26 Cdo 699/2014
Datum rozhodnutí: 26.06.2014
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb., § 39 obč. zák.




26 Cdo 699/2014 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, proti žalovanému REAL, spol. s r.o. , se sídlem Praha 3, Bořivojova 116/883, IČO 00540781, zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 32, o zaplacení částky 1.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 1/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 96 Co 4/2013-88, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 96 Co 4/2013-88, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 11. 2013, č. j. 96 Co 4/2013-88, potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek ze dne 3. 5. 2013, č. j. 4 C 1/2012-54, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na zaplacení částky 1.500.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; změnil ho ve výroku o nákladech řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a dospěl k právnímu názoru, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená dne 1. 4. 1999 (dále jen Smlouva ) mezi právním předchůdcem žalobce (jako nájemcem) a žalovaným (jako pronajímatelem) na dobu určitou (do 31. 12. 2008) za účelem provozování hostinské činnosti nájemcem, je platná, byť k ní nebyl udělen souhlas obecního úřadu, ani o něj nebylo požádáno; vycházel přitom z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 718/2003. Přisvědčil i jeho závěru, že uplatněný nárok na náhradu nákladů vynaložených nájemcem na pronajaté nebytové prostory není důvodný, neboť podle ujednání obsaženého v čl. IV odst. 2 písm. c) Smlouvy, nemá nájemce právo na žádné plnění z titulu vynaložených investic.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za takovouto otázku označil otázku posouzení platnosti Smlouvy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí velkého senátu publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2005 .

Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (Čl. II bod 2 a 9 zákona č. 293/2013 Sb. dále o. s. ř. ) a zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky platnosti Smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ). Existenci uvedených vad dovolatel nenamítl a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že předmětem posouzení je otázka platnosti nájemní smlouvy ze dne 1. 4. 1999 především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ) a zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb., tj. ve znění účinném do 2. 12. 1999 (dále jen zákon č. 116/1990 Sb. ).
Dovolatel zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu o platnosti Smlouvy, namítal, že je v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněném pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená před 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2, věty druhé, zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je absolutně neplatná.
Protože odvolací soud při řešení otázky platnosti Smlouvy dospěl k právnímu názoru odlišnému od ustálené judikatury dovolacího soudu, byl dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. užit opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2014

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu