26 Cdo 77/2014
Datum rozhodnutí: 06.02.2014
Dotčené předpisy: § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák.



26 Cdo 77/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) D. P. , b) F. P. , zastoupených JUDr. Daliborem Čertokem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hodkovická 767/7, proti žalované městské části Praha 10 , se sídlem v Praze 10, Vršovická 68, IČO 00063941, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 46/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2013, č. j. 29 Co 113/2013-65, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 6. 2013, č. j. 29 Co 113/2013-65, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (soud prvního stupně) ze dne 10. 12. 2012, č. j. 34 C 46/2012-39, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 6 o velikosti 2+1 s příslušenstvím ve 3. podlaží domu v k.ú. Z., ulice Ž. ze dne 6. 2. 2012 (dále též jen byt nebo předmětný byt ) a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že výpověď z nájmu předmětného bytu je platná, neboť má všechny zákonem požadované náležitosti a byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen obč. zák. ), podle něhož je třeba postupovat i při dovolacím přezkumu (srov. § 3076 věta před středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a že daná výpověď není v rozporu s dobrými mravy.
Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnými osobami (účastníky řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ale není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen o. s. ř. ), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovoláním byl zpochybněn závěr odvolacího soudu o platnosti výpovědi z nájmu bytu argumentací, že ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. je v období končící regulace nájemného obsoletní a výpověď daná z tohoto důvodu je tak v rozporu s dobrými mravy. Při řešení této otázky se však odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1802/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3105/2013), podle které ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. není ani v období po skončení regulace nájemného obsoletním ustanovením, uplatní se zejména u bytů, jež pronajímá obec v rámci zajišťování bytových potřeb svých občanů, a to za nájemné nižší, než by bylo v místě a čase obvyklé. Proto i závěr odvolacího soudu o tom, že dala-li žalovaná žalobcům výpověď podle tohoto zákonného ustanovení, není její postup v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., je správný. Odvolací soud se neodchýlil od názorů dlouhodobě zastávaných v právní praxi ani při posouzení předpokladů výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněný pod číslem 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko ze dne 15. 6. 1977, sp. zn. Cpj 11/77, uveřejněné pod číslem 14/78 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2002, pod číslem 4, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1310/2012).
Zpochybnili-li dovolatelé rovněž správnost zjištěného skutkového stavu, uplatnili tím nezpůsobilý dovolací důvod, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout jen nesprávné právní posouzení věci.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolateli nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. února 2014
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu