26 Cdo 617/2006
Datum rozhodnutí: 15.03.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 617/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce města T., proti žalované S. L., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 30/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 25. října 2005, č.j. 15 Co 644/2005-43, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 5. 2005, č.j. 4 C 30/2005-16, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 10, I. kategorie, o velikosti 1+2, v 5. podlaží domu č.p. 1255 v Kollárově ulici v T. (dále předmětný byt nebo byt ), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a uložil žalované byt vyklidit do 15 dnů po přidělení náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 10. 2005, č.j. 15 Co 30/2005-43, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost žalované k vyklizení vázal na zajištění přístřeší, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění účinném do 30. 3. 2006, opírajícího se o nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce, když žalovaná ke konci září 2005 měla evidovaný dluh na nájemném (úhradách za plnění spojená s užíváním bytu) ve výši 48.992,- Kč, poté, co uhradila v únoru 2005 částku 10.000,- Kč a byl jí započítán přeplatek na vyúčtování za služby. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který s přihlédnutím k důvodům neplacení nájemného vázal povinnost žalované k vyklizení na zajištění náhradního ubytování, odvolací soud dovodil, že tyto okolnosti lze zohlednit v rámci úvahy, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Konstatoval, že soudní praxe nevylučuje aplikaci posléze uvedeného ustanovení za předpokladu, že nájemce nezaplatil nájemné z důvodu objektivně tíživé sociální situace, avšak v průběhu soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradil a nadále řádně platí běžné nájemné (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 8/98). V projednávané věci však tyto mimořádné předpoklady pro odepření výkonu práva žalobce nejsou splněny, neboť i když bylo prokázáno, že žalované nebyla neoprávněně vyplácena mzda a že se tak objektivně ocitla v tíživé sociální situaci, nemůže tato okolnost sama o sobě vést k tomu, aby jí žalobce dlouhodobě poskytoval bydlení, aniž by za to dostal protiplnění. Žalovaná totiž (vyjma částky 10.000,- Kč) dluh na nájemném nevyrovnala, v průběhu roku 2005 neplatí vůbec nájemné a neučinila žádné kroky k odstranění stavu, který žalobce vedl k dání výpovědi. Na základě toho rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přivolení k výpovědi potvrdil a s odkazem na ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. vázal povinnost žalované k vyklizení na zajištění přístřeší, neboť se nejedná o rodinu s nezletilými dětmi.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že je potřeba jednoznačně formou judikatury vyložit aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. , neboť názory soudů různých stupňů nejsou jednotné. Dovolatelka má za to, že na oblast nájemních vztahů nelze nahlížet stejnou optikou jako např. při vymáhání pohledávek vzniklých v důsledku dobrovolného uzavírání půjček , a namítá, že není asociálem , že vždy pracovala a chtěla by pracovat nadále, ale nemůže sehnat zaměstnání a o předchozí přišla bez vlastního zavinění. Vyjadřuje přesvědčení, že soudy obou stupňů neadekvátně upřednostnily vlastnické právo žalobce oproti právu občana na důstojný život a uvádí, že jakmile získá nové zaměstnání, vzniklý dluh uhradí. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, poukázal na to, že dluh na nájemném stále existuje a že žalovaná neprojevila snahu situaci řešit; navrhl, aby napadený rozsudek byl potvrzen .


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.


Při řešení uvedené otázky nepřehlédl, že dovolatelka v dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, tj. jako by napadla všechny výroky rozsudku odvolacího soudu. S přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však dovolací soud zastává názor, že ve skutečnosti napadla pouze potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu a s ním související výrok o výpovědní lhůtě, neboť veškeré dovolací námitky se upínají právě k těmto výrokům. V uvedených souvislostech nelze totiž opomenout, že pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá není řádným uplatněním dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura č. 3/2005).


Dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům by mohlo být přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


V projednávané věci spojuje dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s potřebou jednoznačně formou judikatury vyložit aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. , neboť názory soudů různých stupňů nejsou jednotné.


Označená otázka však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá, neboť jde o otázku, jejíž výklad se v judikatuře dovolacího soudu ustálil.


Nejvyšší soud opakovaně (srov. jeho rozsudek ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 8/1998, str. 425 /na který odkázal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku/, dále např. rozsudek ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1285/2004, a usnesení ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2025/2005) vyjádřil právní názor, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postavena najisto.


Odvolací soud (soud prvního stupně) se v souzené věci aplikací citovaného ustanovení zabýval a na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zpochybnit) dospěl k závěru, že žalobci nelze odepřít výkon jejího vlastnického práva. Přihlédl přitom i k okolnostem namítaným dovolatelkou, a vypořádal se i s otázkou důvodu neplacení nájemného. Dovolací soud proto neshledal pochybení v aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem.


Pokud dovolatelka proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).


Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3, § 142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalované.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. března 2007


Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.


předsedkyně senátu