26 Cdo 606/2003
Datum rozhodnutí: 22.04.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 606/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně V. M., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) I. R., zastoupené advokátem, a 2) M. R., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 880/2001, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2002, č. j. 28 Co 263/2002-73, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mělníku (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. března 2002, č. j. 6 C 880/2001-37, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt sestávající z obývacího pokoje, ložnice a kuchyně s příslušenstvím (dále jen předmětný byt , resp. byt ) v domě čp. 2279 v M. (dále jen předmětný dům , resp. dům ). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. září 2002, č. j. 28 Co 263/2002-73, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích ve vztahu žalobkyně a žalované potvrdil a rozhodl o nákladech řízení těchto účastnic.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů především zjistil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, v němž bylo podle kolaudačního rozhodnutí povoleno užívat dvě bytové jednotky v přízemí byt o velikosti 2+1 s příslušenstvím a v patře byt 3+1 s příslušenstvím. Dále rovněž zjistil, že dne 1. prosince 1989 uzavřely Družstevní velkovýkrmny M., společný podnik, se žalovaným dohodu o dočasném užívání části předmětného domu, a to obývacího pokoje, ložnice, kuchyně s příslušenstvím, garáže, zahrady a zpevněné plochy, že podle dohody mělo právo žalovaného užívat tuto část domu zaniknout skončením pracovního poměru podle § 42, § 46, § 51 a § 53 zákoníku práce a rozvázáním pracovního poměru dohodou z důvodu vážného onemocnění, že pracovní poměr žalovaného byl ukončen dohodou ke dni 31. října 1991 a že platebním rozkazem Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. března 2000, č. j. Ro 1166/99-22, byla žalovaným uložena povinnost zaplatit dlužné nájemné v částce 47.000,- Kč s příslušenstvím. Vzal také za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ve věci sp. zn. P 267/99 byly nezletilé děti žalovaných M. a I. svěřeny do výchovy žalované a žalovanému bylo stanoveno platit pro ně výživné, že rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. března 2000, č. j. 11 C 550/99-9, bylo manželství žalovaných ke dni 13. května 2000 pravomocně rozvedeno, že dne 21. června 2000 byla mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovanými jako nájemci uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu (dále jen nájemní smlouva ze dne 21. června 2000 ) a nebytových prostor tam specifikovaných, že nájemní smlouvou ze dne 21. června 2000 byl sjednán nájemní poměr na dobu od 1. července 2000 do 31. prosince 2000 s možností jeho prodloužení o další rok v případě, že bude zcela vyrovnáno dlužné nájemné podle pravomocného platebního rozkazu a současně bude vždy vyrovnáno nájemné za předcházející období (článek II. nájemní smlouvy ze dne 21. června 2000), že nájemní vztah žalovaných k předmětnému bytu vzniklý na základě předcházející nájemní smlouvy zanikl podle nájemní smlouvy ze dne 21. června 2000 po vzájemné dohodě ke dni 30. června 2000 (článek V. nájemní smlouvy ze dne 21. června 2000) a že žaloba na vyklizení bytu žalovanými byla ve věci sp. zn. 4 C 236/2001 Okresního soudu v Mělníku pravomocně zamítnuta z důvodů jejího podání po uplynutí zákonem (ustanovením § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění dále jen obč. zák. ) stanovené lhůty. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že právo žalovaného užívat předmětný byt na základě dohody o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání (§ 397 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. prosince 1991) zaniklo ke dni 31. října 1991, že na základě nájemní smlouvy uzavřené konkludentně v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 užívali žalovaní předmětný byt z titulu nájemního poměru na dobu neurčitou, že takto vzniklý nájemní poměr na dobu neurčitou zanikl ke dni 30. června 2000 ve smyslu bodu V. nájemní smlouvy ze dne 21. června 2000, že nájemní vztah žalovaných k předmětnému bytu vzniklý na základě nájemní smlouvy ze dne 21. června 2000 na dobu určitou (šesti měsíců) zanikl ke dni 31. prosince 2000, že v důsledku nepodání žaloby na vyklizení bytu žalovanými se nájemní smlouva ze dne 21. června 2000 obnovila za týchž podmínek na dobu šesti měsíců, tj. do 30. června 2001 (§ 676 odst. 2 obč. zák.) a že byla-li žaloba na vyklizení bytu podána dne 27. července 2001, zanikl obnovený nájemní poměr žalovaných k bytu ke dni 30. června 2001 a od 1. července 2001 užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především uvedla, že ujednání v nájemní smlouvě ze dne 21. června 2000 o jejím prodlužování o další rok za podmínky vyrovnání nájemného je absolutně neplatné vzhledem k tomu, že obchází zákon, resp. minimálně se příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 39 o. z. , a pokračovala, že má-li se takto opakovaně nájemní smlouva uzavírat jen proto, aby se tím dosáhlo řádného placení nájemného z bytu a pronajímateli se usnadnilo vyklizení bytu pro případ neplacení nájemného, nejde přímo o rozpor se zákonem, nýbrž o obcházení zákona. V této souvislosti dodala, že placení nájemného lze dosáhnout jiným způsobem, a to žalobou na zaplacení (dlužného) nájemného; v krajním případě lze podat žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Je-li ujednání o prodlužování nájemní smlouvy o další rok za podmínky vyrovnání nájemného, obsažené v článku II. nájemní smlouvy ze dne 21. června 2000, absolutně neplatné pro obcházení zákona, lze vzhledem k ustanovení § 686 odst. 2 obč. zák. uvedenou nájemní smlouvu posoudit jako nájemní smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Dále žalovaná uvedla, že posouzení předmětné právní otázky, tj. platnosti, resp. neplatnosti ujednání o opakovaném sjednávání nájemního vztahu k bytu na dobu určitou výhradně z důvodu zajištění plateb nájemného vzhledem k eventuálnímu obcházení zákona, je otázkou zásadního právního významu . Pokud by pro neplatnost ujednání o prodlužování nájemní smlouvy o další rok za podmínky vyrovnání nájemného byla nájemní smlouva neplatná jako celek, má žalovaná zato, že by jí svědčilo nájemní právo na dobu neurčitou na základě předchozí konkludentně uzavřené nájemní smlouvy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalovaná) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci odvolací soud mimo jiné dovodil, že ve smyslu bodu V. nájemní smlouvy ze dne 21. června 2000 zanikl předchozí nájemní poměr na dobu neurčitou ke dni 30. června 2000 a že nájemní vztah žalovaných k předmětnému bytu uzavřený na základě nájemní smlouvy ze dne 21. června 2000 na dobu určitou (šesti měsíců) zanikl ke dni 31. prosince 2000. Námitkou, že ujednání o prodlužování nájemní smlouvy o další rok za podmínky vyrovnání nájemného, obsažené v článku II. nájemní smlouvy ze dne 21. června 2000, je absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona a že vzhledem k ustanovení § 686 odst. 2 obč. zák. lze uvedenou nájemní smlouvu posoudit jako nájemní smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, hodlala žalobkyně zpochybnit správnost závěru, že na základě nájemní smlouvy ze dne 21. června 2000 vznikl nájemní poměr na dobu určitou; současně pro případ, že by z důvodu neplatnosti ujednání o prodlužování nájemní smlouvy o další rok za podmínky vyrovnání nájemného byla nájemní smlouva ze dne 21. června 2000 neplatná jako celek zpochybnila rovněž správnost právního závěru o zániku nájemního poměru na dobu neurčitou, vzniklého na základě nájemní smlouvy uzavřené konkludentně v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994. Pro úplnost je zapotřebí připomenout, že dovoláním nebyla napadena správnost právního závěru, že na základě nájemní smlouvy uzavřené konkludentně v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 užívali žalovaní předmětný byt z titulu nájemního poměru na dobu neurčitou až do 30. června 2000.

Dovolatelka se však mylně domnívá, že právní závěr, že na základě nájemní smlouvy ze dne 21. června 2000 vznikl žalovaným ve vztahu k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu určitou, odvolací soud dovodil z ujednání účastníků o prodlužování nájemní smlouvy o další rok za podmínky vyrovnání nájemného. Uvedený závěr totiž odvolací soud dovodil z ujednání, že nájemní vztah se uzavírá na dobu od 1. července 2000 do 31. prosince 2000. Závěr, že v důsledku nepodání žaloby na vyklizení bytu žalovanými se nájemní smlouva ze dne 21. června 2000 obnovila za týchž podmínek na dobu šesti měsíců, tj. do 30. června 2001, a že v důsledku podání žaloby na vyklizení bytu dne 27. července 2001 skončil dne 30. června 2001 a od 1. července 2001 užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu, je podle právního závěru odvolacího soudu důsledkem vyplývajícím z ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. Zde je zapotřebí připomenout, že podle ustálené soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 141/97, uveřejněný pod č. 10 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. platí i pro nájem bytu. Nepostupoval-li pronajímatel proti nájemci, který byt dále užívá, způsobem uvedeným v ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák., nájem bytu se obnoví a nezanikne tedy uplynutím doby, na kterou byl sjednán. Dovolatelka se tedy i zde mýlí, má-li zato, že závěr o prodlužování (obnovování) nájemní smlouvy, navíc podle ní o jeden rok a nikoliv pouze šest měsíců, odvolací soud dovodil na základě ujednání účastníků o prodlužování nájemní smlouvy o další rok za podmínky vyrovnání nájemného obsaženého v článku II. nájemní smlouvy ze dne 21. června 2000. V dovolání označená otázka platnosti, resp. neplatnosti ujednání o opakovaném sjednávání nájemního vztahu k bytu na dobu určitou výhradně z důvodu zajištění plateb nájemného vzhledem k eventuálnímu obcházení zákona , nemůže být za této situace otázkou zásadního právního významu. Lze uzavřít, že dovolací námitky nejsou způsobilé zvrátit správnost právních závěrů, které dovolatelka v dovolání napadla.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech řízení účastníků bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; bylo přitom vzato v úvahu, že žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. dubna 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu