26 Cdo 632/2001
Datum rozhodnutí: 20.12.2001
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 632/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce - Město Ch., proti žalovaným 1) Z. K. a 2) D. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 18 C 15/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2000, č.j. 18 Co 711/2000 - 55, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 6. listopadu 2000, č.j. 18 Co 711/2000 58, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 12. září 2000, č.j. 18 C 15/99 32, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalovaným přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 7 ve druhém podlaží domu č. 56 v E. v Ch., který sestává ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství , s tím, že nájemní poměr zaniká uplynutím tří měsíců, které počnou běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a aby žalovaným byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od skončení nájmu. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. listopadu 2000, č.j. 18 Co 711/2000 - 55, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 6. listopadu 2000, č.j. 18 Co 711/2000 - 58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh (žalobce) na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku.

Odvolací soud vycházel zejména ze zjištění, že žalovaní byli společnými nájemci bytu v Ch., E. ul. č. 56. Ke dni, kdy se v září 1998 z tohoto bytu odstěhovali do nově postaveného rodinného domku, v sporem dotčeném bytě zanechali bratra druhé žalované - svědka M. K. Jestliže pak opustí společnou domácnost oba manželé, kterým náleželo k bytu společné právo nájmu, lze za použití § 853 občanského zákoníku (dále jen o.z. ) uplatnit zásady obsažené v ustanovení § 708, resp. § 706 odst. 1 o.z. Odvolací soud k námitce žalobce, že v posuzovaném případě došlo pouze k přenesení domácnosti , uvedl, že občanský zákoník nezná tento pojem a v ustanovení § 709 mluví pouze o pojmu trvalého opuštění společné domácnosti, s nímž spojuje zákonný důsledek přechodu práva nájmu na osoby uvedené v § 706 odst. 1 téhož zákona. V souzené věci pak bylo zjištěno, že svědek K. ke dni, kdy žalovaní společnou domácnost (s ním vedenou) trvale opustili, neměl vlastní byt. Došlo tak k přechodu práva nájmu bytu na tohoto bratra druhé žalované. Jednání žalovaných soud neposoudil jako spekulativní nebo v rozporu s dobrými mravy, když se odstěhovali do vlastního rodinného domku. Výrok, kterým zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku, odvolací soud odůvodnil tím, že žalobce za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda v případě žalovaných šlo o opuštění společné domácnosti, či o přemístění společné domácnosti, a zda úkony učiněné žalovanými nelze posuzovat jako úkony učiněné v rozporu s dobrými mravy. Podle odvolacího soudu však nešlo o zobecňující otázky zásadního právního významu, neboť pro posouzení jsou rozhodné skutkové okolnosti vážící se ke konkrétní věci.

Toto rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 18. prosince 2000.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal žalobce dne 5. ledna 2001 dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z tvrzeného naplnění předpokladů ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), kdy má zato, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatele jde o řešení dvou stěžejních otázek, a to otázky opuštění, či přemístění společné domácnosti, a dále otázky jednání v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že tyto otázky nemají obecný význam, a že jde pouze o skutkové okolnosti toho kterého případu. Důvodem je to, že podle dovolatelova názoru je dosavadní právní úprava nedostatečná, zejména ve vztahu možného posouzení spekulativního jednání. Přitom jde o nesmírně důležitou oblast života občana, neboť je řešena otázka bydlení individuální osoby na jedné straně a na druhé straně požadavek velkého množství osob, které nemají možnost bydlet a oprávněně požadují, aby město byty přidělovalo spravedlivě. Přitom by měly být vyloučeny všechny spekulativní úmysly individuálních osob, které v podstatě jiným, než řádným způsobem, získávají nájemní práva.

Prvá otázka tedy spočívá v tom, co lze považovat za opuštění společné domácnosti a co je (naopak) nutno považovat za přemístění společné domácnosti. Druhou otázkou je otázka jednání v souladu s dobrými mravy podle § 3 o.z. I v tomto případě při hodnocení pravidel mravního chování není možno vycházet podle mínění dovolatele výlučně ze vztahu mezi účastníky, ale je třeba mít na paměti, že bytová problematika svojí důležitostí zasahuje převážnou část občanů a ti podle výsledku sami posuzují mravnost či nemravnost jednotlivých úkonů, zejména ve vztahu k veřejné správě obecních bytů. Požaduje proto, aby rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní v písemném vyjádření k podanému dovolání vyslovili přesvědčení, že v daném případě je toto dovolání nepřípustné, a proto navrhují jeho odmítnutí.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů. Tento procesní předpis je proto užit ve znění účinném do 31. prosince 2000. Dovolání žalobce pak nebylo shledáno přípustným.

Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 238 odst.1 o.s.ř. a § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.

V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. však dopadá na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto zde možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.

Protože - jak vyplývá z obsahu spisu - odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně též nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu, nepřichází již z tohoto důvodu v této věci v úvahu ani eventuální uplatnění ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné, když naopak návrh žalobce na připuštění dovolání dokonce výslovně zamítl. Ve věci se tedy neuplatní ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.

Dána však není ani možnost přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., podle něhož, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Citované ustanovení takto svěřuje dovolacímu soudu oprávnění posoudit možnost přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Jde o řešení, které umožňuje v konkrétní věci posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Jde o výjimečné opatření, které je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejichž právní dopad je obecný. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde - li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených.

Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak se dovozuje, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je v tomto případě oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek vyplývajících ustanovení § 239 o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci Za nesprávné právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice správně aplikoval příslušný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

V posuzovaném případě bylo možno při úvahách, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. vycházet pouze z dovolatelem uplatněné otázky - totiž, zda v případě žalovaných šlo o opuštění společné domácnosti, či o přemístění společné domácnosti, a zda úkony učiněné žalovanými nelze posuzovat jako úkony učiněné v rozporu s dobrými mravy, pro jejichž řešení žalobce výslovně požadoval připuštění dovolání. Zde se však dovolací soud plně ztotožňuje se soudem druhého stupně v závěru, že takto formulované otázky jsou zaměřeny toliko na řešení výlučně této posuzované věci. Rozhodným, pro jejich zodpovězení, je nejen znění odvolacím soudem použitých zákonných ustanovení a jejich výklad, ale zejména jejich naplnění konkrétními skutkovými zjištěními učiněnými v tomto řízení. Takto dovolatelem formulovaná otázka, jež je současně určující pro posouzení toho, zda je ve věci přípustné dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., pak svou podstatou neumožňuje zobecnění i na možné další obdobné případy.

Nadto vlastní problematikou aplikace ustanovení § 708 o.z. v případech, kdy nájemce bytu trvale opustí společnou domácnost, kterou až dosud vedl s dalšími spolužijícími osobami, se zabývá celá řada již publikovaných rozhodnutí soudů. Takto je třeba opuštěním společné domácnosti rozumět jednání nájemce bytu (resp. nájemců bytu), jež je vedeno s úmyslem společnou domácnost zrušit a již ji neobnovit, přičemž základním předpokladem trvalého opuštění společné domácnosti je její předchozí existence. Právním následkem trvalého opuštění společné domácnosti nájemcem bytu je přechod práva nájmu bytu za stejných podmínek jako v případě smrti nájemce nedružstevního bytu (§ 706 odst. 1 o.z.). S ohledem na skutečnost, že jednání nájemce, pokud trvale opustil společnou domácnost, je současně právním úkonem, je nutno je posoudit i z hlediska ustanovení § 39 a § 3 odst. 1 o.z. V závislosti na konkrétních okolnostech případu je pak třeba posoudit, zda jednání nájemce bytu bylo způsobilé vyvolat právní následky ve smyslu ustanovení § 708 o.z., t.j. zánik jeho práva nájmu bytu a přechod na osoby žijící s ním ve společné domácnosti. Jak vyplývá z odůvodnění dotčeného rozhodnutí, odvolací soud se v základu svých právních úvah od těchto zásad neodchýlil, takže závěr o přechodu nájmu k předmětnému bytu v souzené věci - jak již bylo naznačeno - byl především výsledkem skutkových zjištění učiněných soudy v daném řízení.

Nelze proto uzavřít, že by z pohledu výše vyložených zásad vyplývajících z ustanovení § 239 o.s.ř., bylo možno toto rozhodnutí považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Není proto dána přípustnost dovolání ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Povinností dovolacího soudu je dále s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Sám dovolatel žádný z případů vad podle zmíněného ustanovení nevytýká, přičemž z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se žádná taková vada nepodává. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.

Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., takže se nemohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 150 a § 151 odst. 1 věta první o.s.ř., když žalobce sice neměl se svým dovoláním úspěch, a žalovaným v tomto řízení vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem v dovolacím řízení, avšak dovolací soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na jejich náhradu žalovaným. Příčinou je, že obsah vyjádření žalovaných není v zásadě zcela srozumitelný - zejména v případě úvah týkajících se stavu příslušné právní úpravy. Dovolací soud má proto zato, že v tomto případě se nejednalo o účelně vynaložené náklady na zastoupení advokátem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. prosince 2001

JUDr. Pavel Pavlík , v.r.

předseda senátu