26 Cdo 811/2004
Datum rozhodnutí: 20.01.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 811/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci žalobce MUDr. H. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) L. H. a 2) V. H., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 7 C 219/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2003, č.j. 64 Co 355/2003-179, takto:

I. Dovolání se odmítá.



II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 1. 2000, č.j. 7 C 52/98-101, ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 4. 2000, č.j. 7 C 52/98-108, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu o velikosti 1+1, IV. kategorie, nacházejícího se vlevo od schodiště v l. poschodí domu č.p. 872 v P., S. (dále předmětný byt nebo byt), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a uložil žalovaným byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení.



K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 12. 2000, č.j. 39 Co 234/2000, 39 Co 235/2000-131, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.



K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29. 1. 2003, č.j. 26 Cdo 694/2001-154, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.



Ve věci dále rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 3. 2003, č.j. 16 Co 119/2003-159, kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.



Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 5. 2003, č.j. 7 C 219/2003-167, žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2003, č.j. 64 Co 355/2003-179, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.



Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, jehož nájemkyní je R. R., matka prvního žalovaného, která se v roce 1991 (v době kdy v bytě bydleli oba žalovaní i se svými dvěma dětmi) odstěhovala do V. na chatu, kam za ní žalovaní pravidelně o víkendech dojížděli, že jmenovaná měla v úmyslu se do bytu vrátit, což také posléze učinila. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že jednání matky prvního žalovaného v roce 1991 nelze považovat za trvalé opuštění společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 181 ve spojení s § 179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, a že na žalované tudíž nepřešlo právo (společného) osobního užívání bytu. Okolnost, že tehdejší ONV v P. vzal přípisem ze dne 9. 8. 1991 na vědomí přechod práva osobního užívání bytu na prvního žalovaného a že dne 16. 8. 1991 s ním byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, není právně relevantní, nebyly-li splněny zákonné podmínky přechodu práva osobního užívání bytu. Protože dohodě o odevzdání a převzetí bytu nepředcházelo rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu a byla uzavřena s osobou, která nesplnila podmínky pro přechod užívacího práva, je takováto dohoda absolutně neplatná. Za této situace nesvědčí žalovaným právo společného nájmu bytu manžely a nejsou proto v řízení o přivolení k výpovědi pasivně legitimováni. Odvolací soud též přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že za situace, kdy by matka prvního žalovaného skutečně trvale opustila společnou domácnost v roce 1991, došlo by k přechodu užívacího práva nejen na žalované, ale i na jejich dvě děti, takže i v tomto případě by nebyla dána na straně žalovaných pasivní věcná legitimace.



Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a v němž uplatnil dovolací důvody podle ustanovení

§ 241a /2 a, b) o.z. (míněno zřejmě ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. ). Odvolacímu soudu vytýká, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně aniž přihlédl k tomu, že neprovedl důkazy k objasnění předpokladů přechodu práva osobního užívání bytu z matky na syna , zejména výslech svědkyně R. R. a doplňující výslech žalovaných, z čehož vyplývá, že soud prvního stupně nejednal ve smyslu ustanovení § 120/2 o.s.ř. . Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že žalovaní vedli se svědkyní společnou domácnost od srpna 1991 a namítá, že tento závěr je v rozporu s ustanovením § 708 a

§ 706/1 o.z., resp. ustanovením § 181 ve spojení s § 179/1 o.z. ; v této souvislosti odkazuje na komentář k § 706/1 v knize Občanský zákoník, komentář, 2. svazek, strana 1052, odst. Ad aa) . Dovolatel dále namítá, že z jednání svědkyně R. R. i z jednání žalovaných je zřejmé, že jejich úmyslem byl přechod užívacího práva na žalované, zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědkyně i doplňující výpovědi žalovaného a dovozuje nesprávnost právního závěru o neexistenci nájemního vztahu žalovaných k předmětnému bytu. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V podání, doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 4. 2004 žalobce (nezastoupen advokátem) předkládá svoji písemnou výpověď k dovolání , v němž rekapituluje průběh řízení v dané věci a předkládá vlastní verzi případu.



Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.



Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.



Dovolatel opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.



Ze znění uvedeného ustanovení vyplývá, že dovolání je přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, případně jiné pokyny k tomu, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.



Jak vyplývá z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2003, č.j. 16 Co 119/2003-159, odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 1. 2000, č.j. 7 C 52/98-101, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 4. 2000, č.j. 7 C 52/98-108, z procesních důvodů podle § 221 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. tj. za účelem doplnění dokazování a pro nepřezkoumatelnost. Nevyslovil žádný závazný právní názor na hmotněprávní posouzení věci a proto nemohl mít jeho právní názor vliv na její posouzení soudem prvního stupně; dovolání v dané věci není tudíž podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.



Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.



Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.



V projednávané věci dovolatel zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o neexistenci úmyslu R. R. trvale opustit v roce 1991 společnou domácnost vedenou v předmětném bytě se žalovanými a z toho vycházející jeho právní závěr, že na žalované nepřešlo právo osobního užívání bytu, námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se jejich soužití; ve skutečnosti tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.



Pokud pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že přehlédl pochybení soudu prvního stupně při provádění dokazování, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají. Pro úplnost nutno dodat, že k podání žalobce, učiněnému bez advokátního zastoupení a po uplynutí dovolací lhůty nebylo možno přihlédnout (§ 241, § 241b odst. 3 o.s.ř.).

Se zřetelem k výše uvedenému nelze než učinit závěr, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího zákonného ustanovení. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v této fází řízení náklady, na jejichž náhradu by měli právo vůči žalobci.



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. ledna 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.

předsedkyně senátu