26 Cdo 84/2004
Datum rozhodnutí: 15.04.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 84/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců A/ J. B., B/ A. B., C/ M. B., D/ A. N., a E/ D. V., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 220/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2003, č. j. 20 Co 170/2003, 20 Co 171/2003-93, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. února 2002, č. j. 21 C 220/2000-47, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. listopadu 2002, č.j. 21 C 220/2000-75, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům předat do tří dnů od právní moci rozsudku byt 1+1 s příslušenstvím, II. kategorie o velikosti 52,7 m2, (dále jen předmětný byt , resp. byt ) ve 2. podlaží domu č.p. 364, v P. (dále jen předmětný dům , resp. dům ), a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. května 2003, č. j. 20 Co 170/2003, 20 Co 171/2003-93, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze pokud jde o výši náhrady nákladů řízení mezi účastníky, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že v předmětném bytě žila jako jeho nájemkyně až do své smrti dne 13. 4. 2000 babička žalovaného L. R. a že žalovaný byl sice v tomto bytě hlášen od 4.9.1992 k trvalému pobytu, avšak s babičkou v den její smrti v uvedeném bytě nebydlel.

Na tomto skutkovém základě oba soudy dovodily, že na žalovaného nepřešlo právo nájmu bytu, neboť nebyly naplněny předpoklady stanovené pro přechod práva nájmu bytu ustanovením § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí L. R. (dále jen obč. zák. ), a proto žalobě na vyklizení bytu vyhověly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, aniž by jeho přípustnost a v něm uplatněné důvody podřadil příslušným ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Přípustnost dovolání odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Vytýkal soudu prvního stupně, že nesprávně hodnotil provedené důkazy a že k některým z nich nepřihlédl, a podrobně rozvedl, v čem vadné hodnocení jednotlivých důkazů spatřuje. Soudu odvolacímu vytýkal, že správnost hodnocení důkazů soudem prvního stupně posuzoval pouze z hlediska jeho formálního souladu s ustanovením § 132 o.s.ř. a nezabýval se tím, zda volná úvaha soudu má nějaké zákonné meze, které dle jeho názoru představuje zákaz libovůle, zásada rovnosti účastníků a zásada objektivní pravdy. Právě otázku, zda při volném hodnocení důkazů se uplatňují pouze formální kritéria, či také kritéria materiální (tj. zda zásada volného hodnocení důkazů není limitována jinými zásadami soudního řízení) označil dovolatel za otázku zásadního právního významu. Vyjádřil názor, že pokud by odvolací soud pouze přezkoumával, zda soud první instance hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich vzájemném kontextu, přičemž by nemusel přezkoumávat, zda nebyly překročeny určité meze volné úvahy vyplývající ze zásad soudního řízení, znamenalo by to, že by soud mohl hodnotit důkazy ve prospěch jednoho z účastníků a tato vada by nemohla být napravena v odvolacím řízení. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že z uvedených důvodů je řízení před soudy obou stupňů postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Zároveň žalovaný požádal, aby dovolací soud dle § 243 o.s.ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí s tím, že jinak by jemu i případnému novému nájemci bytu mohla v případě nuceného vyklizení předmětného bytu vzniknout závažná újma.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) neshledal důvody pro odložení vykonatelnosti dle § 243 o.s.ř., dospěl však k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné není, neboť toto ustanovení zakládá přípustnost dovolání pouze pro případ, že odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé; v daném případě však byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o nákladech řízení, jenž povahu rozhodnutí ve věci samé nemá, a ve výroku o věci samé byl potvrzen.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Dovolatel se mýlí, pokud otázku, zda při volném hodnocení důkazů se uplatňují pouze formální kritéria, či také kritéria materiální (tj. zda zásada volného hodnocení důkazů není limitována jinými zásadami soudního řízení), považuje za otázku zásadního právního významu a tím naznačuje, že přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů se v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (viz Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003, II. díl, str. 1066). Jen pokud by byl uvedený dovolací důvod v dané věci uplatnitelný, mohl by dovolací soud posuzovat, zda hodnocení důkazů odpovídá (a to nikoli jen z formálního hlediska) ustanovení § 132 o.s.ř.

Jestliže tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro posouzení, zda je či není nájemcem předmětného bytu, předkládá vlastní (odlišné) hodnocení důkazů, na jehož základě dovozuje vlastní (odchylnou) verzi skutkového stavu věci, přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Pokud pak dovolatel dovozuje, že řízení je postiženo tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (kterou navíc nelogicky spatřuje v týchž okolnostech, které podle něj představují nesprávné právní posouzení otázky zásadního významu), je třeba zdůraznit, že k takovým vadám (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Žalovaný podáním nepřípustného dovolání z procesního hlediska zavinil, že bylo odmítnuto, avšak žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. dubna 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu