26 Cdo 607/2011
Datum rozhodnutí: 17.01.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 667 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 607/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. J. , zastoupeného JUDr. Marií Škardovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Za Hanspaulkou 5/856, proti žalované JUDr. L. H. , zastoupené JUDr. Jiřím Bedrnou, advokátem se sídlem v Praze Bubenči, Puškinovo nám. 14, o zaplacení částky 1.604.612,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 4/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2010, č. j. 13 Co 405/2009, 13 Co 56/2010-188, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Marie Škardové, advokátky se sídlem v Praze 6, Za Hanspaulkou 5/856, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:



Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. května 2009, č. j. 27 C 4/2006-153, ve spojení s usnesením ze dne 30. září 2009, č. j. 27 C 4/2006-174, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 387.130,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu ohledně částky 1.217.482,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. května 2010, č. j. 13 Co 405/2009, 13 Co 56/2010-188, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně napadené částky 375.153,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím (dále jen potvrzující výrok ) a v nákladových výrocích a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistily soudy obou stupňů mimo jiných rovněž následující skutečnosti. Žalobci byl rozhodnutím Obvodního národního výboru v Praze 1 ze dne 31. března 1987 přidělen byt o velikosti 2+1 na adrese B. D. 3/1151 v P. 1 , jehož vlastníkem byl Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 1. Dne 17. června 1987 byla podepsána dohoda o užívání tohoto bytu a následně dne 8. července 1987 udělil tehdejší pronajímatel souhlas ke stavebním úpravám bytu spočívajícím ve zřízení koupelny s WC a v úpravě kanalizace, přičemž užívání změny stavby bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ze dne 26. června 1995. Po přivolení k výpovědi z nájmu bytu (ve věci sp. zn. 24 C 266/2001 Obvodního soudu pro Prahu 1) žalobce dne 28. listopadu 2005 předal byt žalované jako jeho nynější vlastnici. Oproti stavu k 14. září 1989 se k 31. prosinci 2005 hodnota bytu zvýšila o 387.130,- Kč. Na tomto skutkovém základě oba soudy dovodily, že v daném případě jde o nárok podle § 667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), a žalobě s odkazem na citované ustanovení vyhověly co do částky 387.130,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž vyjádřila nesouhlas s právním názorem, že na daný případ lze aplikovat ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu výroku není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. ), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ohledně částky 375.153,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., který dovolatelka rovněž uplatnila.
Napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním názoru, že v posuzovaném případě jde o nárok podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák., neboť dal-li dřívější pronajímatel souhlas ke stavebním úpravám bytu, avšak nezavázal se k úhradě s tím souvisejících nákladů, byl žalobce oprávněn po skončení nájmu požadovat protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota bytu, a to od žalované, která je jeho nynější vlastnicí.
Uvedený právní názor je výrazem ustálené soudní praxe. Dal-li totiž pronajimatel souhlas se stavebními úpravami či jinými podstatnými změnami v bytě, bude podle ustálené soudní praxe třeba (při nedostatku speciální úpravy) posuzovat vzájemné nároky pronajímatele a nájemce bytu podle ustanovení § 667 odst. 1 věty druhé až čtvrté obč. zák. Obecná úprava změn na pronajaté věci se tedy uplatní i u nájmu nebytových prostor a u nájmu bytů, zde s výjimkou stanovenou v § 694 obč. zák. (srov. Občanský zákoník, komentář, Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V., část VIII., hlava VII., oddíly první a čtvrtý, ASPI, dále např. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001, uveřejněného pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 5. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 449/2003).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 28 Cdo 1138/2005, uveřejněném pod C 3782 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž se ztotožňuje rovněž v projednávaném případě, mimo jiné dovodil, že právo nájemce podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je vázáno na splnění dvou předpokladů. Prvním z nich jsou změny na věci provedené se souhlasem pronajímatele (bez toho, že by se pronajímatel zavázal k úhradě nákladů s tím spojených); druhým předpokladem je skončení nájmu jako takového. Účelem citovaného ustanovení je vypořádat investice nájemce provedené se souhlasem pronajímatele, a to subjektem, jenž je pronajímatelem ke dni skončení nájmu věci. Přitom bez právního významu je okolnost, že tyto investice byly zohledněny ve výši kupní ceny sjednané mezi původním a nastupujícím pronajímatelem. Nutno dodat, že již v rozsudku ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 107/2005, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda v případě citovaného ustanovení jde o stanovení okamžiku vzniku pohledávky nebo její splatnosti a uzavřel, že skončením nájmu uvedený nárok teprve vzniká.
Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud se od výše uvedené judikatury neodchýlil, posoudil-li nárok žalobce podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 2.060,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. ledna 2012

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu