26 Cdo 8/2002
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy: § 712 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 8/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré v právní věci žalobkyně M. P., zast. advokátem, proti žalovanému Z. M. zast. advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 152/98, k dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.4.2001, čj. 20 Co 726/99-67, takto:

I. Dovolání, směřující proti výroku uvedenému v prvním odstavci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.4.2001, čj. 20 Co 726/99-67, se zamítá.

II. Dovolání, směřující proti výrokům uvedeným ve druhém a třetím odstavci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.4.2001, čj. 20 Co 726/99-67, se odmítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 1.975,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího právního zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17.4.2001, čj. 20 Co 726/99-67 změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31.8.1999, čj. 34 C 152/98 v části, jíž tento soud uložil žalovanému povinnost vyklidit byt do 15 dnů po zajištění náhradního bytu tak, že povinnost vyklidit byt vázal na zajištění náhradního ubytování a v ostatním byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že doplnil dokazování a po tomto doplnění dospěl k závěru, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby žalovanému bylo přiznáno pouze právo na náhradní ubytování. Žalobkyně má, podle odvolacího soudu pouze odvozené právo bydlet v rodinném domku svého manžela a žalovaný má bydlení zajištěno nájemní smlouvou k bytu 2+1 v B. Dále se žalovaný po dobu 18-ti let nepřetržitě zdržuje v R. a neprojevil či neprokázal zájem vrátit se do České republiky a o byt se začal zajímat až poté, co mu byla dcerou předložena k podpisu dohoda o tomto bytu. Na zrušení společného nájmu bytu a členství v SBD byl žalovaný ochoten přistoupit jen po finančním vypořádání a požadoval úhradu částky 450.000,- Kč.

Pokud žalovaný hodlá vypomáhat občasnými návštěvami s péčí o nemocného otce, může přespávat u svých rodičů, popř. může k přespání sloužit i náhradní ubytování.

Odvolací soud proto změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, jak bylo uvedeno výše.

Dovoláním ze dne 20.6.2001 napadl žalovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17.4.2001, čj. 20 Co 726/99-67, v celém rozsahu. Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a dovolání podává z důvodů uvedených v § 241 odst. 1 písm. c) a d) o.s.ř.

V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že jsou podle ustanovení § 712 odst. 3, věty druhé občanského zákoníku dány důvody zvláštního zřetele hodné, na jejichž základě bylo žalovanému přiznáno pouze právo na náhradní ubytování.

Existenci důvodů zvláštního zřetele hodných spatřoval odvolací soud v tom, že se žalovaný zdržuje nepřetržitě v R. a nevzal v úvahu, že má rodiče v České republice, o které pečuje a často k nim dojíždí a závěr odvolacího soudu, že se mu jedná pouze o finanční vyrovnání, se nezakládá na pravdě.

Dále žalovaný v dovolání uvedl, že závěr odvolacího soudu o tom, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, nevychází ze skutkových zjištění a nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud provedl rozsáhlé dokazování a z vlastní iniciativy zjišťoval důkazy a tím suploval povinnost účastníka danou mu ustanovením § 120 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neoznačila důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení a skutečnosti jí tvrzené nesměřovaly k prokázání existence důvodů zvláštního zřetele hodných. Soud tím porušil zásadu rovnosti účastníků. Taktéž závěry soudu o možnosti bydlení v R. nemají oporu v provedeném dokazování a nedostačuje zjištění ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 37 C 96/97.

Dovolatel dále uvedl, že ani jeden z účastníků nemá aktuální potřebu užívání předmětného bytu, neboť žalobkyně žije v domě svého manžela, byt občas pronajímá, občas v něm žije zletilá dcera účastníků.

Z toho je podle dovolatele zřejmé, že zjištění odvolacího soudu o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných nemá oporu v provedeném dokazování a vychází z nesprávného právního posouzení věci. Taktéž neobstojí úvahy odvolacího soudu o přespávání dovolatele u rodičů či v náhradním ubytování a úvahy o nutnosti platit si byt jsou irelevantní.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V podání ze dne 24.9.2001 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a domnívá se, že odvolací soud zaujal ve věci správný právní názor.

Za prokázané důvody zvláštního zřetele hodné považuje žalobkyně to, že byt získala ona, neboť byla členkou družstva a zaplatila celý členský vklad, byt dne 3.9.1980 převzala sama, neboť žalovaný byl tehdy na vojenské základní službě, z níž se vrátil v roce 1981 a v roce 1982 utekl do zahraničí, po celou dobu platila nájem a hradila služby spojené s užíváním bytu. Dále žalobkyně uvedla, že zajištění náhradního bytu postrádá smysl, neboť žalovaný žije v Rakousku, je zde ženatý, nemá potřebu byt užívat a jde mu pouze o finanční částku odpovídající polovině tržní ceny bytu.

Žalobkyně se domnívá, že uvedené skutečnosti staví chování žalovaného mimo dobré mravy a žalovaný činí nátlak s cílem opatřit si pro sebe neodůvodněný majetkový prospěch.

S ohledem na uvedené, žalobkyně navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto a bylo mu uloženo nahradit náklady dovolacího řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 17.4.2001, avšak odvolací soud s ohledem na bod 15, hlavu I., část dvanáctou zákona č. 30/2000 Sb., projednal a rozhodl o odvolání podle dosavadních předpisů, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno 31.8.1999.

Nejvyšší soud s ohledem na uvedené proto předmětné dovolání projedná a rozhodne o něm podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen o.s.ř. ).

Dovolací soud dále posoudil dovolání podle ustanovení § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolatel napadl předmětný rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, přičemž přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, byl-li jím změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání je tedy založena na rozdílnosti rozhodnutí zmiňovaných soudů, tj. na tom, zda práva a povinnosti účastníků, o něž se v řízení jednalo, byla odvolacím soudem vymezena odlišně od jejich vymezení v rozhodnutí soudu prvního stupně či nikoliv.

V posuzovaném případě, porovnáním výroků rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího, je zřejmé, že odvolací soud výrokem Rozsudek soudu I. stupně se mění jen tak, že žalovaný je povinen vyklidit byt do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování a dalším výrokem Jinak se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje potvrdil výroky soudu I. stupně, jimiž bylo zrušeno právo společného nájmu družstevního bytu č. 8 v B. a určeno, že členkou družstva a výlučným nájemcem bude žalobkyně.

Dovolání žalovaného proti této potvrzující části rozsudku odvolacího soudu, proto nemůže být přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Dovolání žalovaného proti této části rozsudku není přípustné ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť v dané věci nepředchází dřívější rozsudek soudu, který by byl odvolacím soudem zrušen.

Taktéž nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud nepřipustil proti tomuto rozhodnutí dovolání a přípustnost dovolání nelze posuzovat ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., protože, jak vyplývá ze spisu, nebyl podán návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.

Dovolací soud s ohledem na ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. neshledal, že by dovolání bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř., i když tyto vady řízení nebyly z dovolání uplatněny.

Rozsudek odvolacího soudu je měnícím pouze ve výroku, v němž byla žalovanému uložena povinnost vyklidit byt do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování (soud prvního stupně vázal povinnost vyklidit byt na zajištění náhradního bytu). V této části (výroku) je dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Žalovaný v dovolání uvedl, že odvolací soud dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c), d) věc nesprávně posoudil, když rozhodl, že jsou zde dány důvody dle § 712 odst. 3, věty druhé občanského zákoníku důvody zvláštního zřetele hodné .

Z toho je patrné, že dovolatel vytýká rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné právní posouzení otázky,zda jsou dány či nikoliv důvody zvláštního zřetele hodné, které opravňují rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování; jedná se tak o dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.

Žalovaný v dovolání uplatnil též i dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O tuto vadu řízení se jedná zejména tehdy, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, popř. v řízení nevyšly jinak najevo, nebo jestliže je v hodnocení důkazů, popř. jiných poznatků logický rozpor. V posuzovaném případě je zřejmé, že skutková zjištění odvolacího soudu týkající se důvodů zvláštního zřetele hodných vyplývají z provedeného dokazování a jeho doplnění odvolacím soudem. Jde zejména o okolnosti, že žalobkyně má pouze odvozené právo bydlet v rodinném domku svého manžela na Jižním nám. 13, žalovaný má právo bydlení zajištěno v bytě 2+1 v B. (viz protokol o výslechu žalovaného ze 16.6.1999), žalovaný se zdržuje 18 let v R. a neprokázal zájem vrátit se do České republiky, žalovaný se o byt začal zajímat až poté, co mu byla dcerou předložena k podpisu dohoda o zrušení práva společného nájmu bytu a členství v SBD.

Dovolací soud je proto toho názoru, že řízení touto vadou netrpí a dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. není dán. Pro úplnost je třeba uvést, že dovolatel nikterak nedokládá svoje tvrzení, že žalobkyně v řízení neoznačila důkazy k prokázání svých tvrzení a k prokázání existence důvodů zvláštního zřetele hodných a že odvolací soud prováděním nenavržených důkazů porušil zásadu rovnosti.

Zbývá tedy posoudit, zda odvolací soud správně aplikoval ustanovení § 712 odst. 3, druhá věta občanského zákoníku a zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které opravňují soud rozhodovat, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.

Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v daném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné vedoucí k přiznání práva jen na náhradní ubytování, které lze spatřovat zejména v tom, že žalobkyně má pouze odvozené právo bydlet v domku svého manžela, žalovaný má byt v R. a 18 let tam nepřetržitě žije a o trvalém návratu do České republiky neuvažuje, v předmětném bytě bydlí zletilá dcera účastníků a je zde trvale hlášena i žalobkyně. Potřebu žalovaného občasně navštívit nemocného otce a přespat v Brně lze dostatečně zajistit náhradním ubytováním. Dovolací soud v dalším odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto není v této části důvodné.

Pokud dovolatel napadl též výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení, je třeba konstatovat, že proti tomuto rozhodnutí, které je svojí povahou usnesením, není dovolání přípustné (§ 237 odst. 1, § 238a o.s.ř.).

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 a odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž se změnil rozsudek soudu tak, že žalovaný je povinen vyklidit byt do 15-ti dnů po zajištění náhradního ubytování se zamítá a dovolání proti zbývajícím výrokům se odmítá.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch v dovolacím řízení tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.975,- Kč (§ 7 písm. d/, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.

předseda senátu