26 Cdo 636/2000
Datum rozhodnutí: 24.07.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 636/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobců A) J. R., a B) J. R., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. Š., a 2) O. Š., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 2257/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 9. června 1999, č. j. 30 Co 431/99-41, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 9. června 1999, č. j. 30 Co 431/99-41, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. února 1999, č. j. 6 C 2257/98-25, ve výroku označeném jako I., týkajícím se přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 1, II. kategorie, sestávajícího z pěti pokojů a kuchyně s příslušenstvím, nacházejícího se v přízemí domu čp. 300 v ulici P. v Z.", ve výroku označeném jako II., podle něhož tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a v části výroku III., týkající se povinnosti žalovaných a osob, které s nimi v bytě bydlí, byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům, se odmítá.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 9. června 1999, č. j. 30 Co 431/99-41, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. února 1999, č. j. 6 C 2257/98-25, v části výroku III. tak, že vyklizovací povinnost žalovaných a osob, které s nimi v bytě bydlí, byla stanovena do patnácti dnů od zajištění přístřeší, se zamítá.

III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. února 1999, č. j. 6 C 2257/98-25, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 1, II. kategorie, sestávajícího z pěti pokojů a kuchyně s příslušenstvím (dále jen předmětný byt", resp. byt"), nacházejícího se v přízemí domu čp. 300 v ulici P. v Z." (dále jen předmětný dům", resp. dům"), výrokem označeným jako II. určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, výrokem označeným jako III. uložil žalovaným povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobcům předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a výrokem označeným jako IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. června 1999, č. j. 30 Co 431/99-41, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku III. tak, že povinnost žalovaných a osob, které s nimi v bytě bydlí, byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům, stanovil do patnácti dnů od zajištění přístřeší. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů shledaly žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu důvodnou; na základě učiněných zjištění totiž dovodily, že v důsledku neplacení nájemného žalovanými po dobu delší než tři měsíce je naplněn důvod výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák."). Zatímco soud prvního stupně uložil žalovaným a osobám, které s nimi v bytě bydlí, povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobcům předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku, odvolací soud s odkazem na ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. rozhodl o splnění jejich vyklizovací povinnosti do patnácti dnů od zajištění přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř."). V dovolání uplatnili dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. odvolacímu soudu vytkli, že při posouzení věci pominul právně významná skutková zjištění, která vyplynula z provedených důkazů. Šlo o zjištění, že ve vztahu k původnímu pronajímateli vždy řádně plnili povinnosti vyplývající z nájmu bytu, že poté, co žalobci nabyli předmětný dům do svého vlastnictví, docházelo mezi účastníky k nesrovnalostem, spočívajícím v tom, že žalobci nechtěli se žalovanými jednat a vše předali realitní kanceláři v D., že žalovaní po převodu vlastnictví domu na žalobce zpočátku zasílali nájemné původnímu vlastníku domu proto, že nevěděli, komu mají nájemné platit, že se dostali do svízelné finanční situace také proto, že jejich čtyři (zletilé) děti, žijící s nimi ve společné domácnosti, byly bez zaměstnání a nemohly jim přispívat na nájemné, a že jakmile se dověděli o podané žalobě, půjčili si peníze a dlužné nájemné uhradili. V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. namítli, že odvolací soud se vzhledem k právě uvedeným zjištěním měl zabývat posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaní se nezaviněně dostali do situace, kdy po určitou dobu nemohli dostát svým povinnostem vyplývajícím z nájmu bytu a přitom sami vyvinuli aktivitu k odstranění tohoto nežádoucího stavu. Šlo tedy na straně žalovaných o výjimečný stav, zaviněný zčásti i žalobci, a proto výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Za nesprávné vzhledem k tomu, že v bytě bydlí celkem šest osob pokládali také posouzení věci v otázce bytové náhrady. V dovolání rovněž poukázali na logickou nesprávnost, vyplývající z rozsudku soudu prvního stupně, kterou údajně odvolací soud neodstranil. Jde o to, že soud prvního stupně sice určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, avšak současně (a bez ohledu nato) uložil žalovaným povinnost byt vyklidit ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku. Z obsahu dovolání vyplývá návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci odvolacím soudem. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. června 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř.").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu § 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání nelze opomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do patnácti dnů" od právní moci rozsudku, do patnácti dnů" od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Otázku přípustnosti dovolání dovolací soud řešil zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku a zvlášť ohledně výroku měnícího (výroku o bytové náhradě přístřeší je bytovou náhradou svého druhu /srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněné pod č. 169 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura/), byť jde o výroky, jejichž sepětí je vymezeno ustanovením § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., směřuje-li proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v otázce bytové náhrady. Byť soud prvního stupně nevázal vyklizení žalovaných z bytu na zajištění bytové náhrady (uložil jim povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku), platí, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Na tomto místě lze připomenout, že tím, že odvolací soud vázal vyklizení z předmětného bytu na zajištění (poskytnutí) přístřeší, odstranil současně žalovanými namítanou logickou nesprávnost, vyplývající z rozsudku soudu prvního stupně.

S přihlédnutím k charakteru právního posouzení otázky bytové náhrady odvolacím soudem a se zřetelem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o výklad ustanovení § 712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák., konkrétně pak o odpověď na otázku, zda k vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního ubytování či náhradního bytu ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. postačí, že v předmětném, tj. vyklizovaném, bytě bydlí celkem šest (zletilých) osob, jak míní žalovaní, či zda v takovém případě lze jako bytovou náhradu (svého druhu) přiznat vyklizovanému podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák. pouze přístřeší, jak dovodil odvolací soud.

Dovoláním nebylo zpochybněno, že v předmětném bytě žije šest osob, tj. žalovaní a jejich čtyři zletilé děti.

Podle § 712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.

Při skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele, mimo jiné i podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., se při vyklizení zásadně poskytuje pouze přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.); tento postup a to i s přihlédnutím k ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák., které je ve vztahu k ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. ustanovením speciálním je namístě i za situace, že ve vyklizovaném bytě žije šest (zletilých) osob. Z ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vyplývá sice možnost soudu rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, avšak to pouze za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96. V citovaném rozsudku totiž dovodil, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele mimo jiné z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně". Uvedený postup, tj. postup podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák., tedy nepřipadá v úvahu za situace, kdy v bytě žijí pouze zletilé osoby, byť jde, jako v daném případě, o šest (zletilých) osob.

Z výše uvedeného vyplývá, že nejde-li v případě žalovaných o rodinu s nezletilými dětmi", nelze vyklizení bytu vázat ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. na zajištění náhradního ubytování, popřípadě náhradního bytu; je přitom za této situace nerozhodné, zda jsou případně dány důvody zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v rozsudku ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tedy nebyl v tomto ohledu použit opodstatněně.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázce bytové náhrady se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání proti napadenému rozsudku, pokud jím byl v části výroku III. o bytové náhradě změněn rozsudek soudu prvního stupně, zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu by mohlo být přípustné pouze podle § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť, jak je uvedeno na jiném místě tohoto rozhodnutí, vady řízení taxativně uvedené v § 237 odst. 1 o.s.ř. (vady, při jejichž naplnění je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu /s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o.s.ř./) nebyly žalovanými v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.

O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, tímto výrokem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Nenavrhli - li žalovaní vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.

Po zohlednění výše uvedených závěrů a s přihlédnutím k tom, že je správný měnící výrok napadeného rozsudku o bytové náhradě, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. za situace, kdy žalovaní (dovolatelé) zčásti nebyli v dovolacím řízení úspěšní a současně zavinili, že zčásti muselo být jejich dovolání odmítnuto, a procesně úspěšným žalobcům vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 15. září 1999, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají z jednoho společného úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) při zastupování dvou osob v částce 800,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 2 krát 75,- Kč, celkem 150,- Kč, tj. z režijního paušálu podle § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.



Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. července 2001

JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.

předseda senátu