26 Cdo 779/2004
Datum rozhodnutí: 20.01.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 779/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce města S., zastoupenéh advokátkou, proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 194/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. srpna 2003, č. j. 7 Co 1783/2003-49, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) svým rozsudkem ze dne 29. 8. 2003, č.j. 7 Co 1783/2003-49, potvrdil rozsudek z 24. 4. 2003, č.j. 6 C 194/2003-23, jímž Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání uložil žalovanému vyklidit byt č. 7 o velikosti 2+0 v domě čp. 97 na sídlišti S. Č. ve S., do 15 dnů od právní moci rozsudku, a současně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1, 3 a § 114b odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Soud prvního stupně totiž žalovanému současně doručil jak žalobu, tak i výzvu k vyjádření podle § 114b o.s.ř., ve které ho řádným a vyčerpávajícím způsobem poučil o právních následcích pro případ, že se ve stanovené lhůtě nevyjádří. Protože žalovaný v uvedené lhůtě nepožádal o její prodloužení s odůvodněním, že se mu nepodařilo zajistit právní zastoupení, nemohl se ani soud prvního stupně zabývat vážností tohoto důvodu ve smyslu § 114b odst. 5 o.s.ř. Jestliže zákon výslovně stanoví, že vážný důvod, který účastníku brání v podání včasného vyjádření k žalobě, musí být soudu sdělen v uvedené lhůtě, jejíž uplynutí má za následek fikci uznání nároku, tak odvolací soud ani nemohl posuzovat důvody, které bránily žalovanému v tom, aby se vyjádřil včas.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jímž s poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. namítá nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v právním závěru o možnosti použít rozsudek pro uznání v řízení o předmětné žalobě na vyklizení. Podle dovolatele k postupu podle § 114b o.s.ř. nebyl dán důvod, protože podle povahy věci nebylo zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížné a okolnosti případu nevedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného nemůže být jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být o sporu rozhodnuto, jedná se tak o jednoduchý případ. Dovolatel dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že § 114b o.s.ř. dopadá na případy, kdy soud hodlá rozhodnout rozsudkem pro uznání, tedy bez nařízeného jednání ve věci. Tímto byl dovolatel zbaven možnosti jednat před soudem prvního stupně. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce ve vyjádření polemizoval se skutkovými tvrzeními obsaženými v dovolání a vyslovil přesvědčení, že není důvod ke zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř. a konstatoval, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Nutno předeslat, že rozpor s hmotným právem nepřichází v daném případě v úvahu, neboť dovoláním předestřená otázka aplikovatelnosti § 114b odst. 1 a 5 o.s.ř. je otázkou výlučně procesněprávní.

Podle ustanovení § 114b o.s.ř. platí, že vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1, 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o.s.ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší 30 dnů od doručení usnesení. Toto usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci, nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba a lze jej doručovat výhradně do vlastních rukou, náhradní doručování je vyloučeno. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na tuto výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.

Podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5). Podle téhož ustanovení nelze vydat rozsudek pro uznání ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1). Soud proto vždy zkoumá, zda uzavření smíru nebrání povaha věci nebo rozpor s právními předpisy. Z uvedeného vyplývá, že z povahy věci je vyloučeno uzavřít smír tam, kde hmotně právní úprava účastníkům nedovoluje, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Jedná se tak o věci, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, dále v nichž je rozhodováno o osobním stavu nebo v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků. Rozpor s právními předpisy je dán zejména, příčí-li se smír kogentní normě nebo ji obchází.

Podle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a/ a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153a). Podle § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Z citované zákonné úpravy i z navazující judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003) tedy vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné - vedle vad uvedených v § 205a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. - jen z hlediska naplněnosti zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§ 114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o.s.ř., případně zda nejde o řízení, které je podle § 118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona. V odvolacím řízení jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které míří do správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně.

Povahou věci je vyloučeno uzavřít smír mimo jiné ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. V posuzovaném případě žalobce uplatnil proti žalovanému (dovolateli) žalobou (splňující náležitosti § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o.s.ř.) nárok na vyklizení bytu podle § 126 odst. 1 obč. zák. Jedná se tedy o věc, v níž jsou účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je již podle jeho povahy a tím i podle příslušného hmotněprávního předpisu dána plně do dispozice účastníků těchto vztahů, jinými slovy hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, nebo usnesení ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004).

Smyslem výzvy podle § 114b o.s.ř. je zjistit, které právně významné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování a které jsou nesporné a zůstanou stranou dokazování (§ 120 odst. 4 o.s.ř.), aby tak bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání (§ 114a odst. 1 o.s.ř.). Podmínky, za nichž soud přistoupí k výzvě podle § 114b odst. 1 o.s.ř., jsou zákonem formulovány tak, že tento postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Okolnosti případu jsou vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je - jak vyplývá z výše uvedeného - vydání usnesení podle § 114b o.s.ř. vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 173). V případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout - protože není potřebné provádět dokazování - vždy při jediném (prvním) jednání. Představuje-li tedy žaloba zjevně bezdůvodné uplatňování práva, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby soud uložil žalovanému podle ustanovení § 114b o.s.ř. podat vyjádření ve věci; o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, nebo citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1109/2004).

Žalobce se v projednávané věci jako vlastník nemovitosti, ve které se nachází předmětný byt, domáhal jeho vyklizení žalovaným synem zemřelé nájemnice Z. L., jež byt užívala na základě nájemní smlouvy ze dne 22. 1. 1993. Jak vyplývá z obsahu žaloby a jejích příloh, nelze otázku ochrany vlastnického práva žalobce a spor o to, zda na straně žalovaného došlo k přechodu nájmu, podřadit pod bezdůvodné uplatňování práva ani považovat daný případ za zcela jednoduchou věc, která by nevyžadovala rozsáhlejší přípravu jednání. Názor dovolatele, že se musí jednat o mimořádně obtížnou věc, z právní úpravy ani z citované judikatury nevyplývá, naopak z uvedeného výkladu se podává, že kvalifikovaná příprava jednání je potřebná spíše jako pravidlo a případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc zcela jednoduchá, budou spíše výjimečné. Závěr soudů obou stupňů o tom, že povaha věci nevylučovala použití postupu dle § 114b odst. 1 o.s.ř. tak nelze považovat za rozporný s výše citovanou judikaturou. Otázka, zda takový postup případně vyžadovaly okolnosti případu, nemůže mít zásadní právní význam, neboť se odvíjí od posouzení konkrétních skutkových okolností dané věci, a její řešení nelze tudíž zobecnit pro potřeby širšího kontextu soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, C 308, dále usnesení z 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a z 15. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004).

Bylo již řečeno, že ani vady řízení zakládající tzv. zmatečnost (mezi něž patří i nesprávný postup soudu, jímž byla účastníku odňata možnost jednat před soudem viz § 229 odst. 3 o.s.ř.) samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlížet pouze tehdy, pokud je dovolání jinak (z jiného důvodu) přípustné. Pro úplnost lze však dodat, že byl-li rozsudek pro uznání vydán v souladu s příslušnou procesně právní úpravou, nejde o nesprávný úřední postup, a tedy ani o uvedenou vadu řízení.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu