26 Cdo 769/2000
Datum rozhodnutí: 27.06.2000
Dotčené předpisy:




26 Cdo 769/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) Z. J., B) P. P. a C) P. P., proti žalovaným 1) V. H. a 2) L. H., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 164/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 1998, č.j. 18 Co 413/97-53, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27.2.1998, č.j. 18 Co 413/97-53, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 1.11.1996, č.j. 27 C 164/95-25, kterým soud prvního stupně přivolil k výpovědi nájmu žalovaných k bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím, II. kategorie, v domě č.p. 205, v P. 1,v ul. N. z. (dále "předmětný byt"), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovaným a všem, kdo s nimi v bytě bydlí, povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu po uplynutí výpovědní lhůty, a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč.zák. je v dané věci naplněn, neboť žalobci B) a C), kteří jsou spolu se žalobcem A) spoluvlastníky domu, v němž se předmětný byt nachází, a kteří žijí dosud v cizině, se chtějí přestěhovat zpět do P., a realizovat tak svoji potřebu bydlení v nemovitosti, která jim vlastnicky náleží; skutečnost, že jejich bytová potřeba je dosud uspokojena v jiném státě, neshledal právně významnou.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili poukazem na ustanovení "§ 237 odst. 1 písm. b) v souvislosti s ust. 241 odst. 3 písm. a) a c) o.s.ř." Soudům obou stupňů vytýkají, že se nezabývaly otázkou "regulérnosti" vydání nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází, a tím i oprávněnosti žalobců B/ a C/ být účastníky řízení, kterážto měla být v řízení řešena jako "předběžná otázka". Dovolatelé mají zato, že nebyly splněny podmínky pro uzavření platné dohody o vydání této nemovitosti, a poukazují v této souvislosti na nesrovnalosti ve jménech a příjmeních oprávněných osob, jímž byla vydána. Zpochybňují závěr odvolacího soudu o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč.zák. - existenci potřeby bytu pro žalobce B) a C), a namítají, že odvolací soud - bez návrhu účastníků - doplnil dokazování. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř), se nejprve zabýval přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, lze opřít o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., byl-li takto potvrzen rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, nebo o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, popřípadě o ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. za předpokladu, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

O žádný z výše uvedených případů však v souzené věci nejde; rozhodnutí obvodního soudu, které odvolací soud svým rozsudkem potvrdil, bylo prvním prvostupňovým rozsudkem v této věci, výrok o přípustnosti dovolání není v rozsudku odvolacího soudu obsažen a dovolatelé (žalovaní) návrh na vyslovení přípustnosti dovolání vůbec nepřednesli.

Za tohoto stavu bylo by možno přípustnost dovolání dovodit toliko z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., v němž je obsažen taxativní výčet závažných procesních vad působících zmatečnost, pro které lze dovolání napadnout jakékoli rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o.s.ř.). K těmto vadám je dovolací soud povinen přihlédnout i v případě, nejsou-li namítány (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Dovolatelé skutečně na ustanovení § 237 o.s.ř. poukazují - výslovně označují ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/. Skutková podstata uvedená v označeném ustanovení měla být podle dovolatelů naplněna tím, že žalobci B) a C) nebyli oprávněni být účastníky řízení, neboť "na základě spisu 1 RH 642/91 neměla být uzavřena dohoda o vydání domu na jména P. J. (rozuměno žalobce B), Z. J. (rozuměno žalobce A), která byla registrována St. notářstvím pro Prahu 1 dne 26.11.1991", když již v roce 1987 - 88, získali žalobci B) a C) v cizině (SRN) příjmení "P.", a žalobkyně C) si změnila i křestní jméno z "V." na "P.".

Protože jiné vady odpovídající § 237 odst. 1 o.s.ř. nejsou namítány a ze spisu se jejich existence nepodává, zabýval se dovolací soud dále jen tím, zda řízení před obvodním a městským soudem tvrzenou vadou, podřaditelnou pod ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., skutečně trpělo, dospěl ale k závěru, že tomu tak není.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. hovoří o případech, kdy ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. U fyzické osoby tato způsobilost vzniká narozením a zaniká smrtí (§ 7 obč.zák.). Právní subjektivitu žalobců B) a C) jako žijících fyzických osob ve smyslu § 7 obč.zák. ovšem dovolatelé nezpochybňují; z obsahu jejich dovolání je ale zřejmé, že mylně ztotožnili způsobilost být účastníkem řízení, tedy institut vymezený právem procesním, s tzv. aktivní věcnou legitimací těchto žalobců v daném sporu, tj. s otázkou, zda účastníci řízení (v tomto případě žalobci B) a C) jsou podle hmotněprávního předpisu subjekty vlastnického práva k nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází, a tím i práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, kteréžto učinili v dané věci předmětem řízení. Nedostatek způsobilosti být účastníkem, řízení (nedostatek právní subjektivity) je neodstranitelnou vadou, která brání soudu jednat ve věci a má mít za důsledek zastavení řízení (§ 103, § 104 odst. 1 věta první o.s.ř.); naproti tomu nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců B) a C), kteří způsobilost být účastníky řízení ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř. (§ 7 obč.zák.) mají, není vadou (zmatečností) ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., ale případně pouze důvodem pro zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu ve věci samé.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že tvrzení dovolatelů, že zde jsou vady odpovídající ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (a zakládající dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.), se ukázalo být neopodstatněným a přípustnost dovolání nelze opřít o žádné další platné procesní ustanovení. Dovolací soud se proto nemohl zabývat důvodnosti dovolání z hlediska tvrzeného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. a musel je podle ustanovení § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítnout.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům v tomto stadiu řízení nevznikly výdaje, k jejichž úhradě by jinak byli dovolatelé povinni.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. června 2000

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová