26 Cdo 669/2014
Datum rozhodnutí: 09.04.2014
Dotčené předpisy: § 159a o. s. ř., § 135 odst. 2 o. s. ř., § 157 odst. 2 o. s. ř.




26 Cdo 669/2014
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Bytového družstva Raisova 7 a 9 v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Raisova 9/803, IČO: 25106228, zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, proti žalované M. B. , P., zastoupené JUDr. Václavem Runštukem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, o zaplacení částky 718.593,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 240/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, č. j. 28 Co 330/2013-324, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, č. j. 28 Co 330/2013-324, se vyjma odstavce I. výroku v části, v níž byla žaloba ohledně příslušenství pohledávky od 27. 3. 2003 do 18. 9. 2005 zamítnuta, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal (po změně žaloby a vyloučení některých nároků k samostatnému projednání) zaplacení částky 718.593,- Kč s úroky z prodlení. Tvrdil, že s žalovanou a dalšími stavebníky uzavřel 12. 7. 1999 (s dodatkem ze dne 17. 9. 1999) smlouvu o výstavbě, která byla vložena do katastru nemovitostí (dále též jen Smlouva ), jejímž předmětem bylo bezúplatné poskytnutí půdy a sušárny pro vybudování vestavby bytových jednotek v domě postaveném na pozemku p. č. 825 v katastrálním území B., zapsaných na listu vlastnictví 1026 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, (dále též jen dům , popř. předmětná nemovitost ), jehož byl vlastníkem. Žalovaná se za to zavázala, že na své náklady provede tam uvedené stavební práce, které měly být dokončeny do 28. 2. 2000, včetně podání návrhu na kolaudaci. Svou povinnost splnil, žalovaná však všechny stavební práce neprovedla, a proto je musel nakonec nechat provést sám. Za tyto práce (které měla provést žalovaná spolu s dalšími stavebníky) zaplatil celkem 2.704.986,- Kč, žalovaná mu doposud část, kterou uhradil za ni, nezaplatila.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 14. 2. 2013, č. j. 10 C 240/2010-292, uložil žalované zaplatit žalobci částku 624.002,98 Kč s úroky z prodlení (odstavec I. výroku) a náklady řízení ve výši 142.924,63 Kč (odstavec III. výroku), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobu o zaplacení částky 94.590,02 Kč s úroky z prodlení zamítl (odstavec II. výroku).
Městský soud v Praze (odvolací soud) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, č. j. 28 Co 330/2013-324, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (tj. vyjma odstavce II. výroku) ohledně zaplacení částky 624.002,98 Kč s tam uvedenou částí úroků z prodlení potvrdil (dále jen potvrzující výrok ), ve zbývající části úroků z prodlení (za dobu od 27. 3. 2003 do 18. 9. 2005) ho změnil tak, že žalobu zamítl, změnil výši nákladů řízení a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobce, který je právnickou osobou družstvem, uzavřel s žalovanou a dalšími stavebníky Smlouvu, na jejímž základě vzniklo vlastnictví 50 jednotek, a v níž se žalovaná (spolu s dalšími stavebníky) zavázala provést kromě vlastní vestavby i jiné (tam popsané) práce pro žalobce do 28. 2. 2000, protože však tyto práce neprovedla, zaslal jí žalobce dne 15. 10. 2000 dopis, v němž od Smlouvy odstoupil. Ve Smlouvě si účastníci nesjednali odstoupení pro případ, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. Měl za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce před odstoupením od Smlouvy vyzval žalovanou k součinnosti a stanovil ji přiměřenou lhůtu k provedení prací s upozorněním na možnost odstoupení od Smlouvy. Dále zjistil, že žalobce uzavřel smlouvu se společností FOR MONT s. r. o., která práce (i za žalovanou) provedla, a žalobce je zaplatil. Po právní stránce posoudil věc podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 72/1994 Sb. ), § 638 odst. 1 a § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), a uzavřel, že účastníci uzavřeli platně smlouvu o výstavbě, že odstoupení žalobce od Smlouvy je neplatné, a že zavázala-li se žalovaná ve Smlouvě, že provede (spolu s dalšími stavebníky) pro žalobce práce ve stanoveném termínu a tyto práce neprovedla, a s ohledem na zhoršující se stav domu je musel za ni provést žalobce na svůj náklad, vznikla mu škoda, za níž odpovídá žalovaná ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. Protože práce měli podle Smlouvy provést tři stavebníci, zavázal žalovanou uhradit 1/3 vzniklé škody.
Proti potvrzujícímu výroku a souvisejícímu výroku o náhradě nákladů řízení rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), a uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti odstoupení od Smlouvy, poukazovala na předcházející pravomocná rozhodnutí soudu prvního stupně mezi týmiž účastníky vedená pod sp. zn. 10 C 22/2001 a sp. zn. 10 C 46/2001, v nichž ještě před podáním žaloby v této věci byla řešena stejná předběžná otázka a soud v nich dospěl k závěru, že žalobce od Smlouvy platně odstoupil a že tím došlo k jejímu zrušení. Dospěl-li nyní soud k opačnému závěru, postupoval v rozporu s § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a § 159a o. s. ř. i v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, zejména rozsudky sp. zn. 22 Cdo 1734/2001, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013. Namítala, že odvolací soud se otázkou existence závazného rozhodnutí o (ne)platnosti odstoupení od Smlouvy nezabýval, ač na ně v řízení upozorňovala a rozsudky soudu prvního stupně byl i proveden důkaz. Měla za to, že tímto postupem porušily soudy právo na spravedlivý proces (odkázala mj. na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 544/06), a že jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Otázku platnosti odstoupení od Smlouvy považovala za zásadní pro právní posouzení věci, neboť odstoupil-li žalobce platně od Smlouvy, zanikla tato Smlouva od počátku a tím zanikla i její povinnost provádět sjednané práce, žalobce by se pak nemohl domáhat náhrady škody, ale jen vydání bezdůvodného obohacení, což by se promítlo i ve výši projednávaného nároku a jeho promlčení, které namítala. Odvolacímu soudu vytýkala i nesprávné posouzení naplnění jednotlivých předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Nesouhlasila ani s postupem odvolacího soudu při hodnocení důkazů, měla za to, že v rozporu s § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř. k některým provedeným důkazům (zejména ohledně její spolupráce a aktivitě při řešení vzniklé situace a ve vztahu k odstoupení od Smlouvy) nepřihlédl nebo je při hodnocení důkazů nezohlednil, a ani nevysvětlil, proč tak učinil, a neprovedl ani další navržené důkazy. Rovněž se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami, a i proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Nesouhlasila ani s výši nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobu na zaplacení částky 624.002,98 Kč s úroky z prodlení zamítl, případně aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při (ne)posouzení otázky, která již byla předběžně řešena v jiném, pravomocně skončeném řízení, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Otázku platnosti odstoupení od Smlouvy ze dne 15. 10. 2000 je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k době uzavření a odstoupení od Smlouvy - podle zákona č. 72/1994 Sb., a zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden a jen z důvodů vymezených v dovolání.
Závěr odvolacího soudu, že dovolatelka odpovídá za škodu, která vznikla žalobci tím, že vlastním nákladem za ni provedl práce, k nimž se zavázala ve Smlouvě, je založen na (předběžném) závěru o neplatnosti odstoupení od Smlouvy žalobcem ze dne 15. 10. 2000. Dovolatelka zpochybnila správnost tohoto právního závěru a zdůraznila, že stejnou otázku mezi týmiž účastníky posoudily soudy v již pravomocně skončených řízeních odchylně.
Závaznost rozhodnutí (a otázek v nich řešených) upravuje ustanovení § 159a o. s. ř. a § 135 o. s. ř. Výkladem ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciélní otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudek ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí, rozsudek ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, usnesení ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého výroku je nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení závazné. To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009) . Opačný postup by byl v rozporu s požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování.
Přestože dovolatelka v průběhu celého řízení namítala, že předběžnou otázkou platnosti odstoupení od Smlouvy se již soud zabýval v pravomocně skončených řízeních vedených u soudu prvního stupně mezi týmiž účastníky, a dospěl k závěru, že žalobce od Smlouvy platně odstoupil, a přestože soud prvního stupně tyto rozsudky četl k důkazu, neučinil z nich žádné zjištění a při svých závěrech je zcela pominul. Odvolací soud se skutečností, že soud prvního posoudil otázku (ne)platnosti odstoupení žalobce od Smlouvy odlišně od závěrů, které přijal v jiných, již pravomocně skončených řízeních, nezabýval, stejně jako tím, zda řešení této otázky v předcházejících řízeních vedených u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 22/2001 a sp. zn. 10 C 46/2001, je pro soud v tomto řízení závazné ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., a z jeho rozhodnutí ani není zřejmé, proč dospěl k jiným závěrům o platnosti odstoupení od Smlouvy než v předcházejících řízeních. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné a tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud aniž se z důvodu nadbytečnosti zabýval dalšími dovolacími námitkami rozhodnutí v napadené části podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí se odvolací soud neopomene vypořádat i se všemi odvolacími námitkami dovolatelky.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2014 JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu