26 Cdo 85/2012
Datum rozhodnutí: 17.04.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 3 předpisu č. 116/1990Sb.




26 Cdo 85/2012


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně synlab czech s.r.o. , se sídlem v Praze 6, U vojenské nemocnice 1200, IČ: 49688804, zastoupené Mgr. Davidem Řezníčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 20/3, proti žalovanému R. P. , zastoupenému Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 14, adresa pro doručování Praha 2, Londýnská 59, o zaplacení částky 292.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 EC 190/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2011, č. j. 15 Co 484/2010-90, takto:

Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:

Právní předchůdkyně žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 292.000,- Kč s příslušenstvím. Rozhodující skutečnosti vylíčila v žalobě následovně. Jako nájemkyně uzavřela dne 23. prosince 2008 s žalovaným jako pronajímatelem smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále též jen Nájemní smlouva ) s účinností od 1. ledna 2009 na dobu neurčitou pro účely laboratorní činnosti a provozu kanceláří. Žalovaný jí nebytové prostory nepředal ve stavu způsobilém k užívání, a to proto, že k provozování laboratorní činnosti nebyly způsobilé a ani nebyly k tomuto účelu kolaudovány. Za této situace dne 3. února 2009 od nájemní smlouvy odstoupila a navíc ji z opatrnosti dne 18. února 2009 ještě vypověděla, a to aniž začala nebytové prostory vůbec užívat. Přes to však žalovanému na základě nájemní smlouvy zaplatila ve dvou splátkách částku 292.000,- Kč, jejíhož vrácení se po něm domáhá, neboť se na její úkor bezdůvodně obohatil.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) mezitímním rozsudkem ze dne 5. května 2010, č. j. 5 EC 190/2009-36, ve spojení s usnesením ze dne 27. srpna 2010, č. j. 5 EC 190/2009-64, vyslovil, že žaloba je co do základu po právu; současně stanovil, že o výši nároků a o nákladech řízení účastníků bude rozhodnuto konečným rozsudkem.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. března 2011, č. j. 15 Co 484/2010-90, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy obou stupňů zjistily z provedených důkazů mimo jiných i následující skutečnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně jako nájemkyně a žalovaný jako pronajímatel uzavřeli dne 23. prosince 2008 smlouvu o nájmu tam specifikovaných nebytových prostor, a to s účinností od 1. ledna 2009 na dobu neurčitou pro účely laboratorní činnosti a provozu kanceláří. V Nájemní smlouvě si sjednali nájemné, jehož součástí byly úhrady za dodávku tepla a teplé vody, vodného a stočného, odvoz komunálního odpadu, služby vrátnice a úklid společných prostor. Na takto zjištěném skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že Nájemní smlouva je platná (není neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době jejího uzavření dále jen obč. zák. ) a bylo tudíž možné od ní odstoupit. V této souvislosti především konstatoval, že sjednaný účel nájmu není v rozporu se stavebnětechnickým určením nebytových prostor, neboť z důvodu předmětu činnosti žalobce vše směřovalo k tomu, že tyto prostory ( pronajaté nebytové prostory ) měly být kolaudovány ke specifickému účelu laboratoří a nikoli jen kanceláří . Dále uvedl, že Nájemní smlouva nemůže být neplatná ani z důvodů nerozlišení nájemného a úhrad za služby. Odvolací soud s odkazem na právní názory obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 1 Odo 98/97 dovodil, že Nájemní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, neboť v ní nebylo sjednáno zvlášť nájemné a zvlášť úhrada za služby. V závislosti na tom pak shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žaloba je co do základu po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého zástupce písemně vyjádřila.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. dále jen o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil (námitkami, že smluvní strany nájemní smlouvy se dohodly na stavebních úpravách a rekolaudaci předmětných prostor tak, aby mohly být využity kromě kanceláří také následně jako laboratoře, byť předmětem nájemní smlouvy byly pouze kanceláře a haly k této dohodě došlo z iniciativy žalobce a na jejím základě také žalovaný započal úpravu předmětných prostor na své vlastní náklady podpisem nájemní smlouvy žalobce prohlásil, že byl seznámen se stavem předmětu nájmu ke dni podpisu smlouvy a že byl připraven jej v tomto stavu převzít žalovaný předmět nájmu žalobci předal k 1.1.2009 v uvedeném stavu podpisem smlouvy dal žalovaný v čl. 4.5 souhlas k tomu, aby žalobce na své náklady a nebezpečí provedl v předmětu nájmu nezbytné stavební úpravy podle jeho potřeb vzhledem k probíhající rekonstrukci předmětných prostor nebylo teplo objektivně užíváno, voda byla k dispozici pouze na toaletách a v kuchyňce, které ovšem nejsou součástí pronajatých prostor ). Zde nelze mimo jiné přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudek ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, a ze dne 6. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004). Otázka, k čemu směřovala vůle stran při uzavírání Nájemní smlouvy, je proto otázkou skutkovou.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatel opět s přihlédnutím k obsahu dovolání rovněž uplatnil (dovolací námitkou, že úhrada za elektrickou energii byla prováděna na základě odečtu ze samostatného měřiče, což soudy obou stupňů pominuly a tento fakt nezohlednily ), pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedená dovolací námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jí nelze přípustnost dovolání založit.
Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že Nájemní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, neboť v ní nebylo sjednáno zvlášť nájemné a zvlášť úhrada za služby.
Nejvyšší soud České republiky v poměrech právní úpravy nájmu a podnájmu nebytových prostor účinné až do 18. října 2005 již v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 1 Odon 98/97, dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor musela obsahovat podle tehdy účinného znění § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. ve své obligatorně písemné formě všechny požadované náležitosti, tj. mimo jiné i výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby. Bylo-li nájemné sjednáno pevnou částkou (za jednotku plochy), avšak v této částce byla zahrnuta úhrada za elektrickou energii, vodné, stočné, teplo atd. bez rozlišení částky nájemného a úhrad dalších, pak je taková smlouva absolutně neplatná podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., neboť v ní absentuje stanovená náležitost výše nájemného. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 24. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3487/2006, uveřejněném pod C 5554 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. v rozsudcích z 15. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 4051/2008, uveřejněném pod C 8532 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 21. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 2527/2009. Uvedený právní názor je využitelný i v poměrech právní úpravy nájmu a podnájmu nebytových prostor účinné v době uzavření Nájemní smlouvy, a to tím spíše, že na rozdíl od předchozí právní úpravy (účinné do 18. října 2005) musí podle této právní úpravy nájemní smlouva obsahovat vedle dalších náležitostí rovněž výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru nebo způsob jejich určení (§ 3 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném v době uzavření Nájemní smlouvy).
Jestliže tedy na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) odvolací soud dovodil, že Nájemní smlouva je neplatná v důsledku nerozlišení plateb nájemného a služeb, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. dubna 2012

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu