26 Cdo 730/2001
Datum rozhodnutí: 22.05.2003
Dotčené předpisy: § 705 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 730/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobkyně H. D., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. D., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 236/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2000, č. j. 20 Co 157/2000-67, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 1. 2000, č. j. 24 C 236/98-49, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu II. kategorie, sestávajícímu ze čtyř pokojů, kuchyně a příslušenství ve 2. podlaží domu č. p. 924 v P. S., D. 2 (dále předmětný byt nebo byt ), výlučným nájemcem bytu určil žalovaného a žalobkyni uložil byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení. Na základě závěru, že účastníkům, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno (ke dni 7. 6. 1994), svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manželi, a že se o dalším užívání tohoto bytu nedohodli, soud prvního stupně podle § 705 odst. l obč. zák. toto právo zrušil a rozhodl, že výlučným nájemcem bytu bude žalovaný. Při určení dalšího nájemce bytu vycházel z okolnosti, že děti účastníků jsou zletilé, a že pronajímatel (městská část P.) ponechává určení dalšího nájemce bytu na rozhodnutí soudu; přihlédl i ke zdravotnímu stavu účastníků (který shledal u obou na stejné úrovni), a k jejich zásluhám na získání předmětného bytu. Posléze uvedené hledisko zásluhovosti shledal v dané věci rozhodujícím, když dovodil, že o získání předmětného bytu se zasloužila rodina žalovaného; zájmy zletilých dětí účastníků nepovažoval v dané věci za významné. Povinnost žalobkyně k vyklizení bytu vázal na zajištění náhradního bytu, neboť neshledal důvody pro to, aby jí bylo přiznáno toliko náhradní ubytování.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2000, č. j. 20 Co 157/2000-67, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu se zrušuje, že výlučným nájemcem bytu se určuje žalobkyně, a že žalovaný je povinen byt vyklidit do patnáct dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o splnění podmínek pro rozhodnutí soudu dle § 705 odst. 1 obč. zák. Pokud jde o rozhodnutí o dalším nájmu bytu (§ 705 odst. 3 obč. zák.), zaujal názor, že soud musí - vedle zákonem stanovených hledisek přihlížet i k hlediskům dalším, jako je výhodné využití bytového prostoru, užívání bytu před uzavřením manželství, zaměstnání manželů, apod. Vzhledem k tomu, že v dané věci nepřicházelo v úvahu zákonné hledisko zájmu nezletilých dětí, odvolací soud konstatoval, že je třeba respektovat další hledisko, které zákon upřednostňuje před posouzením dalších aspektů , a to stanovisko pronajímatele. Není přitom úkolem soudu (uvedl odvolací soud) zkoumat důvody, pro něž vlastník pronajímatel požaduje, aby výlučným nájemcem se stal právě ten, který z manželů, což souvisí s výkonem jeho vlastnického práva jako práva absolutního. S přihlédnutím k tomu, že v projednávané věci pronajímatel po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně změnil svoje stanovisko a požadoval (v přípise ze dne 23. 10. 1998), aby byt užívala žalobkyně, odvolací soud tuto okolnost zohlednil v její prospěch, když současně dovodil, že toto hledisko lze podpořit a doplnit hledisky dalšími, za něž označil okolnost, že žalobkyně měla větší podíl na údržbě bytu a placení úhrad, je vázána na tuto městskou část i s ohledem na své zaměstnání, a v bytě bydlí se zletilým synem účastníků . Na základě toho určil výlučnou nájemkyní předmětného bytu žalobkyni a žalovanému uložil byt vyklidit po zajištění náhradního bytu, když neshledal v žalobkyní tvrzených okolnostech důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání toliko náhradního ubytování.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž výslovně uplatnil dovolací důvody podle § 241 odst. 2 písm. b) a d) o. s. ř. (správně mělo být uvedeno § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř. ). Naplnění prvního z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud vycházel z nové zprávy pronajímatele, kterou žalobkyně získala úskočně ; v této souvislosti uvádí, že žalobkyně uvedla pronajímatele v omyl nepravdivým tvrzením, že žalovaný není schopen platit nájemné, což vedlo ke změně jeho stanoviska ve věci dalšího nájemce bytu, a předkládá k důkazu přípis Družstva nájemníků D. ze dne 21. 10. 2000, které se jako správce domu, v němž se předmětný byt nachází, k tomuto tvrzení vyjadřuje. Dovolatel dále poukazuje na to, že hradil náklady spojené s užíváním bytu (za elektřinu a za plyn), a že nedoplatek na nájemném, vzniklý v roce 2000, již zaplatil. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil právně význam stanoviska pronajímatele, když v podstatě vyslovil názor, že stanovisko pronajímatele vydané . ve smyslu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. je pro soud závazné a soud se jím musí řídit. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nevypořádal s námitkami žalovaného toto stanovisko zpochybňující, a že vzal změnu stanoviska pronajímatele jako jediné kriterium pro změnu rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V podání (daném k poštovní přepravě 26. 2. 2001) označeném jako doplnění dovolání žalovaný uvádí, že doplňuje své dovolání o vyjádření Úřadu městské části P., odboru obecního majetku ze dne 8. 2. 2001 , které si vyžádal, a dovozuje z jeho obsahu, že pronajímatel zaujímá indiferentní postoj k otázce budoucího nájemce .

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 7. 9. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen o. s. ř. ).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání se ovšem omezuje pouze na ten výrok napadeného rozsudku, jímž byla nájemkyní bytu určena žalobkyně a na výrok o povinnosti žalovaného byt po zajištění náhradního bytu vyklidit. Ve výroku o samotném zrušení práva společného nájmu bytu se totiž rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení byla v této části řízení posouzena stejně). Ostatně dovolatel potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu nenapadá; jeho výtky směřují proti (měnícímu) výroku, jímž byla další nájemkyní bytu určena žalobkyně.

Z ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám uvedeným v § 237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) dovolací soud přihlédne, i když nebyly dovoláním uplatněny. Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se jejich existence nepodává.

Vzhledem k tomu, že dovolatel výslovně namítá existenci vady řízení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., zabýval se dovolací soud tím, zda řízení namítanou vadou skutečně trpí.

Naplnění tzv. jiné vady řízení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud přihlédl k nové zprávě pronajímatele, který v ní vyjádřil odlišné stanovisko k osobě dalšího nájemce bytu, než které zaujal před vynesením rozsudku soudu prvního stupně.

Podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem věci tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. Může dokazování opakovat nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší dokazování a lze li je provést bez průtahů.

Jak vyplývá z obsahu spisu (protokolu o jednání před odvolacím soudem, konaném dne 7. 9. 2000 č. l. 64, 65) odvolací soud provedl důkaz listinou přípisem Obvodního úřadu městské části . ze dne 28. 2. 2000; postupoval přitom v souladu s ustanovením § 129 odst. 1 o. s. ř. (které platí i v řízení odvolacím - § 211 o. s. ř.), tj. listinu přečetl. Účastníci (jejich právní zástupci) se k provedenému důkazu vyjádřili, přičemž žalovaný předložil další listinné důkazy (fotokopie složenek z 19. 10. 1998 a z 18. 11. 1998) ke svému tvrzení o třetinovém podílu na platbách nájemného, jejichž obsah byl konstatován; rovněž tak se vyjádřil v tom směru, že do roku 1998 platil plyn a elektřinu, následně pouze elektřinu a od roku 2000 též polovinu nájemného, a že nepřispěl na plynový kotel a na sporák. Právní zástupci obou účastníků na závěr odvolacího jednání uvedli, že nemají další důkazní návrhy; právní zástupce žalovaného dále uvedl, že navrhuje potvrzení napadeného rozsudku, a že k novému stanovisku pronajímatele nelze přihlížet, neboť bylo vydáno po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně.

Z uvedeného nelze učinit závěr, že by odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 213 o. s. ř., ani závěr, že by žalovanému nebyla dána možnost vyjádřit se k nově provedenému důkazu, případně navrhnout jiné důkazy a právně a skutkově argumentovat. V postupu odvolacího soudu nelze tedy spatřovat namítanou vadu podle § 241 odst. 3 písm. b) o.s. ř.

Odvolacímu soudu nelze ani vytýkat, že v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 o.s.ř. (§ 211 o. s. ř.) - přihlédl ke skutečnosti, vyšlé najevo v průběhu dokazování při odvolacím jednání (k listině obsahující stanovisko pronajímatele). V této souvislosti je třeba též poukázat na specifický charakter stanoviska pronajímatele k osobě dalšího nájemce bytu, jako jedné ze skutkových okolností, rozhodných pro určení dalšího nájemce bytu po zrušení práva společného nájmu bytu manžely ve smyslu § 705 odst. 3 obč. zák. Citované ustanovení chrání zájmy pronajímatele - vlastníka, a proto soud musí dát vždy pronajímateli možnost vyjádřit se k tomu, kdo z rozvedených manželů má byt dále užívat. Vyjádření pronajímatele k otázce dalšího nájemce bytu je přitom jeho právem, nikoliv jeho povinností; nevyužije-li pronajímatel možnosti, kterou mu zákon poskytuje, nelze na něm realizaci tohoto jeho práva vynucovat. Stejně tak, jako je právem pronajímatele (vlastníka), zvolit si osobu, s níž uzavře smlouvu o nájmu bytu podle ustanovení § 663 a násl. obč. zák. - aniž by pro svou volbu musel uvádět důvody - je také jeho právem vyjádřit se k osobě dalšího nájemce ve smyslu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. I zde je nutno respektovat jeho vlastnické právo, a neuvede-li pronajímatel důvody svého stanoviska, nelze jej k tomu donucovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 4/2000, pod pořadovým číslem 34). Důvody, které pronajímatele k jeho stanovisku k osobě dalšího nájemce bytu vedly, není soud oprávněn hodnotit, a v tomto smyslu nejsou tedy pro soud směrodatné; rozhodným ve smyslu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. je pro soud toliko vyjádření pronajímatele, který z rozvedených manželů má být výlučným nájemcem bytu. To ovšem neznamená, že by soud byl tímto vyjádřením pronajímatele vázán, ale musí je hodnotit v kontextu s ostatními okolnostmi, významnými pro rozhodování o dalším nájmu bytu (§ 705 odst. 3 obč. zák.).

Ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27).

Soudní praxe je ve výkladu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. ustálena potud, že vedle hledisek v zákoně výslovně uvedených (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), přihlíží soud podle okolností konkrétního případu jako k dalším právně významným hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k jejich sociálním a majetkovým poměrům, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 278/96, rozsudek ze dne 27. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1064/97, usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura 1/2001, pod pořadovým číslem 6, či rozsudek ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 26 Cdo 914/2001).

V projednávané věci odvolací soud - jak je patrno z odůvodnění jeho rozsudku -hodnotil a přihlédl vedle stanoviska pronajímatele k podílu účastníků na údržbě bytu a na platbách spojených s jeho užíváním, k podmínkám pro jejich pracovní uplatnění, a k účelnému využití bytu. Námitka dovolatele, že odvolací soud považoval za jediné rozhodující kriterium stanovisko pronajímatele, nemůže tedy obstát.

Pokud pak dovolatel poukazuje na svůj podíl na placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, kteroužto námitku by bylo možno obsahově (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) podřadit dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., nemůže tato námitka s přihlédnutím k obsahu spisu, včetně již zmíněného protokolu o jednání před odvolacím soudem zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu o větším podílu žalobkyně na údržbě bytu a na placení úhrad s jeho užíváním spojených. K novým důkazům (přípisu správce domu a přípisu pronajímatele), na něž žalovaný v dovolání poukazuje, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť je vázán skutkovým stavem věci tak, jak byl zjištěn v průběhu řízení před soudy obou stupňů (§ 243a odst. 2 o. s. ř.), a nemůže přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu nově (v dovolacím řízení předložených) skutečností.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu uplatněných dovolacích důvodů, obsahově konkretizovaných v dovolání - správný. Nejvyšší soud dovolání proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.



Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl v tomto řízení úspěšný a žalobkyni (dle obsahu spisu) náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by měla vůči procesně neúspěšnému žalovanému právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.) nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. května 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu