26 Cdo 720/2012
Datum rozhodnutí: 28.05.2013
Dotčené předpisy: § 714 obč. zák.




26 Cdo 720/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána , se sídlem Praha 1, Dušní 22, insolvenčního správce dlužníka Pražského stavebního bytového družstva se sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, IČO 000333243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovaným 1) P. T. , bytem P. 8, L. 341/2, a 2) T. T. , bytem tamtéž, zastoupeným JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Lazarská 6/11, o vyklizení bytu a garáže, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 36 C 109/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2011, č.j. 11 Cmo 151/2011-297, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2011, č.j. 11 Cmo 151/2011-297, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2011, č.j. 36 C 109/2009-261, se zrušují a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 3. 2011, č.j. 36 C 109/2009-261, uložil žalovaným vyklidit byt bytovou jednotku č. 2219/6 a garáž jednotku č. 2219/5 v objektu, postaveném na pozemku p.č. 3489/2, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro obec Praha a katastrální území Ch. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětná garáž , příp. garáž ), a to do 15 dnů od zajištění přístřeší (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 10. 2011, č.j. 36 C 109/2009-261, změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. jen tak, že povinnost vyklidit byt se ukládá žalovaným do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že Pražské stavební bytové družstvo (dále též Družstvo ) je zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník domu, v němž se nachází předmětný byt a garáž, že rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2009 byl na majetek Družstva prohlášen konkurs a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem, že původně žalovaným byl Ing. L. T., otec žalovaných (dále též původní žalovaný ), který v průběhu řízení v dané věci (dne 13. 11. 2008) zemřel, že usnesením ze dne 21. 12. 2009, č.j. 36 C 109/2009-115, soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude podle § 107 odst. 1, 2 o.s.ř. namísto něho pokračovat se žalovanými, kteří nabyli jeho majetek na základě dědické dohody, schválené usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. 3. 2010, sp.zn. 25 D 1300/2008; do této dohody však nebyl zahrnut předmětný byt a garáž. Dále vzal za prokázáno, že původní žalovaný byl z Družstva vyloučen rozhodnutím představenstva pro závažné porušení členských povinností dle čl. 25 odst. 1 písm a) stanov Družstva, že oznámení o vyloučení mu bylo doručeno uložením zásilky na poště dne 7. 12. 2005, že proti rozhodnutí představenstva nepodal ve lhůtě 3 měsíců odvolání a že uzavřel s 1. žalovaným písemnou dohodu o převodu členských práv a povinností, datovanou 1. 12. 2005 (dále též Dohoda ), která byla předložena Družstvu v lednu 2006 (nejpozději v dubnu 2006). Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že proces vyloučení původního žalovaného z Družstva byl dovršen doručením oznámení o vyloučení a že jeho členství v Družstvu zaniklo dne 7. 12. 2005. Byla-li Dohoda předložena Družstvu až poté, v době, kdy již nebyl jeho členem, jde o neplatný právní úkon, který nemohl mít za následek převod členských práv a povinností na 1. žalovaného. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle ustanovení § 714 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ) a dovodil, že původnímu žalovanému zaniklo spolu s členstvím v Družstvu i právo nájmu bytu a garáže. Rovněž tak přisvědčil jeho závěru, že oba žalovaní jsou ve věci pasivně legitimováni (§ 107 odst. 2 o.s.ř.). Na rozdíl od něho však dospěl k závěru, že povinnost žalovaných k vyklizení nelze vázat na zajištění přístřeší, neboť původní žalovaný byt nikdy neužíval k bydlení, jde o skladiště stavebního materiálu a žalovaní v něm nemají žádné osobní věci.
Rozsudek odvolacího soudu a výslovně též i rozsudek soudu prvního stupně napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) obč.zák. Na zásadní právní význam napadených rozhodnutí usuzují z toho, že řeší právní otázku v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýkají nesprávnost závěru, že účinky vyloučení původního žalovaného z Družstva nastaly ke dni 7. 12. 2005, a namítají, že se tak stalo až marným uplynutím lhůty k podání odvolání k členské schůzi. V této souvislosti poukazují na názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 428/2004 (i v rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 1132/2009), podle něhož rozhodnutím představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odchylná úprava obsažená ve stanovách Družstva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Odon 25/96). Dovolatelé dále dovozují, že původní žalovaný byl jak k datu uzavření Dohody, tak i k okamžiku jejího předložení Družstvu jeho členem, a proto členská práva a povinnosti spojené s členstvím přešly na 1. žalovaného dnem, kdy byla předložena Družstvu. Navrhli, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. října 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb. projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval posouzením přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Jak vyplývá z porovnání obsahu výroku rozsudků odvolacího soudu a soudu prvního stupně, je rozsudek odvolacího soudu ve výroku o bytové náhradě rozsudkem, jímž byl změněn rozsudek soudu ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod R/1993 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), proti němuž by bylo dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolatelé však, jak je patrno z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), proti němu námitky nevznášejí.
Ve výroku o povinnosti žalovaných k vyklizení předmětného bytu a garáže se rozsudky soudů obou stupňů shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně), a jde tudíž v této části o rozsudek potvrzující, jemuž nepředcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí řešilo otázku, ke kterému okamžiku končí účast vyloučeného člena v družstvu. I když tato otázka je v judikatuře Nejvyššího soudu již vyřešena (viz níže), jde o otázku, která je soudy rozhodována rozdílně, jak o tom svědčí i napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci. Dovolací soud je proto toho názoru, že jde o otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 a shledává dovolání v dané věci přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence uvedených vad nebyla v dovolání namítána a nevyplývá ani z obsahu spisu.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudek z 26. 1. 2005, sp.zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, z mnoha dalších např. jeho rozsudky z 10. 11. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2511/2004 a z 18. 1. 2011, sp.zn. 26 Cdo 2270/2009) členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání.
Ve světle uvedené judikatury nemůže obstát závěr odvolacího soudu, který v dané věci dovodil, že členství původního žalovaného v Družstvu zaniklo již doručením oznámení o vyloučení, tedy dne 7. 12. 2005. Nebyla-li vyřešena správně otázka, ke kterému okamžiku zaniklo členství původního žalovaného v Družstvu, nelze přisvědčit ani závěru odvolacího soudu o neplatnosti Dohody, který je založen na úvaze, že ke dni jejího předložení Družstvu již původní žalovaný nebyl jeho členem.
Za tohoto stavu je minimálně předčasný právní názor odvolacího soudu o aplikaci ustanovení § 714 obč.zák., a to nejenom proto, že nebylo najisto postaveno, ke kterému okamžiku členství původního žalovaného v Družstvu zaniklo, ale zejména proto, že uvedené ustanovení se vztahuje toliko na případy zániku nájmu bytu, tedy na případy, kdy členu bytového družstva svědčilo právo nájmu bytu. Touto otázkou se však odvolací soud, jak je patrno z obsahu spisu, vůbec nezabýval.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl použit opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že za situace, kdy by původně žalovaný nebyl nájemcem družstevního (předmětného) bytu, nemohlo by dojít k hmotněprávnímu nástupnictví žalovaných podle ustanovení § 706 odst. 3 obč.zák., od něhož by se odvíjelo jejich procesní nástupnictví podle § 107 odst. 1, 2 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu