26 Cdo 79/2008
Datum rozhodnutí: 23.04.2008
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 79/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce m. P., zastoupeného advokátem, proti žalované V. F., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené

u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 36 C 23/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2007, č. j. 14 Co 474/2007-236, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2007, č. j. 14 Co 474/2007-236, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň město ze dne 25. června 2004, č. j. 36 C 23/2004-56, ve znění usnesení ze dne 2. prosince 2004, č. j. 36 C 23/2004-92, ve vyhovujících výrocích II., III. a IV. o přivolení k výpovědi z nájmu bytu tak, že žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 9, o velikosti 3+1, ve 2. patře domu v P., Tachovská 67, byla ve vztahu k žalované zamítnuta, a v nákladových výrocích III. a IV., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. června 2004, č. j. 36 C 23/2004-56, ve spojení s usnesením ze dne 2. prosince 2004, č. j. 36 C 23/2004-92, mimo jiné výrokem II. přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalované

a původně žalovaného V. F. (zemřelého v průběhu řízení k bytu č. 9, o kuchyni a třech pokojích s příslušenstvím, I. kategorie, ve 2. patře domu v P., Tachovská 67 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok III.), a žalované a původně žalovanému V. F. uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu (výrok IV.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok V.).

Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za prokázané, že dne 27. ledna 1994 uzavřel žalobce jako pronajímatel a původně žalovaný V. F. jako nájemce smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že byt užíval původně žalovaný V. F. se svou manželkou V. F. (žalovanou) a zletilým synem M. P., že původně žalovaný V. F. a žalovaná měli již v minulosti (v létech 1998 a 1999) dluhy na nájemném a zálohách na služby, které byly řešeny platebním rozkazem soudu prvního stupně, že dalším platebním rozkazem soudu prvního stupně ze dne 13. listopadu 2002, sp. zn. 12 C 360/2002, jim bylo uloženo zaplatit žalobci dluh na nájemném a zálohách na služby za měsíce leden až duben 2002, že platebním rozkazem soudu prvního stupně ze dne 13. května 2003, sp. zn. 62 Ro 883/2003, jim bylo uloženo zaplatit dlužné nájemné a zálohy na služby za měsíce listopad a prosinec 2002 a že aktuální dluh na nájemném za měsíce duben, červenec, říjen, listopad a prosinec 2003 je předmětem řízení i v projednávané věci. Dále zjistil, že původně žalovaný V. F. pobíral (vzhledem k nepříznivému zdravotnímu stavu) invalidní důchod v částce 3.500,- Kč měsíčně, že žalovaná pracovala a měla příjem ze zaměstnání a že dále měli žalovaná a původně žalovaný V. F. k dispozici příspěvek od zletilého syna v částce 1.600,- Kč měsíčně. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně usoudil na naplněnost výpovědního důvodu v podobě nezaplacení nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu

a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ). Proto žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl.

K odvolání žalobce a původně žalovaného V. F. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. června 2005, č. j. 14 Co 235/2005-129, mimo jiné změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. dále jen o.s.ř. ) rozsudkem ze dne 15. února 2007, č. j. 26 Cdo 492/2006-195, zrušil citovaný rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. června 2004, č. j. 36 C 23/2004-56, ve znění usnesení ze dne 2. prosince 2004, č. j. 36 C 23/2004-92, ve vyhovujících výrocích II., III. a IV. o přivolení k výpovědi z nájmu bytu tak, že žaloba byla v tomto směru zamítnuta; současně mu vrátil věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 13. září 2007, č. j. 14 Co 474/2007-236, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích II. až IV. změnil tak, že ve vztahu k žalované zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud především dovodil, že z důvodů uvedených v napadeném rozsudku je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v podobě nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Z provedených důkazů vzal dále mimo jiné za zjištěno, že po doručení žaloby dne 10. března 2004 žalovaná dne 7. dubna 2004 dluh na nájemném a úhradách za služby v částce 21.074,- Kč zaplatila, přičemž žalobce si tuto částku započetl na starší dluh žalované, že žalovaná a původně žalovaný V. F. téměř 20 let byt užívali a řádně si plnili povinnosti nájemců, že do finančních problémů se dostali v souvislosti se závažným onemocněním původně žalovaného V. F., který se stal plně invalidní bez možnosti dalšího zaměstnání, jeho jediným příjmem byl invalidní důchod a byl upoután na invalidní vozík, že v důsledku této skutečnosti nebylo po dobu několika měsíců placeno nájemné a zálohy na služby, že v současné době žalovaná řádně platí běžné nájemné a že plní rovněž dohodu uzavřenou dne 26. dubna 2006 o splátkách na dluh v částce 37.063,- Kč vzniklý z titulu poplatku z prodlení. Na základě těchto skutkových zjištění dovodil, že výpověď z nájmu bytu lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu ve vztahu k žalované zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání s odkazem na správná skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně platební morálky žalované a původně žalovaného V. F. především zpochybnil (prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) správnost skutkového závěru odvolacího soudu, že žalovaná a původně žalovaný V. F. si v minulosti řádně a včas plnili své povinnosti nájemců bytu. V této souvislosti dodal, že již před podáním žaloby vykazovali dluh na nájemném a úhradách za plnění spojená s užíváním bytu. Za nesprávné pokládal rovněž skutkové zjištění, že žalovaná a původně žalovaný V. F. přestali hradit nájemné a úhradu za služby v souvislosti se zdravotním stavem původně žalovaného V. F. V řízení před soudem prvního stupně bylo totiž podle dovolatele prokázáno, že původně žalovaný V. F. pobíral vzhledem k nepříznivému zdravotnímu stavu invalidní důchod v částce 3.586,- Kč už od roku 1996. Navíc vedle původně žalovaného V. F. v předmětném bytě bydlely další dvě osoby (žalovaná a M. P.), které mohly vydělávat a řádně platit nájemné. Podle názoru dovolatele je pro účely posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. právně významné i to, že přes zaplacení částky 21.074,- Kč žalovanou zde zůstává dluh v částce 37.063,- Kč z titulu poplatku z prodlení, přičemž k plnění této částky byli žalovaná a původně žalovaný V. F. zavázáni pravomocným soudním rozhodnutím a dne 26. dubna 2006 uzavřeli žalobce a žalovaná ohledně této částky dohodu o splátkách. Na naplněnost dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usoudil z toho, že odvolací soud při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. přehlédl, že pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. října 2005, č. j. 36 C 23/2004-168, byl původně žalovaný V. F. a žalovaná zavázáni zaplatit mu částku 37.063,45 Kč z titulu dluhu na poplatku z prodlení. Konečně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítl, že odvolací soud neměl při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. zohledňovat poměry původně žalovaného V. F., neboť ten 1,5 roků před rozhodnutím odvolacího soudu zemřel. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v měnícím výroku ve vztahu k žalované a v souvisejících nákladových výrocích zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. září 2007, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ohledně žalované změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jejichž existenci dovolatel s odkazem na citované ustanovení namítl.

Dovolací soud zastává názor, že z obsahového hlediska lze dovolací námitky uplatněné s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek,

z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Dovolací soud zastává především názor, že obstojí skutkový závěr, že žalovaná dne 7. dubna 2004 vyrovnala dluh na nájemném a úhradách za služby v částce 21.074,- Kč (kterou si žalobce započetl na její starší dluh). Uvedená skutečnost totiž z provedených důkazů vyplynula. Přitom odvolací soud nepřehlédl, že dosud nebyl uhrazen dluh na poplatku z prodlení v částce 37.063,45 Kč přisouzený žalobci pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. října 2005, č. j. 36 C 23/2004-168; to vyplývá mimo jiné i z jeho skutkového zjištění, že žalovaná plní rovněž dohodu uzavřenou dne 26. dubna 2006 o splátkách na dluh v částce 37.063,- Kč vzniklý z titulu poplatku z prodlení.

Jiná je však situace ohledně skutkových zjištění, že žalovaná a původně žalovaný V. F. se do finančních problémů dostali v souvislosti se závažným onemocněním původně žalovaného V. F., že přestali hradit nájemné a úhradu za služby v souvislosti se zdravotním stavem původně žalovaného V. F., že v důsledku této skutečnosti po dobu několika měsíců neplatili nájemné a zálohy na služby a že (jinak) téměř 20 let byt užívali a řádně si plnili povinnosti nájemců. Ve vztahu k těmto skutkovým zjištěním (a také skutkovým závěrům) odvolacího soudu nelze ztratit ze zřetele, že soud prvního stupně vyšel při posouzení věci mimo jiných rovněž ze skutkových zjištění, že původně žalovaný V. F. a žalovaná měli již v minulosti (v létech 1998 a 1999) dluhy na nájemném a zálohách na služby, které byly řešeny platebním rozkazem soudu prvního stupně, že dalším platebním rozkazem soudu prvního stupně ze dne 13. listopadu 2002, sp. zn. 12 C 360/2002, jim bylo uloženo zaplatit žalobci dluh na nájemném a zálohách na služby za měsíce leden až duben 2002, že platebním rozkazem soudu prvního stupně ze dne 13. května 2003, sp. zn. 62 Ro 883/2003, jim bylo uloženo zaplatit dlužné nájemné a zálohy na služby za měsíce listopad a prosinec 2002, že aktuální dluh na nájemném za měsíce duben, červenec, říjen, listopad a prosinec 2003 je předmětem řízení i v projednávané věci, že původně žalovaný V. F. pobíral (v důsledku nepříznivého zdravotního stavu) invalidní důchod v částce 3.500,- Kč měsíčně, že žalovaná pracovala a měla příjem ze zaměstnání a že dále měli žalovaní k dispozici příspěvek od zletilého syna v částce 1.600,- Kč měsíčně. Nelze ani opomenout, že z dalšího dokazování vyplynulo, že dluh za naposledy uvedené období v částce 21.074,- Kč žalovaná dne 7. dubna 2004 zaplatila a že žalobce se tuto částku započetl na starší dluh žalované. Z obsahu spisu se pak podává, že pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. října 2005, č. j. 36 C 23/2004-168, byl původně žalovaný V. F. a žalovaná zavázáni zaplatit žalobci částku 37.063,45 Kč z titulu dluhu na poplatku z prodlení a že dne 26. dubna 2006 uzavřeli žalobce a žalovaná ohledně této částky dohodu o splátkách. Lze jen dodat, že tyto okolnosti zčásti plynoucí z obsahu spisu, zčásti zjištěné soudem prvního stupně a zčásti dalším dokazováním mají podle názoru dovolacího soudu oporu v provedeném dokazování. S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 132 věty za středníkem o.s.ř. nepřihlédl k tomu, co vzal z provedených důkazů za zjištěno soud prvního stupně ohledně finanční situace žalované a původně žalovaného V. F., příčin, pro které neplatili nájemné a úhrady za služby, a jejich platební morálky; především však opomenul, že žalovaná a původně žalovaný V. F. měli již v minulosti problémy s placením nájemného a úhrad za služby a že nároky žalobce z tohoto titulu byly i předmětem soudních řízení. Z toho pak nutně vyplývá, že nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování a nemohou tudíž obstát shora specifikovaná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vyšel při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. byl proto v tomto směru užit opodstatněně.

Opomenul-li odvolací soud skutková zjištění, jež vyšla za řízení najevo a byla dokonce prokázána, a šlo-li o skutková zjištění, která byla právně významná pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., neobstojí především z důvodu předčasnosti ani jeho právní závěr, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu citovaného ustanovení.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v napadeném výroku o věci samé ve vztahu k žalované a v souvisejících nákladových výrocích zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné (v širším smyslu) po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Přitom v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Přitom rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné

a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele v daném případě obce, která má specifické postavení při zajišťování potřeby bydlení občanů zde žijících) srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze tedy zohlednit pouze okolnosti prospívající žalovanému; je zapotřebí dostatečně přihlédnout také k okolnostem vyznívajícím v neprospěch žalovaného a zohlednit rovněž okolnosti na straně žalobce. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi (tedy také okolnostmi na straně pronajímatele), jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. dubna 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu