26 Cdo 767/2004
Datum rozhodnutí: 15.10.2004
Dotčené předpisy: § 239 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 767/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. Č., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 75/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. prosince 2003, č.j. 25 Co 428/2003-111, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 23. 9. 2003, č.j. 11 C 75/2001-100, odmítl jako opožděné dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2003, č.j. 25 Co 69/2003-91, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 9. 2002, č.j. 11 C 75/2001-75, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2002, č.j. 11 C 75/2001-79, tak že žalovaná je povinna vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu byt č. 7 ve II. patře domu č.p. 851 v P., včetně příslušenství a vyklizený předat žalobci.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 23. 12. 2003, č.j. 25 Co 428/2003-111, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dovolání žalobce je opožděné, bylo-li soudu prvního stupně doručeno dne 17. 9. 2003, tj. po marném uplynutí dovolací lhůty, která skončila dne 16. 9. 2003.

Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, v němž vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o opožděnosti dovolání a navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval posouzením přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237, § 238, § 238a a v § 239 o.s.ř.

Přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. není dána, neboť napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo změněno (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) či potvrzeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé.

Dovolání není přípustné ani podle § 238, § 238a a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť nejde o žádný z případů v uvedených ustanoveních vyjmenovaných.

Přípustnost dovolání není možno dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě, jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení. Odmítl-li soud prvního stupně podle § 241b odst. 1 a § 208 odst. 1 o.s.ř. dovolání jako opožděné, není proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, dovolání přípustné. Ke stejnému závěru - pokud jde o přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost - dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 41.

Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. pro nepřípustnost odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.

Pro úplnost lze dodat, že i když napadené usnesení odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení o tom, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné, nezakládá takovéto poučení přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2002, pod č. 140, a ze dne 30. 1. 2003, sp.zn. 29 Odo 937/2002).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. října 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu