26 Cdo 678/2004
Datum rozhodnutí: 24.02.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 678/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně G. L. - spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. V., zastoupenému advokátem, 2) P. spol. s r.o. v likvidaci, zastoupené advokátem, 3) H. I. P., s.r.o., 4) H. I. s.r.o., zastoupenému advokátem, a 5) G. P., s.r.o., pro strpění užívání nemovitosti a pro peněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 9/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, č.j. 23 Co 283/2003-208, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému P. V. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokáta, a žalovaným P. spol. s r.o. a H. I., s.r.o., oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ostatní žalovaní nemají ve vztahu k žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3. 2003, č.j. 12 C 9/2001-169 (poté, co jeho usnesení ze dne 1. 3. 2001, č.j. 12 C 9/2001-14, jímž byl zamítnut návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření, jímž by bylo 1. žalovanému zakázáno jakýmkoliv způsobem jí bránit v užívání předmětné nemovitosti, bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2001, č.j. 23 Co 126/2001-23, a dovolání proti tomuto usnesení bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, č.j. 26 Cdo 1533/2001-73), výrokem I. zamítl žalobu, aby 1. žalovanému byla uložena povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení za přijaté nájemné z domu čp. 952 v P. , výrokem II. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným 2., 3., 4. a 5. strpět užívání nemovitosti domu čp. 952 se stavební parcelou 2645, vše zapsáno na LV 1520 katastrální území L., obec P. u Katastrálního úřadu P. žalobcem v rozsahu smlouvy o pronájmu nemovitosti ze dne 10. 1. 1998 , rozhodl o nákladech řízení (výroky III., IV., a V.) a výrokem VI. zamítl návrh na vydání předběžného opatření, jímž by byla žalovaným 2., 3., 4. a 5. uložena povinnost zdržet se ve výroku specifikovaného jednání.

Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že dne 15. 5. 1995 uzavřel J. F. (tehdejší vlastník nemovitosti označené ve výroku rozsudku dále předmětná nemovitost nebo nemovitost ) na straně jedné jako postupitel a L. H. (zapsaná od 25. 10. 1996 v obchodním rejstříku jako jednatelka žalobkyně) na straně druhé jako postupník dohodu, na základě níž postupitel převedl na jmenovanou dispoziční právo k užívání předmětné nemovitosti, zahrnující oprávnění ji pronajímat, zcizovat, zastavovat, popř. převádět na třetí osoby bez jakéhokoliv omezení, a to na dobu 30 let, že dne 18. 12. 1997 udělil J. F. jednatelce žalobkyně plnou moc k tomu, aby ho zastupovala ve všech jednáních a činila za něj veškeré právní úkony, mimo jiné i týkající se předmětné nemovitosti, že dne 10. 1. 1998 uzavřel J. F. na straně jedné jako pronajímatel, zastoupený jednatelkou žalobkyně a žalobkyně na straně druhé jako nájemkyně, jednající jednatelkou L. H. smlouvu, označenou jako Smlouva o pronájmu nemovitosti (dále předmětná nájemní smlouva ) a dne 8. 6. 1998 dodatek č. 1 k této smlouvě (dále dodatek č. 1 ), že touto smlouvou pronajímatel postoupil nájemkyni práva vlastníka nemovitosti spočívající v právu pronajímat bytové a nebytové prostory, nájemné vybírat na svůj účet, to vše i u již uzavřených nájemních smluv , že doba nájmu byla sjednána na 10 let, že v dodatku č. 1 se konstatuje, že pronajímatel převzal částku 5.100.000,- Kč jako kupní cenu za předmětnou nemovitost dle smlouvy uzavřené dne 12. 8. 1997 mezi oběma stranami, že doba nájmu byla prodloužena do 31. 12. 2040 a že se strany dohodly, že pronajímatel nesmí po tuto dobu nájemce omezovat ve výkonu jeho práv vyplývajících z předmětné nájemní smlouvy. Dále vzal za prokázáno, že předběžné opatření nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci sp.zn. 10 C 145/94, jímž bylo J. F. zakázáno jakkoliv nakládat s předmětnou nemovitostí, zaniklo ke dni 20. 6. 1995 vydáním rozsudku ve věci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda ze dne 15. 5. 1995 je neplatná, a to jednak z toho důvodu, že ji J. F. uzavřel v době, kdy trvalo předběžné opatření, jímž mu bylo zakázáno s předmětnou nemovitostí nakládat, dále pro obcházení zákona (§ 39 obč.zák.), jakož i pro počáteční právní nemožnost plnění (§ 37 odst. 2 obč.zák.). Zaujal názor, že předmětem této smlouvy je převod všech vlastnických práv, avšak nemůže jít o smlouvou kupní (jde o převod bezúplatný), ani o smlouvu darovací (byla uzavřena na dobu 30 let), a že věcné právo k nemovitosti je jako právo absolutní spjato s osobou vlastníka a toliko vlastník je může převádět, popř. zatěžovat věcnými právy jiných osob; k těmto úkonům však jednatelka žalobkyně nebyla oprávněna. Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že žalobkyně nemůže úspěšně uplatnit žalobou uplatněné nároky ani z titulu předmětné nájemní smlouvy. L. H., zástupkyně J. F. na základě plné moci, nemohla totiž vzhledem k ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák. jmenovaného při uzavírání této smlouvy zastoupit, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by zastoupený tento její úkon dodatečně schválil. I kdyby tak však učinil, nemohla přesto předmětná nájemní smlouva způsobit zamýšlené právní účinky, tj. založit oprávnění žalobkyně vybírat od nájemců jednotlivých bytů a nebytových prostor nájemné i v době, kdy již jmenovaný pozbyl své vlastnické právo k předmětné nemovitosti, neboť tato smlouva (přes její označení jako smlouvy o pronájmu ) nenaplňuje pojmové znaky nájemní smlouvy dle ustanovení § 663 obč. zák., mezi něž patří (vedle dočasnosti a úplatnosti) přenechání věci nájemci do užívání, resp. k braní užitků. Převedl-li J. F. předmětnou nájemní smlouvou na žalobkyni právo pronajímat bytové a nebytové prostory , šlo o převod práva s věcí (resp. s jejími částmi) stanoveným způsobem nakládat, nikoliv práva věc užívat a brát z ní užitky; jejím předmětem tedy není přenechání věci nájemci k užívání a proto je jako nájemní smlouva podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem neplatná. Důvodem její neplatnosti je i nemožnost plnění (§ 37 odst. 2 obč. zák.), neboť výkonu práva nájmu bránila existence nájemních vztahů mezi vlastníkem nemovitosti a nájemci bytů a nebytových prostor v ní se nacházejících; je totiž pojmově vyloučeno kombinovat pronájem nemovitosti jako celku s již existujícím pronájmem bytů, resp. nebytových prostor. Ujednání o právu vybírat nájemné vázalo toliko smluvní strany a zaniklo v důsledku zániku vlastnického práva J. F. k nemovitosti (v roce 2000) podle § 575 odst. 1 obč. zák. pro následnou nemožnost plnění; nemohlo proto přejít na nabyvatele nemovitosti podle § 680 odst. 2 obč. zák. Soud prvního stupně uzavřel, že je-li předmětná nájemní smlouva včetně dodatku č. 1 absolutně neplatná, nemůže se žalobkyně na základě ní úspěšně domáhat vůči 1. žalovanému vydání bezdůvodného obohacení a vůči 2. až 5. žalovanému strpění užívání předmětné nemovitosti žalobkyní. Zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření odůvodnil soud prvního stupně tím, že bylo rozhodnuto ve věci samé.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 10. 2003, č.j. 23 Co 283/2003-208, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, přičemž pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Neshledal opodstatněnou námitku žalobkyně, že jí nebylo umožněno vyjádřit se k předmětu řízení a přednášet své návrhy; poukázal přitom na to, že z obsahu spisu, který má 207 listů, vyplývá, že žalobkyni bylo umožněno vyjadřovat se k věci a k průběhu řízení. Rovněž tak neshledal důvodnou námitku žalobkyně týkající se neúčasti jednatelky L. H. u jednání soudu prvního stupně konaném dne 20. 3. 2003, při němž byl vynesen rozsudek, když omluva jmenované spolu se žádosti o odročení jednání došla soudu až poté, když jednání proběhlo, a právní zástupce žalobkyně se zúčastnil jednání u odvolacího soudu a uplatnil zde práva účastníka řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i pokud jde o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uvádí, že v dané věci jde o právní otázky, které jsou odvolacími soudy rozhodovány rozdílně , což dokládá připojenými kopiemi rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2003, sp.zn. 22 Co 50/2003, a ze dne 19. 9. 2003, sp.zn. 35 Co 190/2003. Namítá, že jí bylo nesprávným postupem soudu prvního stupně znemožněno jednat před soudem a doložit, že písemným nájemním smlouvám k předmětným nemovitostem předcházely nájemní smlouvy v nepísemné formě , že odvolací soud nepřipustil její návrhy na doplnění dokazování, že se nezabýval porušením jejích práv před soudem prvního stupně ani jejími argumenty obsaženými v odvolání a nepředal jí včas vyjádření žalovaných k odvolání. Namítá, že smlouva ze dne 10. 01. 1998 je smlouvou nájemní a nájemní právo k předmětným nemovitostem je platné , neboť z jejího obsahu ve znění dodatku ze dne 8. 6. 1998 je zcela patrné, co měli účastníci při uzavírání smluvního vztahu na mysli , že je v ní přesně a srozumitelně stanoveno, co je předmětem nájemní smlouvy, kdo ji pronajímá, komu je pronajata, na jakou dobu a za jakou cenu . I kdyby tato smlouva nebyla platná (uvádí se v dovolání), má žalobkyně užívací právní vztah k předmětným nemovitostem založený z jiných, výše uvedených právních úkonů, které soud žalobci neumožnil přednést . Dovolatelka má zato, že vlastník směl pověřit L. H. dohodou ze dne 15. 05. 1995 k zastoupení vlastníka, protože mu nic nebránilo, a to ani neskončené předběžné opatření soudu , neboť označená dohoda je svým obsahem pověřením k úkonům v ní přesně vymezeným a navíc předběžné opatření zaniklo a vlastník nepozbyl svých vlastnických práv. Zpochybňuje rovněž závěr, že jmenovaná vzhledem k ustanovení § 22 obč. zák. (pro rozpor se zájmy zastoupeného) nemohla vlastníka zastupovat, a že v řízení nebylo prokázáno, že by její úkon dodatečně schválil. V této souvislosti poukazuje na odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 35 Co 190/2003-203 , v němž soud v této věci dovodil existenci konkludentního souhlasu J. F. s úkonem jmenované. V závěru pak dovolatelka uvádí, že není pojmově vyloučeno kombinovat pronájem nemovitosti jako celku s již existujícími nájmy bytů a nebytových prostor , a že zákon nezakazuje pronájem nemovitosti, ve které jsou již některé prostory pronajaty . Poukazuje na to, že nájemní smlouvou převzala práva a povinnosti vlastníka k nemovitosti a že pokud byl vlastník vázán právy nájemců bytů, je vázán touto povinností i nájemce celé nemovitosti . V této souvislosti poukazuje na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 22 Co 50/2003-72 , v němž soud shledává, že lze pronajmout i takovou nemovitost, která má již byty pronajaté . V dovolání vyjadřuje též nesouhlas se zamítnutím návrhu na vydání předběžného opatření. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

První žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a namítl, že dovolání není přípustné, neboť důvody, pro které byla žaloba zamítnuta, spočívaly na elementárních zásadách platnosti resp. neplatnosti právního úkonu.

Druhý a čtvrtý žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvraceli námitku žalobkyně o existenci vad řízení, jakož i námitky proti právnímu posouzení věci, a navrhli, aby bylo zamítnuto.

Třetí a pátý žalovaný se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp.zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen.

Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že založil-li odvolací soud potvrzující výrok svého rozsudku na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech (jako je tomu v posuzovaném případě), pak dovolání proti takovému rozsudku (jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé) může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.

V projednávané věci (jak vyplývá z výše uvedeného) založil odvolací soud potvrzující výrok svého rozsudku především na závěru, že předmětná nájemní smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.), neboť nenaplňuje pojmové znaky nájemní smlouvy ve smyslu ustanovení § 663 a násl. obč. zák. Rovněž tak ji shledal neplatnou pro počáteční nemožnost plnění (§ 37 odst. 2 obč. zák.) a též z toho důvodu, že L. H. nebyla při jejím uzavření oprávněna jednat za J. F. (vlastníka nemovitosti). Navíc zdůraznil, že ujednání o právu vybírat nájemné nemohlo přejít na nabyvatele předmětné nemovitosti podle § 680 odst. 2 obč. zák.

Dovolatelka sice napadá závěr o neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, její námitky v tomto směru však mají charakter námitek skutkových, týkajících se obsahu vůle smluvních stran, resp. dovozujících uplatněný nárok z jiných (v řízení neprokázaných) právních úkonů. Takovéto námitky však nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za tohoto stavu je nerozhodné, zda další právní závěry mohou popřípadě činit napadené rozhodnutí v jeho potvrzujícím výroku zásadně právně významným.

Pokud pak dovolatelka z postupu soudu dovozuje existenci vady uvedené v § 229 odst. 3 o.s.ř., je třeba uvést, že k takovéto vadě, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které prvnímu, druhému a čtvrtému žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají u prvního žalovaného z odměny advokáta v částce v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 1x75,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). U druhého a čtvrtého žalovaného tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x75,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Výrok o nákladech řízení ve vztahu k třetímu a pátému žalovanému se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že těmto žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobkyni právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. února 2005

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu