26 Cdo 843/2004
Datum rozhodnutí: 16.03.2005
Dotčené předpisy:




26 Cdo 843/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému městu M., zastoupenému advokátem, o určení nájemního práva k bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 325/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2003, č.j. 13 Co 657/2003 33, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 5. 2003, č.j. 11 C 325/2002-18, zamítl žalobu na určení, že se žalobce stal ke dni 23. 5. 2002 nájemcem bytu č. 4 v prvém podlaží domu čp. 620 ve S. ulici v M. (dále předmětný byt nebo byt ). Současně zavázal žalobce nahradit žalovanému náklady řízení v částce 4.626,50 Kč k rukám jeho advokáta. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobce neprokázal, že trvale žil se svým dědečkem O. J., předchozím nájemcem předmětného bytu, ve společné domácnosti v den jeho smrti, to je ke dni 23. 5. 2001; nemohlo proto na něho přejít právo nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák., i když splnil druhou zákonnou podmínku neexistenci vlastního bytu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 10. 2003, č.j. 13 Co 657/2003-33, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 2.721,50 Kč rovněž k rukám jeho advokáta. Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním a závěrům soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, na základě něhož byla žaloba na požadované určení zamítnuta.

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V dovolání tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dovolání kritizoval způsob hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů. Vytýkal soudu prvního stupně i odvolacímu soudu, že s ohledem na krátkou dobu soužití (od počátku května 2001 do 23.5.2001), dále s ohledem na to, že on sám je tichou a nenápadnou osobou, která si nevodila do bytu návštěvy a která se věnuje intenzivně studiu, i s ohledem na množství bytů v panelovém domě, nemohli sousedé z domu získat poznatky o jeho žití ve společné domácnosti s dědečkem a mohli je naopak mít jen jeho rodiče H. J. a PaeDr. M. J. Proto měly soudy obou stupňů vycházet z jejich svědeckých výpovědí a nepřihlížet k výpovědi svědka souseda S. Š., jehož údaje byly vzhledem k okolnostem uvedeným v dovolání navíc nepřesné. Domáhal se, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst.1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvého stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s vyjímkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel ve skutečnosti kritizuje způsob hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění. Namítá, že v rozporu s logickým úsudkem (§ 132 o.s.ř.) soudy obou stupňů vyšly z výpovědi svědka (souseda z domu), který objektivně vzato (pro krátkou dobu soužití, pro množství bytů v panelovém domě a pro tichou povahu žalobce) nemohl mít poznatky o jeho soužití s předchozím nájemcem bytu. Tím uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že dovolání není přípustné podle žádného z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.

Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. března 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu