26 Cdo 82/2004
Datum rozhodnutí: 02.09.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 82/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalované městské části P., zastoupené advokátem, o určení práva nájmu a o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 13 C 53/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. dubna 2002, č.j. 13 C 53/2000-113, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2002, č.j. 35 Co 348/2002-129, takto:

I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. dubna 2002, č.j. 13 C 53/2000-113, se zastavuje.

II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2002, č.j. 35 Co 348/2002-129, se odmítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 4. 2002, č.j. 13 C 53/2000-113 (poté, co jeho rozsudek ze dne 27. 11. 2000, č.j. 13 C 53/2000-41, ve spojení s opravným usnesením ze dne 26. 2. 2001, č.j. 13 C 53/2000-54, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2001, č.j. 35 Co 181/2001-61, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je nájemkyní bytu číslo 2, I. kategorie, o velikosti 1+1 v prvním podlaží domu č.p. 683 v P. L. v ulici V. 15 , výrokem II. vyhověl vzájemnému návrhu žalované a uložil žalobkyni vyklidit a vyklizený žalované odevzdat do třiceti dnů od právní moci rozsudku byt číslo 2, I. kategorie, o velikosti 1+1 v prvním podlaží domu č.p. 1683 v P. L. v ulici V. 15 (dále předmětný byt nebo byt ) a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaná je vlastnicí domu, v němž se předmětný byt nachází, že nájemci tohoto bytu P. M. (otec žalobkyně) a jeho manželka M. M. (dále též původní nájemci ) uzavřeli se žalovanou dne 10. 11. 1999 dohodu o zániku nájmu k předmětnému bytu a odstěhovali se do domu v P., D. 18 (dále též dům v P. ), jehož spoluvlastnicí se stala M. M. na základě kupní smlouvy ze dne 24. 9. 1996 uzavřené s prodávající R. V., v níž se prodávající zavázala vyklidit a předat původním nájemcům do užívání první nadzemní podlaží tohoto domu do 30. 9. 1998, že k faktickému vyklizení domu prodávající došlo v září 1999, že M. M. má v novém občanském průkazu, vydaném 2. 6. 1998 vyznačeno trvalé bydliště v domě v P., že stejné bydliště uváděl ve svých osobních dokladech i její manžel P. M. a je také beze změn vyznačeno v evidenci základní školy v P., L. 34, jako adresa zákonného zástupce nezletilého T. M., syna původních nájemců, že P. M. se v září 1998 zaregistroval jako podnikatel na Finančním úřadu pro P., že žalobkyně se do předmětného bytu nastěhovala k původním nájemcům na podzim roku 1998, v bytě dosud bydlí a její žádosti o uznání přechodu nájmu po původních nájemcích žalovaná nevyhověla. Z provedených důkazů soud prvního stupně učinil závěr, že v dané věci nebylo prokázáno (a to ani výpověďmi svědků) vedení společné domácnosti žalobkyně s původními nájemci bytu, že manželé P. a M. M. nemohli mít již na počátku společného soužití v úmyslu s ní trvale žít ve společné domácnosti, neboť jim byla již v té době známa skutečnost, že se uvolní byt v domě v P. a neuvažovali o tom, že by se žalobkyně do domu odstěhovala s nimi; přitom žalobkyně i P. M. ve svých výpovědích připustili, že jejich soužití v předmětném bytě nebylo zamýšleno jako trvalé. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala splnění jedné ze zákonných podmínek přechodu práva nájmu ve smyslu ustanovení § 708 obč.zák. trvalé soužití s původními nájemci ve společné domácnosti do doby, než se odstěhovali do domu v P., soud prvního stupně shledal žalobu na určení, že žalobkyně je nájemkyní bytu, nedůvodnou a zamítl ji; naopak vyhověl vzájemnému návrhu žalované na vyklizení bytu, když dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu a že původním nájemcům zaniklo právo nájmu k předmětnému bytu na základě platné dohody o zániku nájmu ze dne 10. 11. 1999.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 11. 2002, č.j. 35 Co 348/2002-129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výroku I.) s tím, že jde o dům č.p. 1683 , dále jej potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé (ve výroku II.) a změnil ho ve výroku o nákladech řízení (ve výroku III.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku vyvracel odvolací námitky žalobkyně proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a konstatoval, že obvodní soud provedl všechny důkazy, které účastníci navrhli ke zjištění skutkového stavu, a provedené důkazy hodnotil postupem podle § 132 o.s.ř. Ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by vedla společnou domácnost jako trvalé společné soužití s manželi M. a jejich synem a ve shodě s ním dovodil, že na žalovanou nepřešlo právo nájmu předmětného bytu podle § 706 odst. 1 a § 708 obč.zák. a že užívá byt bez právního důvodu. Jako věcně správný shledal též vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ukládající žalobkyni povinnost k vyklizení.

Proti rozsudku odvolacího soudu (všem jeho výrokům) podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že dovolání směřuje jak proti rozsudku Městského soudu v Praze tak proti rozsudku soudu I. stupně . V dovolání vyjádřila přesvědčení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), který spatřuje v otázce, zda existence potencionální možnosti v budoucnu opustit společnou domácnost znemožňuje vedení společné domácnosti . Uvádí, že soud prvního stupně její žalobu zamítl s tím, že jejímu otci a nevlastní matce byla známa skutečnost, že se uvolní byt v domě v P., že odvolací soud se s touto argumentací ztotožnil, a vyjadřuje názor, že tato skutečnost byla jedním z podstatných důkazů, ke kterým soudy obou stupňů při svém rozhodování přihlížely . Poukazuje na obsah kupní smlouvy ze dne 24. 9. 1996, na základě níž získala M. M. spoluvlastnický podíl na domě v P., z níž soudy obou stupňů učinily závěr, že původním nájemcům bylo známo, že se pro ně v září 1998 uvolní v této nemovitosti byt, namítá, že soudy přehlédly skutečnost, že k uvolnění nemovitosti došlo až v září roku 1999 a dovozuje, že nastěhovala-li se žalobkyně k původním nájemcům v říjnu roku 1998, vedla s nimi společnou domácnost jeden rok. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že se nezabýval otázkou, zda je dům v P. schopný užívání či zda je nutné provést jeho rekonstrukci, ani otázkou, že jeho podílovou spoluvlastnicí je manželka jejího otce, a že k tomu, aby se žalobkyně do domu nastěhovala, potřebovala by souhlas všech jeho spoluvlastníků. Dovolatelka připouští, že znakem společné domácnosti je její trvalost, tedy úmysl trvale žít ve společné domácnosti , podle jejího názoru však nelze dovozovat, že úmysl trvalého vedení společné domácnosti neexistuje v případě, že některým z členů společné domácnosti se naskytne nenadálá resp. neočekávaná možnost jiného bydlení . Dovolatelka má zato, že výklad soudů by bylo možno připustit pouze v případě, kdy by nájemce bytu měl v době přistěhování se další osoby do jeho domácnosti již konkrétní a určitou možnost bydlení (např. přidělený jiný byt) , a že v tomto případě by nemohlo dojít k existenci společné domácnosti s ohledem na 100% jistý úmysl nájemce opustit původní byt a nastěhovat se do bytu nového . Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.



Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření namítla, že napadené rozhodnutí vychází z ustáleného právního názoru na výklad otázky trvalého soužití ve společné domácnosti nájemce s osobou, která se dovolává přechodu práva nájmu a poukázala na to, že původní nájemci se na odchod do domu v P. připravovali již v době, kdy se žalobkyně do předmětného bytu nastěhovala.



Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 4. 2002, č.j. 13 C 53/2000-113, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§ 201 o.s.ř.). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 14/1997, pod č. 112). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 4. 2002, č.j. 13 C 53/2000-113, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.



Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.



Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nelze přípustnost dovolání dovodit, neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu stejně, jako ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu, tj. žalobu na určení zamítl a vyhověl žalobě na vyklizení.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji opírá dovolatelka.



Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.



Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.



Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.



V projednávané věci dovolatelka spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s otázkou, zda existence potencionální možnosti v budoucnu opustit společnou domácnost znemožňuje vedení společné domácnosti . Označená otázka však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže již z toho důvodu, že je svým charakterem otázkou skutkovou, nikoliv právní (nehledě na to, že na řešení takto formulované otázky napadené rozhodnutí nespočívalo). Jak je patrno z obsahu dovolání, směřují námitky dovolatelky proti skutkovému závěru soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, že na straně původních nájemců nebyl již od počátku společného bydlení se žalobkyní dán úmysl žít s ní v trvale ve společné domácnosti. Uvedený závěr učinil soud (nejen) na základě zjištění, že M. M. zakoupila v roce 1996 ideální podíl na domě v P., že podle ujednání v kupní smlouvě měl být v září 1998 uvolněn v domě byt, že P. M. byl s obsahem smlouvy seznámen, tedy že původní nájemci věděli již před nastěhováním žalobkyně, že budou mít nejen právně ale i fakticky zajištěno jiné bydlení. Dovolatelka v dovolání zpochybňuje závěr soudu námitkami směřujícími proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem a předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se jejího soužití s původními nájemci.

Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 2. září 2004

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu