26 Cdo 812/2008
Datum rozhodnutí: 25.03.2010
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 218 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 812/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce statutárního města Ostravy , městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky , se sídlem úřadu v Ostravě Mariánských Horách, Přemyslovců 63, zastoupeného Mgr. Bedřiškou Lorenzovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Dubině, V. Košaře 87/23, proti žalované V. Š ., zastoupené JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Porubě, 17. listopadu 1790, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 78/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. září 2007, č. j. 42 Co 325/2007-58, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Podle čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Protože žalovaná dovoláním napadla potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. září 2007, č. j. 42 Co 325/2007-58, tj. rozhodnutí vydané 11. září 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále o. s. ř. ) a § 243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaná zpochybnila správnost právního názoru, že její povinnost vyklidit byt (který užívá bez právního důvodu poté, co uplynutím doby zanikl nájemní poměr uzavřený na dobu určitou) nelze ani s ohledem na § 3 odst. 1 zákona číslu 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění novely č. 107/2006 Sb. (dále obč. zák. ) vázat na zajištění bytové náhrady. Namítá, že soudy obou stupňů v rámci této úvahy nepřihlédly ke skutečnostem svědčícím v její prospěch: řádně platila nájemné, její zdravotní stav není příznivý a je invalidní důchodkyně s důchodem 2.600,- Kč. Jako novou skutečnost uvedla žalovaná teprve v dovolání trvale nepříznivý zdravotní stav, resp. že je invalidní důchodkyně. Ještě v žádosti o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení doložila, že pobírá starobní důchod. Nové skutečnosti však v dovolání nelze uplatnit (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

Zpochybnila-li však dovolatelka správnost právního názoru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu.

Bez zřetele k tomu však lze uvést, že výklad dovolatelkou zpochybněné otázky se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

Soudní praxe dovodila, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom při posuzování věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09). Odvolací soud, který se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, vzal podle § 3 odst. 1 obč. zák. v úvahu okolnosti, které vyšly v řízení najevo. Okolnost, že žalovaná řádně platila nájemné, nebyla mezi účastníky sporná. Odvolacímu soudu tak nelze úspěšně vytýkat, že rozhodující význam přiznal tomu, že žalovaná a členové její rodiny se chovali k ostatním nájemcům v domě způsobem, který je v rozporu s dobrými mravy. Žalobci nemohla být odepřena ochrana jeho vlastnického práva, když v důsledku tohoto chování ani neplnil svoji povinnost pronajimatele zajistit řádné užívání bytů ostatním nájemcům. Nejde tedy o porušení povinnosti žalovanou a členy její rodiny, které se projevilo přímo jen ve vztahu k žalobci, ani o případ, že žalovaná nemohla popsanému chování zabránit.

Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalovaná dovoláním výslovně napadla (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, a proto bylo Nejvyšším soudem podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.

Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. by žalobci vůči žalované náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r. předsedkyně senátu