26 Cdo 621/2013
Datum rozhodnutí: 06.05.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 3 odst. 3 předpisu č. 116/1990Sb., § 3 odst. 4 předpisu č. 116/1990Sb.




26 Cdo 621/2013
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce K. D. , bytem v P. 1, P. 203/19, zastoupeného Mgr. Alešem Hájovským, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 57, proti žalovanému J. S. , bytem v P. 4 H., K. 1005/9, zastoupenému Milanem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 9, Lánská 65/8, za účasti Mgr. Ondřeje Stýbla, bytem v Praze 5, Ovčí Hájek 2159/16, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ovčí Hájek 2159/16, o zaplacení částky 2.164.522,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 25/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2012, č. j. 53 Co 199/2012-409, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč k rukám JUDr. Jaroslava Buriánka, advokáta se sídlem v Praze 5, Ovčí Hájek 2159/16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se změněnou žalobou domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 2.164.522,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení). Přitom částku 2.016.000,- Kč požadoval z titulu neuhrazené úplaty za podnájem nebytových prostor v 2. a 3. nadzemním podlaží budovy č. p. 391 v P. 1, N. P. 7, o celkové výměře 430 m2, sloužících jako provozovna restaurantu (dále jen předmětné nebytové prostory , resp. nebytové prostory a předmětná budova ), a částku 148.522,- Kč z titulu smluvní pokuty účtované z této neuhrazené úplaty.
V pořadí první a druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně), tj. zamítavé rozsudky ze dne 7. června 2007, č. j. 39 C 25/2006-64, a ze dne 2. dubna 2009, č. j. 39 C 25/2006-201, byly k odvolání žalobce zrušeny usneseními Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 13. března 2008, č. j. 53 Co 494/2007-110, a ze dne 4. března 2010, č. j. 53 Co 376/2009-288; současně byla věc vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. února 2012, č. j. 39 C 25/2006-375, opětovně žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejšího účastníka (výrok II. a III.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 20. září 2012, č. j. 53 Co 199/2012-409, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, tj. v zamítavém výroku I. (dále jen potvrzující výrok ), změnil ho v nákladových výrocích II. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejšího účastníka.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům /vedlejšímu účastníkovi/ řízení znám a nelze ho v daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. /dále jen o.s.ř. /) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. května 1992, uzavřená mezi vedlejším účastníkem (tehdejším většinovým spoluvlastníkem předmětné budovy) jako pronajímatelem a žalobcem jako nájemcem, jejímž (nepřímým) předmětem byly rovněž předmětné nebytové prostory (dále též jen Nájemní smlouva ), je absolutně neplatná podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni jejího uzavření a ve znění do 2. prosince 1999 (dále jen zákon č. 116/1990 Sb. ). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že v ujednání o nájemném nerozlišuje mezi nájemným a úhradou za služby a tudíž postrádá podstatnou náležitost smlouvy o nájmu nebytových prostor v podobě ujednání o výši nájemného (§ 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb.). V návaznosti na to dovodil, že je-li absolutně neplatná Nájemní smlouva, nemůže být platná ani smlouva o podnájmu nebytových prostor ze dne 15. srpna 2003, kterou uzavřeli žalobce jako nájemce a žalovaný jako podnájemce a o níž žalobce opřel svůj žalobní požadavek. Poté uzavřel, že za této situace lze požadované (peněžité) plnění (jeho část) přiznat žalobci pouze z titulu bezdůvodného obohacení; následkem vznesené námitky promlčení mu však ani toto právo nepřiznal, jelikož jej v řízení uplatnil až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, k němuž se vedlejší účastník prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. září 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).
Dovolání s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) směřuje proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně nerozhodl jinak než v předchozích (zrušených) rozsudcích (ve všech případech šlo o zamítavé rozsudky soudu prvního stupně). Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., který dovolatel opět s přihlédnutím k obsahu dovolání rovněž uplatnil a jehož prostřednictvím brojil proti správnosti (předběžného) právního názoru, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., neboť postrádá podstatnou náležitost smlouvy o nájmu nebytových prostor v podobě ujednání o výši nájemného (§ 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb.).
Již v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 1 Odon 98/97, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor musela obsahovat podle tehdy účinného znění § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. ve své obligatorně písemné formě všechny požadované náležitosti, tedy předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby. Bylo-li nájemné sjednáno pevnou částkou (za jednotku plochy), avšak v této částce byla zahrnuta úhrada za elektrickou energii, vodné, stočné, teplo atd. bez rozlišení částky nájemného a úhrad dalších, pak je taková smlouva absolutně neplatná podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., neboť v ní absentuje stanovená náležitost výše nájemného. K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 31. července 2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/98, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že v případě, že úplata za oprávnění vyplývající z nájmu nebytových prostor byla sjednána bez rozlišení nájemného a úhrady za služby, jejichž poskytování je s užíváním nebytového prostoru spojeno, je ujednání o výši nájemného v rozporu s ustanovením § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., a smlouva o nájmu nebytových prostor v důsledku toho neplatná. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudcích z 15. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 4051/2008 (citovaný rozsudek byl uveřejněn pod C 8532 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu dále jen uveřejněné rozhodnutí ), a z 21. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 2527/2009, a dále např. v usneseních z 24. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3487/2006 (citované usnesení bylo uveřejněno pod C 5554 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), a z 11. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2359/2008. Ve vztahu k dané nájemní smlouvě (k nájemní smlouvě ze dne 1. května 1992) se od něj neodchýlil ani v řízení vedeném mezi žalobcem K. D. a žalovaným Mgr. O. S. o určení práva nájmu k nebytovým prostorám (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 437/2011 /proti citovanému usnesení byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 25. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 4350/12/). Ve výsledku shodný právní názor zaujal také v řízení vedeném mezi týmiž účastníky o zdržení se zásahů do práv nájemce nebytových prostor (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3778/2012). Pro úplnost zbývá dodat, že vzhledem k tomu, že jde o neplatnost absolutní, nemohlo dojít ke konvalidaci Nájemní smlouvy ani pozdějšími dodatky, v nichž by byla cena za nájem oddělena od ceny za pronajímatelem poskytované služby s ním souvisící (k tomu srov. odůvodnění uveřejněného rozhodnutí). Z uvedeného vyplývá, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace nelze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam; v (předběžném) závěru o neplatnosti Nájemní smlouvy (pro absenci náležitosti v podobě stanovení výše nájemného) je totiž ve skutečnosti výrazem standardní soudní praxe.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (který dovolatel uplatnil dovolací námitkou, že odvolací soud postupem, kdy svůj rozsudek podložil pouze odůvodněním rozhodnutí v jiné věci, porušil jeho právo na spravedlivý proces zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť tak obešel povinnost rozhodovat na základě stavu věci zjištěného provedenými důkazy ) pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedená dovolací námitka však nesměřovala k výkladu procesního předpisu, a navíc s přihlédnutím k odůvodnění napadeného rozsudku není ani opodstatněná, a proto jejím prostřednictvím nelze přípustnost dovolání založit.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení v poměru mezi dovolatelem a vedlejším účastníkem (jehož právní postavení se řídí ustanovením § 93 odst. 3 věty první a druhé o.s.ř.) dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých vedlejšímu účastníku v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 8. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 2.163,- Kč představující 21 % DPH (§ 137 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.). Protože žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo, bylo rozhodnuto, že v poměru mezi těmito účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 6. května 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu