26 Cdo 78/2015
Datum rozhodnutí: 18.02.2015
Dotčené předpisy: § 138 odst. 1 o. s. ř., § 243e o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



26 Cdo 78/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce Krajského regionálního centra Karlovarského kraje se sídlem v Karlových Varech, Sokolovská č. 875/167, IČO 75084651, proti žalované ROCCO a. s. , se sídlem v Praze 3, Domažlická č. 13, IČO 61503533, o vyloučení movitých věcí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 143/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2013, č. j. 30 Co 128/2013-125, takto:

Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. února 2013, č. j. 18 C 143/2012-114, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobce poté, co byl soudem prvního stupně vyzván k zaplacení soudního poplatku ze žaloby na vyloučení movitých věcí z exekuce vedené u soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad v Berouně, pod sp. zn. 015 EX 792/2010, usnesením ze dne 8. 7. 2012, č. j. 18 C 143/2012-25, požadoval osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení.

Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 19. 2. 2013, č. j. 18 C 143/2012-114, žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků a zamítl návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů. Dospěl k závěru, že sdružení žalobce bylo založeno jeho statutárním orgánem jen pro jeho rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, za kterou byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody, což bylo i následně důvodem, proč sdružení žalobce nevykonávalo žádnou činnost, a proto nevykázalo žádný významný zisk a bylo by proto nespravedlivé vůči ostatním daňovým poplatníkům, aby soud takovému účastníkovi, který své finance a majetek získával podvodným způsobem (viz rozsudek Městského soudu v Praze 47 T 9/2008 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze 9 To 79/2010), k ochraně takto nabytého majetku poskytoval ochranu ve formě přiznání osvobození od soudního poplatku .

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 2013, č. j. 30 Co 128/2013-125, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl ke správnému závěru, že žalobce je právnickou osobou, která byla založena jako zástěrka pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost svého statutárního orgánu, přičemž lze důvodně předpokládat, že jeho podnikatelské aktivity byly utlumeny právě v souvislosti s výkonem trestu odnětí svobody statutárního zástupce a jestliže je žalobce nemajetný právě s ohledem na shora uvedené, lze mu proto osvobození od placení soudních poplatků odepřít.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Namítá, že jeho činnost je hrazena z příspěvků statutárního zástupce a z jím doložených potvrzení o majetkových poměrech a daňových přiznání vyplývá, že nemá dostatek finančních prostředků pro zaplacení soudních poplatků, čímž se však soud vůbec nezabýval, avšak kompletně zhodnotil negativní dopad protiprávního jednání statutárního zástupce, který dle jeho závěrů je jednotnou příčinou pro nefungování organizace . Protože odvolací soud majetkové poměry žalobce nehodnotil, navrhl, aby Nejvyšší soud jeho rozhodnutí zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále též o. s. ř. , a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací dovolacího soudu; konkrétně, zda lze považovat majetkovou trestnou činnost zástupce žalobce, za zvlášť závažný důvod pro neosvobození žalobce od soudních poplatků ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014), přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.

Obecně platí, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich žádost fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. Účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i právnické osobě - podnikateli. Při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku pak nelze právnické osobě - podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti, tj. že potud nese podnikatelské nebo hospodářské riziko (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.)

Soud tak při posuzování majetkových poměrů účastníka domáhajícího se osvobození od soudních poplatků, při poměřování rozsahu jeho aktiv i pasiv a při přihlížení ke všem okolnostem, které spoluurčují celkový obraz jeho poměrů, vychází z jeho objektivní možnosti splnit předpokládanou poplatkovou povinnost, neboť právě objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát pro účastníka překážkou přístupu k soudu, došlo by tím totiž k porušení rovnosti účastníků řízení vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014). Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit účastníku řízení přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08, publikovaný pod č. 20/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Při rozhodování o přiznání osvobození od soudních poplatků soud hodnotí pomocí výše uvedených kritérií poměry účastníka s důsledkem na jeho objektivní schopnost splnit poplatkovou povinnost v konkrétním případě. I když poměry účastníka odůvodňují přiznání osvobození, musí soud dále zkoumat, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V takovém případě osvobození přiznat nelze.

S účinností od 1. 9. 2011 (zákon č. 218/2011 Sb.) došlo ke zpřísnění možnosti přiznat plné osvobození od soudních poplatků tím, že je stanovena podmínka existence zvlášť závažných důvodů. Pro přiznání osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu tak musí na straně účastníka s ohledem na jeho poměry existovat objektivní neschopnost splnit poplatkovou povinnost (logicky se jedná o neschopnost splnit poplatkovou povinnost v plné výši, pouze částečná neschopnost nestačí), musí zde být zvlášť závažné důvody a zároveň se nesmí jednat o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Zásadou je tedy částečné osvobození od soudního poplatku a plné osvobození je pouze výjimkou z této zásady. Je tím posílena regulativní funkce soudních poplatků a posilována odpovědnost účastníků řízení za uvážlivé a smysluplné uplatňování či bránění jejich skutečných a nikoli pouze domnělých práv.

Ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. je ve své části vyžadující naplnění podmínky existence zvlášť závažných důvodů pro úplné osvobození od soudních poplatků právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Při posuzování, zda je splněna podmínka zvlášť závažných důvodů, je tedy nutno vždy vycházet z okolností konkrétního případu v jejich souhrnu a je na soudu, aby uvážil všechny rozhodné okolnosti případu ve své vzájemné souvislosti. Podstatnou okolností bude sice zpravidla též skutečnost, že se účastník dostal do nepříznivé finanční situace v důsledku nemoci či jako oběť trestného činu, nicméně tyto okolnosti neznamenají bez dalšího (samy o sobě) naplnění podmínky zvlášť závažných důvodů, když v konkrétním případě musí přistoupit okolnosti další, svědčící ve prospěch závěru, že účastník není objektivně schopen zaplatit soudní poplatek ani zčásti.

Ve světle výše uvedeného lze tedy uzavřít, že skutečnost, že se žalobce dostal do nepříznivé finanční situace v důsledku trestného činu jeho statutárního orgánu (podle závěru odvolacího soudu), a u soudu se domáhá vyloučení movitých věcí z exekuce, je možnou podstatnou okolností svědčící pro naplnění podmínky existence zvlášť závažných důvodů pro neosvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., nicméně nezakládá naplnění této podmínky bez dalšího a vždy záleží na dalších okolnostech konkrétního případu a to zejména majetkových poměrech účastníka řízení žádajícího o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení.

Protože se odvolací soud majetkovými poměry žalobce vůbec nezabýval, není jeho usnesení správné; Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 3) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (srov. § 226, § 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. února 2015

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu