26 Cdo 817/2003
Datum rozhodnutí: 01.10.2003
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 817/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce města S. p. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované I. T., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 14/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 17. října 2002, č. j. 36 Co 406/2002-26, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 17. října 2002, č. j. 36 Co 406/2002-26, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. května 2002, č. j. 15 C 14/2002-14, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 15, I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v domě čp. 371, ve S. p. R. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), a výrokem označeným jako II. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že dne 3. března 1998 uzavřel s žalovanou smlouva o nájmu předmětného bytu (dále jen nájemní smlouva ) na dobu určitou od 1. března 1998 do 29. února 2000, že po ukončení sjednané doby nájmu žalovaná byt nevyklidila, že žalobce nepodal proti ní žalobu na vyklizení bytu, a že žaloba na vyklizení bytu byla podána až dne 13. března 2002. Současně zjistil, že žalovaná má dluh na nájemném z bytu, a že v bytě bydlí se třemi dětmi. Na základě uvedených skutkových zjištění dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt od 1. března 2002 bez právního důvodu, neboť původně sjednaný nájemní poměr na dobu určitou do 29. února 2000, obnovený ve dvou případech vždy na jeden rok (§ 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění dále jen obč. zák. ), skončil v důsledku podání žaloby na vyklizení bytu dnem 28. února 2002; proto žalobě vyhověl.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. října 2002, č. j. 36 Co 406/2002-26, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok označený jako I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky označené jako II. a III.).

Při posouzení nároku na vyklizení bytu vyšel odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a stejně jako soud prvního stupně dovodil, že od 1. března 2002 užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně se však odvolací soud zabýval rovněž posouzením, zda výkon vlastnického práva žalobce není v daném případě v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.). Pro tyto účely vzal z provedených důkazů za zjištěno, že žalovaná je matkou tří nezletilých dětí ve věku 9, 8 a 3,5 roků, že nastoupila do zaměstnání, ačkoliv jako matka pečující o dítě do 4 let věku mohla čerpat mateřskou dovolenou, že nástupem do zaměstnání se snažila řešit vzniklou bytovou situaci, že v obdobných případech žalobce k vyklizení bytů nepřistupoval, pokud osoba užívající byt bez právního důvodu neměla jinou možnost bydlení a současně byla ochotna splácet dlužné nájemné. Na základě uvedených skutkových zjištění uzavřel, že výkon práva žalobce je a to i s přihlédnutím k případné újmě, která by žalobci dalším bydlením žalované v bytě vznikla ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). V dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu především vytkl, že neprovedl žádné dokazování k tvrzení žalované o jejich osobních poměrech. Současně připomněl, že žalovaná dluží na nájemném částku přesahující 60.000,- Kč, že na uvedený dluh doposud nic neuhradila, a že neplatí ani běžné nájemné. Dále uvedl, že k vyklizení osob, které užívají jeho byty bez právního důvodu a přitom jim vznikl dluh na nájemném, nepřistupuje pouze za předpokladu, že vzniklý dluh je uhrazen nebo alespoň splácen. Současně zpochybnil správnost právního závěru, že výkon jeho vlastnického práva je v rozporu s dobrými mravy. Zde především uvedl, že neplatí-li vyklizovaná žádnou částku z titulu nájemného, přinese mu vyklizení bytu odpovídající prospěch. Dále namítl, že samotná skutečnost, že žalovaná je matkou tří nezletilých dětí, a že nastoupila do zaměstnání před skončením mateřské dovolené, nemůže vést k závěru o rozporu výkonu jeho práva s dobrými mravy; navíc se domnívá, že nebylo ani prokázáno, že do zaměstnání nastoupila proto, aby mohla uhradit dlužné nájemné. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco vady podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají, je řízení postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě z pohledu soudu prvního stupně dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný pod č. 106 ve svazku 12, ročník 1998 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní . Obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, uveřejněného pod č. 160 ve svazku 9, ročník 1997 - III. díl Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněného pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).

V posuzovaném případě soud prvního stupně vzal sice z provedených důkazů rovněž za zjištěno, že žalovaná má dluh na nájemném z bytu, a že v bytě bydlí se třemi dětmi. Uvedená skutková zjištění však s přihlédnutím k jeho právnímu posouzení věci (soud prvního stupně se nezabýval posouzením, zda výkon práva žalobce je či není ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy) neměla žádný význam; jinak řečeno na těchto skutkových zjištěních soud prvního stupně své rozhodnutí vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, nezaložil. Právně významnými se zmíněná skutková zjištění stala až pro právní posouzení věci odvolacím soudem, který naopak na rozdíl od soudu prvního stupně rovněž zkoumal, zda uplatněný nárok je či není v rozporu s dobrými mravy. Pro tyto účely si pak opatřil i další právně významná skutková zjištění.

Z toho jednoznačně vyplývá, že odvolací soud pro účely posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. převzal od soudu prvního stupně skutková zjištění, která z pohledu právního posouzení věci soudem prvního stupně neměla žádný právní význam (žalovaná má dluh na nájemném z bytu a v bytě bydlí se třemi dětmi). Nelze ani přehlédnout, že při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. vyšel také ze skutkových zjištění, která vyplynula z přednesů účastníků učiněných až v odvolacím řízení (žalovaná je matkou tří nezletilých dětí ve věku 9, 8 a 3,5 roků, nastoupila do zaměstnání, ačkoliv jako matka pečující o dítě do 4 let věku mohla čerpat mateřskou dovolenou, nástupem do zaměstnání se snažila řešit vzniklou bytovou situaci, v obdobných případech žalobce k vyklizení bytů nepřistupoval, pokud osoba užívající byt bez právního důvodu neměla jinou možnost bydlení a současně byla ochotna splácet dlužné nájemné). Nebyly-li z naznačených důvodů naplněny podmínky pro převzetí zmíněných skutkových zjištění z rozhodnutí soudu prvního stupně a nemohlo-li být z týchž důvodů dokazování doplněno až v odvolacím řízení, nebyly jak vyplývá z výše uvedeného podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení § 221 odst. 1 věty první o.s.ř. z důvodů uvedených v § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem provedení dalších důkazů, nutných pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. Pokud tak nepostupoval a naopak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zamítl, odepřel žalobci možnost přezkoumání správnosti dalších skutkových zjištění odvolacím soudem na základě jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele podřazenými dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. října 2003

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu