26 Cdo 727/2001
Datum rozhodnutí: 16.10.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 727/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Č. s. b. z. s., oblastního výboru v P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. J., a 2) V. J., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 11 C 423/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2000, č. j. 12 Co 848/2000-111, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň město rozsudkem ze dne 4. 5. 2000, č. j. 11 C 423/99-72, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 8, I. kategorie, o velikosti 4+1 s příslušenstvím ve druhém poschodí domu č. 2, v P. (dále předmětný byt ), určil, že nájemní poměr žalovaných skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalovaným uložil byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jsou dány výpovědní důvody uplatněné ve výpovědi z nájmu bytu (podle § 711 odst. 1 písm. d), g) a h) obč. zák.), dané žalobcem žalovaným. Naplnění prvého z uplatněných výpovědních důvodů shledal soud prvního stupně v tom, že žalobci hrubě porušili svoji povinnost vyplývající z nájmu bytu tím, že přenechali předmětný byt bez souhlasu žalobce do podnájmu jiné osobě - zprvu slečně K., která v bytě bydlela nejméně dva roky, poté R. M., která v bytě bydlela s panem S. D., a v současné době umožnili v bytě bydlení P. T. (zletilé dceři prvního žalovaného). Dovodil dále existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., neboť žalovaní vedle toho, že jsou nájemci předmětného bytu mají k dispozici pro svoji bytovou potřebu rodinný dům ve V., který společně postavili, jakož i existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., (neužívání bytu bez vážných důvodů).

K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 10. 2000, č.j. 12 Co 848/2000, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu (obsažená v žalobě na přivolení k výpovědi) byla doručena (dne 6. 1. 2000) toliko druhé žalované, a nikoli též jak vyplývá z obsahu spisu - prvnímu žalovanému. Za tohoto stavu neměl soud prvního stupně k výpovědi přivolit (uvedl odvolací soud), neboť právo společného nájmu účastníků je právem nedílným, a proto výpověď z nájmu musí být doručena každému ze společných nájemců . I kdyby však nebylo této formální vady (konstatoval odvolací soud), a bylo možno vycházet z toho, že první žalovaný měl možnost se s výpovědí seznámit - poté, co byla doručena druhé žalované, resp. při jednání konaném dne 3. 2. 2000 - nebyly v této době splněny podmínky pro výpověď z nájmu bytu, když již nebyl dán výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (k nedovolenému podnájmu mělo dojít předtím - v letech 1996, 1997, 1998, případně i v roce 1999). Odvolací soud dospěl dále k závěru, že další dva uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák. nebyly ve vztahu ke druhé žalované prokázány. Na základě toho uzavřel, že žaloba na přivolení k výpovědi není důvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný procesní postup za situace, kdy zjistil, že ze strany soudu došlo k procesnímu pochybení ve smyslu ust.§ 79 odst. 3 OSŘ . Dovozuje, že žalobce byl pochybením okresního soudu (nedoručením žaloby prvnímu žalovanému) zkrácen na svých právech, a že řízení vykazovalo takové vady, pro které nemohlo být žalobě vyhověno. Uvádí, že žalobci bylo tímto znemožněno jednat před soudem, což vedlo k porušení zásady rovnosti stran. Podle názoru dovolatele měl odvolací soud po zjištění nedostatků předchozího řízení rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení . Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 27. 10. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen o. s. ř. ).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Z ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám uvedeným v § 237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) dovolací soud přihlédne, i když nebyly dovoláním uplatněny.

Vzhledem k tomu, že dovolatel výslovně namítá vadu upravenou v § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., zabýval se dovolací soud tím, zda řízení namítanou vadou trpí.



Podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné (a současně důvodné), jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.



Námitka žalobce, že mu byla odňata možnost jednat před soudem tím, že v důsledku pochybení soudu prvního stupně nebyla prvnímu žalovanému doručena žaloba (obsahující výpověď z nájmu bytu), resp. tím, že odvolací soud, poté, co uvedený nedostatek zjistil, rozsudek soudu prvního stupně nezrušil, a věc mu nevrátil k dalšímu řízení, není důvodná.



I když obecně by bylo možno ze skutečnosti, že účastníku řízení (žalovanému) nebyla doručena žaloba usoudit, že mu v důsledku toho byla odňata možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.), nelze dovozovat, že by tím byla způsobena všem účastníkům řízení újma na jejich právech.

Nejvyšší soud zaujal ve svém rozhodnutí ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1990/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 66, právní názor, který sdílí i v této věci, že k vadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li v průběhu řízení nesprávným právním postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli. Jak se uvádí v odůvodnění citovaného rozhodnutí, z povahy sporného řízení, jakožto řízení charakterizovaného tím, že proti sobě stojí dva subjekty s opačnými zájmy na výsledku řízení vyplývá, že každý z účastníků řízení má svůj vlastní (většinou od opačného účastníka odlišný) zájem i na tom , jak bude řízení před soudem probíhat. Je přirozené, že účastník, který je spokojen s výsledkem řízení, nepociťuje jako újmu na svých právech skutečnost, že mohlo dojít v jeho neprospěch k porušení procesních předpisů. V rozporu s uvedeným principem řízení by naopak bylo, pokud by se účastník, v jehož neprospěch k žádnému porušení procesního předpisu nedošlo, mohl takového porušení, jež bylo učiněno v neprospěch jiného účastníka řízení, domáhat proto, aby dosáhl příznivějšího rozhodnutí ve svůj prospěch. Odnětí možnosti jednat před soudem se musí tedy týkat toho účastníka, který se této vady řízení dovolává.



Z uvedeného lze učinit závěr, že řízení v dané věci není postiženo vadou upravenou v § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.



Naplnění této vady, ani tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) neshledává dovolací soud ani v tom, že jak namítá dovolatel odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně a nevrátil mu věc k dalšímu řízení.



Z obsahu spisu protokolu o jednání před odvolacím soudem, konaným dne 27. 10. 2000 (č. l. 108, 108 verte) vyplývá, že odvolací soud učinil z vyjádření prvního žalovaného i z obsahu spisu zjištění, že žaloba (obsahující výpověď z nájmu bytu) nebyla tomuto účastníku řízení doručena. Právní zástupkyně žalobce toto zjištění nezpochybnila, nenavrhla provedení dalších důkazů, které z pohledu dosavadního řízení nebyly relevantní, nežádala, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen, a uvedla: odkazuji na písemné vyjádření k podanému odvolání prvého odpůrce s tím, že tedy i vzhledem k nové situaci žádám, aby Okresní (míněno zřejmě Krajský) soud v Plzni rozhodl . Nelze tedy učinit závěr, že by žalobci nebyla dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, případně navrhnout jiné důkazy, a právně a skutkově argumentovat. V dovolání pak žalobce nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že prvnímu žalovanému nebyla žaloba (výpověď z nájmu bytu) doručena; toliko (jak bylo výše dovozeno nedůvodně) namítá, že mu byla v důsledku toho odňata možnost jednat před soudem.

Jiné vady uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady řízení (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst.2 věta první o. s. ř.), v dovolání tvrzeny nebyly, a z obsahu spisu se nepodávají. Rozsudek odvolacího soudu je tedy v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.



Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl v tomto řízení úspěšný a žalovaným (dle obsahu spisu) náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by měli vůči procesně neúspěšnému žalobci nárok (§ 243b odst.4, § 224 odst.1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.) nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. října 2002

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu