26 Cdo 720/2003
Datum rozhodnutí: 22.05.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 720/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce města H. proti žalovanému J. B., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 73/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2002, č. j. 12 Co 891/2000-28, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 2. 2002, č. j. 12 Co 891/2000-28, potvrdil rozsudek ze dne 23. 8. 2000, č. j. 9 C 73/2000-14, kterým Okresní soud v Teplicích (soud prvního stupně) uložil žalovanému vyklidit spolu s osobami, které s ním byt užívají na základě jeho práva, byt č. 1, o velikosti 1+2, IV. kategorie, v prvním podlaží domu č. p. 79 v H. V. (dále předmětný byt ), do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí, a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu zanikl podle § 710 odst. 2 obč. zák. uplynutím doby, na kterou byl sjednán (31. 1. 2000), a že nedošlo k obnovení nájmu dle § 676 odst. 2 obč. zák., když žalobce (pronajímatel) podal včas žalobu na vyklizení (22. 2. 2000).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (nezastoupen advokátem) včas dovolání, které doplnil prostřednictvím soudem ustanovené advokátky. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítl rovněž nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Naplnění vady upravené v citovaném ustanovení dovozuje z nemožnosti náležitě hájit své zájmy a svá práva pro nedostatek procesní způsobilosti, a to s ohledem na dosažený stupeň vzdělání . Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. a se zájmy nezletilých dětí dle zákona o rodině i přijaté Úmluvy o právech dítěte (čl. 27) . Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku (a to opětovně v podání ze dne 14. 5. 2003).

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že trvá na rozhodnutí okresního a krajského soudu a poukázal na vysoký dluh žalovaného na nájemném.



Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). I když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 20. 2. 2002, postupoval odvolací soud v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. v odvolacím řízení podle dosavadních právních předpisů, když rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno dne 23. 8. 2000. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele, se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237, § 238 odst. 1 písm. b) nebo o ustanovení § 239 o. s .ř.

O případ podřaditelný ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se v dané věci nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzeným napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. Nedostatek včasného návrhu na připuštění dovolání pak vylučuje použití § 239 odst. 2 o. s. ř.

Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v odstavci druhém citovaného ustanovení), trpí-li některou z vad taxativně vyjmenovaných v § 237 odst. 1 o. s. ř.

Protože jiné vady uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, zůstává k posouzení otázka, zda řízení trpí vadou ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které dovolatel odkazuje.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.

Podle § 20 o. s. ř. může každý před soudem jako účastník samostatně jednat (má procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Tato způsobilost vzniká v plném rozsahu zletilostí (§ 8 odst. 1 obč. zák.); pozbýt ji lze pouze za podmínek vyslovených v § 10 odst. 1 a 2 obč. zák. na základě rozhodnutí soudu, vydaného v řízení podle § 186 a násl. o. s. ř. Toto rozhodnutí o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům má přitom konstitutivní účinky, jež se vážou k právní moci, a nepůsobí zpětně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1541/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998, pod pořadovým číslem 26).

V projednávané věci z obsahu spisu nevyplývá, že by byl dovolatel zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo že by byl v této způsobilosti omezen. Za tohoto stavu nelze dovodit, že by řízení bylo postiženo vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Protože přípustnost dovolání nelze v dané věci opřít o žádné z procesních ustanovení, přicházejících v úvahu, nezbylo, než dovolání žalovaného podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, žalobci však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Tomu odpovídá ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. května 2003



Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu