozdílné povahy bytů družstevních a nedružstevních s ohledem na charakter jejich vlastnictví. Členové družstva a nájemníci bytů jsou totiž vlastníky příslušné nemovitosti, spravují svůj majetek kolektivně prostřednictvím volených orgánů a mají právo o svých záležitostech rozhodovat sami. Stanovy družstva určují postupy pro případ porušení práv a povinností členy družstva a posléze i možnost obrátit se na soud. V těchto případech proto musí družstvo nejdříve svého člena na porušování jeho povinnosti upozornit a teprve následně případně přikročit k disciplinárním opatřením. Postavení člena družstevního bytu jako nájemce vůči pronajímateli je proto zásadně odlišné od nájemce nedružstevního bytu. Postupem podle § 711 obč. zák. je tak nájemce zbaven práv vyplývajících z jeho členství v družstvu, kromě toho statutární orgán družstva tímto způsobem může jednat v rozporu s vůlí ostatních orgánů a členů družstva. Aplikací § 711 obč. zák. uvádí se dále v dovolání soud nastolil nelogickou situaci, kdy žalovaná zůstává sice členkou družstva, avšak je zbavena obsahu svého členství, a dokonce práva na majetkové vypořádání, na které by jinak při zániku členství měla ze zákona nárok. Kvůli majetkovému vypořádání je žalovaná tedy nucena vystoupit z družstva. Ustanovení § 714 obč. zák. předpokládá, že porušení povinnosti nájemců bytů členů družstva bude v prvé řadě řešeno orgány družstva v rámci stanov, kdy v krajním případě může dojít až k zániku členství, se kterým je spojen i zánik nájmu. Z těchto důvodů se dovolatelka neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že bylo věcí svobodné volby žalobce, jak bude v dané situaci postupovat. Odvolací soud dle přesvědčení žalované náležitě nezhodnotil skutečnost, že žalobce výslovně ujistil žalovanou, že v případě uhrazení dlužného nájemného vezme žalobu zpět a promine jí poplatky z prodlení, což nakonec neučinil. Žalovaná tak byla zbavena možnosti navrhovat provedení dalších důkazů, když při jednání dne 12. 8. 2003 bylo dokazování překvapivě skončeno a soud prvního stupně vynesl rozsudek. V tom žalovaná spatřuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Takové jednání žalobce lze navíc dle názoru dovolatelky považovat za rozporné s dobrými mravy. Odvolací soud údajně nesprávně právně posoudil (vedle otázky aplikace § 711 obč. zák. na družstevní byt) i použití institutu dobrých mravů pro přivolení k výpovědi z nájmu. Dovolatelka z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl dovolání odmítnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela mimo jiné i žalovaná) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Proto dovolací soud nemohl přihlížet k námitce, že žalobce přislíbil zpětvzetí žaloby a prominutí poplatku z prodlení v případě zaplacení dluhu na nájemném a tento slib nesplnil.

Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18.11.2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným přesahem pro soudní praxi (rozhodování obdobných věcí).

Dovolací soud tedy posuzoval, zda má napadené rozhodnutí zásadní právní význam z hlediska řešení dovoláním napadené otázky, zda ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. lze použít i na byty družstevní, a dospěl k závěru, že tato otázka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá.

Občanský zákoník v žádném ze svých ustanovení upravujících zánik nájmu bytu (§ 710 a násl.) nevylučuje použití § 711 na družstevní byty, ani nestanoví žádnou výjimku v tomto smyslu. O tom, že právo nájmu družstevního bytu může zaniknout též výpovědí z nájmu danou pronajímatelem, není pochyb v právní teorii (Jehlička-Švestka-Škárová a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003, s. 898; Fiala-Korecká-Kurka: Vlastnictví a nájem bytů, 3. vydání, Praha, Linde, 2005, s. 283, bod 8.1.2), ani v soudní praxi (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 521/99, ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1081/2002, či ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2237/2003).

Pokud dovolatelka výslovně uplatnila jako další dovolací důvod vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (a jež měly spočívat v tom, že byla zbavena možnosti navrhovat provedení dalších důkazů, když při jednání dne 12. 8. 2003 bylo dokazování překvapivě skončeno a soud prvního stupně vynesl rozsudek), je třeba uvést, že přichází-li v úvahu přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je jediným způsobilým důvodem dovolání nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Proto se dovolací soud těmito námitkami zabývat nemohl.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Nejvyšší soud neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. března 2005

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu