26 Cdo 761/2008
Datum rozhodnutí: 25.11.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 761/2008


ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně D. B., zastoupené advokátem, proti žalované PhDr. M. L., zastoupené advokátkou, o vyklizení prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 110/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2007, č. j. 39 Co 68/2007-63, takto:


I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 14 C 110/2005-20, ve spojení s usnesením ze dne 1. března 2006, č. j. 14 C 110/2005-34, ze dne 31. srpna 2006, č. j. 14 C 110/2005-48, a s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 39 Co 530/2006-53, se zastavuje.


II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2007, č. j. 39 Co 68/2007-63, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 14 C 110/2005-20, ve spojení s usnesením ze dne 1. března 2006, č. j. 14 C 110/2005-34, ze dne 31. srpna 2006, č. j. 14 C 110/2005-48, a s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 39 Co 530/2006-53, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í


Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 11. 2005, č. j. 14 C 110/2005-20, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 1. 3. 2006, č. j. 14 C 110/2005-34, ze dne 31. 8. 2006, č. j. 14 C 110/2005-48, a s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2006, č. j. 39 Co 530/2006-53, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizené žalobkyni předat do pěti měsíců od právní moci rozsudku místnosti, původně označené jako byt č. 10, sestávající se z kuchyně, 4 pokojů, předsíně, sklepní kóje, WC, koupelny a spíže situované v přízemí domku č. p. 488 v P. 6 S., Západní 21 (dále jen předmětné místnosti ); současně rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 8. 2007, č. j. 39 Co 68/2007-63, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované předmětné místnosti vyklidit a vyklizené žalobkyni předat do šesti měsíců od zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětného domu, že jeho užívání bylo povoleno dne 3. 10. 1924 a byla v něm kolaudována pouze jedna bytová jednotka o velikosti 6+1 s příslušenstvím, že tento kolaudační stav se nezměnil, že žalovaná (nejprve i se svým manželem, původně též žalovaným J. L., zemřelým dne 12. 11. 2004) užívá předmětné místnosti od roku 1975 na základě dohody o výměně bytů, schválené rozhodnutím bývalého Obvodního národního výboru v P. 7 ze dne 22. 3. 1975, a že dne 21. 6. 1975 byl vyhotoven zápis o dohodě o odevzdání a převzetí tohoto bytu. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že předmětné místnosti nebyly bytem, ale jednalo se o část jediného bytu v předmětném domě, a proto k nim nemohlo žalované a jejímu manželovi vzniknout dle § 188 ve spojení s § 155 a § 175 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 na základě rozhodnutí o schválení výměny bytů a následně uzavřené dohody právo společného užívání bytu manžely, které by se následně transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely (§ 871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992). Ve shodě s ním uzavřel, že žalovaná užívá předmětné místnosti bez právního důvodu, a že žaloba na vyklizení je důvodná. Na rozdíl od něho však s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku v uvedeném znění vázal povinnost žalované k vyklizení na zajištění náhradního ubytování, neboť žila dlouhodobě v přesvědčení, že jí svědčí právní důvod užívání předmětných místností (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1203/99).


Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V úvodu popisuje obsah žaloby a vznáší námitky proti neúplným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i proti jeho právnímu posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru, že předmětné místnosti nebyly bytem, a že proto jí (a jejímu zemřelému manželovi) nemohlo vzniknout právo společného užívání bytu. Dovolatelka má za to, že je nutno vycházet z rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytu a z dohody o odevzdání a převzetí bytu z roku 1975, poukazuje na vymezení bytu v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2043/2003, a namítá, že odvolací soud měl provést navržené důkazy o reálném stavu předmětného domu. Nesprávné právní posouzení otázky vzniku užívacího práva k bytu odvolacím soudem dovozuje též s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 453/2004, a sp. zn. 26 Cdo 20/2003, přičemž uvádí, že soud není oprávněn mimo rámce správního soudnictví přezkoumávat věcnou správnost správního aktu, a že pokud byla rozhodnutím správního orgánu schválena dohoda o výměně bytu ohledně bytu, jenž nebyl bytem ve smyslu § 62 zákona č. 41/1964 Sb., bylo nutno z takovéhoto rozhodnutí vycházet a dovodit, že na základě něho (ve spojení s dohodou o odevzdání a převzetí bytu) vzniklo právo osobního užívání bytu. Vyjadřuje dále nesouhlas s tím, že její povinnost k vyklizení byla vázána toliko na zajištění náhradního ubytování, a namítá, že nebylo přihlédnuto ke všem rozhodným (v dovolání uváděným) skutečnostem. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud České republiky jak soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) usnesením ze dne 27. 5. 2009, č. j. 26 Cdo 761/2008-79, odložil vykonatelnost shora označených rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího.


Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. srpna 2007, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).


Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).


V projednávané věci dovolatelka napadá vedle rozsudku odvolacího soudu též rozsudek soudu prvního stupně.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§ 201 o. s. ř.) a občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2006, č. j. 14 C 110/2005-20, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.).


Dovolatelka rovněž vyjadřuje nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání proti tomuto rozsudku.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje toliko na tu část výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost žalované k vyklizení bytu byla vázána na zajištění náhradního ubytování. Přitom je třeba podotknout, že rozhodování o bytové náhradě je rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993).


Dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (v této části jde o rozhodnutí potvrzující), ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (jde o první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé); zbývá proto posoudit přípustnost dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.


Rozsudek odvolacího soudu je v napadeném potvrzujícím výroku o povinnosti k vyklizení založen na právním závěru, že předmětné místnosti nebyly bytem, a proto k nim nemohlo žalované (a jejímu manželovi) vzniknout dle § 188 ve spojení s § 155 a § 175 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 na základě rozhodnutí o schválení výměny bytů a následně uzavřené dohody právo společného užívání bytu manžely, přičemž dovolatelka uvedený závěr zpochybnila.


Dovolací soud je toho názoru, že pro řešení uvedené právní otázky lze shledat dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Obligatorně posuzované vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu. Dovolací soud proto přezkoumal napadený výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.


Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle § 868 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 30. 3. 2006 (dále jen obč. zák. ) je nutno vznik práva osobního užívání bytu posoudit podle dosavadních předpisů tj. podle občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. dále obč. zák. před novelou ). Nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání bytu, bylo zásadně rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty, nebo jiná skutečnost stanovená tímto zákonem (§ 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 obč. zák. před novelou). Jinou skutečností, která podle zákona nahrazovala rozhodnutí o přidělení bytu, byla výměna bytu (§ 188, § 189 obč. zák. před novelou) srov. k tomu Občanský zákoník, Komentář, díl I., Praha Panorama 1987, str. 549. Dohoda o výměně bytu musela být schválena místním národním výborem (jiným příslušným orgánem), přičemž rozhodnutí o jejím schválení vydával místní národní výbor v řízení podle správního řádu (viz citované dílo, str. 678).


Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, přijal právní závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu; může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Přitom nicotným aktem je podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněného pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Z první právní věty citovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozhodnutích z 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, z 21. 5. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2637/2006, a sdílí jej i v projednávané věci.


V návaznosti na to soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, z 10. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1516/2003, z 27. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2043/2003) dovodila, že dohodou o odevzdání a převzetí bytu uzavřenou před 1. 1. 1992 na základě dříve vydaného rozhodnutí o přidělení bytu vzniklo právo osobního užívání bytu (§ 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 obč. zák. před novelou). Toto právo se k 1. lednu 1992 transformovalo v nájemní právo k bytu bez zřetele k tomu, že takto přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu § 62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty.


Ze skutkového stavu, z něhož v projednávané věci vycházel odvolací soud, vyplývá, že rozhodnutím odboru bytového hospodářství Obvodního národního výboru v P. 7 ze dne 22. 3. 1975 (právní moc ani vykonatelnost tohoto rozhodnutí nebyla v řízení zpochybněna) byla schválena dohoda o výměně bytů, podle níž se měla žalovaná (a původně též žalovaný J. L.) nastěhovat do bytu na adrese P. 6, Z. 21/488, a že dne 21. 6. 1975 byl vyhotoven zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu; označený správní orgán byl přitom nepochybně příslušným k vydávání rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 188 odst. 1 obč. zák. před novelou. I kdyby tento byt neměl povahu bytu ve smyslu § 62 zákona o hospodaření s byty, je nutno ze zřetelem k výše uvedenému z takovéhoto rozhodnutí vycházet, i pokud by bylo věcně nesprávné (nešlo by však o nicotný správní akt). Nelze tedy než učinit závěr, že žalované (a jejímu manželovi, původně též žalovanému J. L.) k němu vzniklo právo společného užívání, které se následně (§ 871 odst. 1 obč. zák.) transformovalo na právo nájmu bytu. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení právní otázky otevřené dovolacímu přezkumu odvolacím soudem není správné.


Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a to vzhledem k nedělitelnosti výroku o vyklizení a o bytové náhradě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp.zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998) jako celek, aniž se zabýval důvodností dovolání proti měnícímu výroku o bytové náhradě.


Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věty první o. s. ř.).


V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 25. listopadu 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu