26 Cdo 594/2004
Datum rozhodnutí: 23.06.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 594/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce B. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému H. Z., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 2 C 371/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. října 2003, č.j. 7 Co 1928/2003-140, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 1. 2003, č.j. 2 C 371/2001-109, uložil žalovanému povinnost vyklidit jím užívanou část nemovitostí, které jsou zapsány u Katastrálního úřadu v J. H. v katastru nemovitostí pro obec a k.ú. S. na LV č. 497, jako st.p. č. 480 zastavěná plocha o vým. 438 m2 s objektem bydlení čp. 257 a p.č. 184/1 zahrada o výměře 1188 m2, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 10. 2003, č.j. 7 Co 1928/2003-140 (poté, co žalobce upřesnil žalobní petit), rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje v tomto znění prvého výroku: Žalovaný je povinen vyklidit jím užívanou část domu č.p. 257 nacházející se vlevo od vstupu do domu se stavební parcelou č. 480 a pozemek č. 184/1 zahradu ve S. (dále předmětné nemovitosti a předmětný dům ), a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Nemovitosti jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. H. pro obec a k.ú. S. na LV č. 497 . Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že Okresní národní výbor v D. přidělil dne 13. 7. 1945 matce žalovaného M. Z. k její žádosti ze dne 5. 6. 1945 zemědělskou usedlost rodinný domek S. č. 257 s veškerým živým a mrtvým inventářem a zařízením dosavadního majitele R. , že dle tohoto rozhodnutí se jmenovaná měla ihned dostavit za účelem převzetí podniku a uvedení v jeho správu na Místní národní výbor ve S., že v pozemkové knize není zápis o ustanovení národní správy na předmětné nemovitosti (dům), že jako jejich vlastníci jsou zde zapsáni manželé D., rakouští státní občané a od 24. 10. 1955 československý stát, který je kupní smlouvou ze dne 10. 6. 1960 převedl na manžele K. a F. K., že posléze nabyla předmětné nemovitosti A. R., matka žalobce, která je darovací smlouvou ze dne 27. 8. 1990 převedla na žalobce.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že předmětné nemovitosti byly předány matce žalovaného (či jakékoliv jiné osobě) do správy a že by jí na základě toho vzniklo k nim právo nájmu. Konstatoval, že listina ze dne 13. 7. 1945, vyhotovená Okresním národním výborem v D., svědčí toliko o tom, že národní výbor rozhodl, že matka žalovaného bude ustanovena národním správcem; vzhledem k absenci jakéhokoliv knihovního zápisu o zavedení národní správy však lze mít pochybnosti o tom, že byla řádně ustanovena národním správcem v souladu s dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Bylo-li pak ke dni 24. 10. 1955 (jak o tom svědčí zápis v pozemkové knize, knihovní vložce č. 1871) zapsáno vlastnické právo pro československý stát, pak by k uvedenému datu bylo její působení jako národní správkyně ukončeno. Podle názoru odvolacího soudu však institut národní správy není právním titulem, který by mohl založit nájemní vztah matky žalovaného ke konkrétní nemovitosti, či vztah obdobný ; nelze tedy dovodit, že by nájemní právo, příp. jiné právo ke konkrétní nemovitosti přešlo na žalovaného po smrti jeho matky ze zákona. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by nájemní vztah matky žalovaného vznikl jinak, tedy písemnou, ústní, příp. konkludentní nájemní smlouvou uzavřenou s některým z právních předchůdců žalobce podle občanského zákoníku, zákona č. 141/1950 Sb., resp. že by jí vzniklo právo osobního užívání bytu v předmětném domě podle občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb. Předpokladem vzniku nájemního práva k předmětné nemovitosti (uvedl dále odvolací soud) je dohoda účastníků nájemní smlouvy o úplatnosti nájmu; existence takové dohody však nebyla v řízení prokázána, stejně tak jako nebylo prokázáno, že by žalovaný platil žalobci nebo některému z jeho právních předchůdců nájemné. Závěr o uzavření nájemní smlouvy mezi matkou žalovaného a žalobcem (jeho právními předchůdci) nelze učinit ani z potvrzení z roku 1948, podle kterého matka žalobce poukázala nájemné bývalé vlastnici předmětných nemovitostí A. D., neboť platba byla poukázána prostřednictvím spořitelny ve S., oddělení národní správy, a šlo o plnění povinností národního správce, ani z listiny osvědčující, že matka žalovaného uzavřela pojistnou smlouvu na zařízení domácnosti. Odvolací soud uzavřel, že žaloba je podle § 126 odst. 1 obč.zák. důvodná, neboť žalovaný neprokázal existenci nájemního či jiného vztahu ke konkrétní nemovitosti a užíváním předmětných nemovitostí bez právního důvodu neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce; uložil žalovanému delší (jednoměsíční) lhůtu k vyklizení tak, aby je mohl reálně provést.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, a v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že se nevypořádal správně s historií a analýzou vzniku užívacího práva k nemovitosti, jejíž vyklizení je požadováno a uvádí, že relevantní listinou je listina vydaná ONV v D., kterou se přiděluje do správy rodinný domek ve S. č. 257 . Za otázku zásadního právního významu označuje otázku, co představovala ona správa rodinného domku a co bylo jejím reálným obsahem , kterou je nutno posoudit ve světle reálného stavu věci , zejména samotného chování stran počátečního právního vztahu tedy vlastníka, kterým byl stát a správce nemovitosti, kterým byla matka žalovaného . Dovolatel definuje institut správy jakožto specifické, cílené činnosti společenského charakteru a institut nájmu jako přenechání určité věci k užívání či braní užitků , který je vztahem dočasným a úplatným . Dovozuje, že chování státu a matky žalovaného lze podle právního stavu do konce roku 1959 - subsumovat pod institut nájmu a že pro tento závěr svědčí stvrzenka o zaplacení nájemného z roku 1948, pojistná smlouva z roku 1950, domovský list z roku 1946, přípis MNV S. (domovní správy) z 11. 12. 1959, jímž byl matce žalovaného nabídnut k odkoupení předmětný dům, i výpověď matky žalobce. Dovolatel má za to, že soud měl (i bez návrhu) provést důkazy k objasnění otázky, zda tu do roku 1959 nájem byl, či ne , zejména k objasnění otázky placení nájemného, a že odvolací soudu mohl vrátit věc k projednání soudu prvního stupně, neboť pro žalovaného je legitimace nájmu před rokem 1959 důležitá proto, že tento nájem logicky přecházel i na nové nabyvatele, to znamená jak právní předchůdce žalobce tak i žalobce samého . Poukazuje též na to, že mu bylo soudem odmítnuto přidělení advokáta, ačkoliv šlo o složitý právní problém. Podle názoru dovolatele se soudy obou stupňů jen velmi letmo a nedůkladně vypořádaly s výkladem právního vztahu mezi matkou dovolatele a československým státem a že proto je jejich právní závěr nesprávný. Vyjadřuje přesvědčení, že přidělení rodinného domu do správy jeho matce fakticky nahrazovalo nájemní smlouvu, neboť obě strany se dále chovaly jako pronajímatel a nájemce . Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.



Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 10. 10. 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.



Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.



Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.



Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.



Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.



Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.



Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozhodnutí uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. 7. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002 a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp.zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. 12. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 27. 5. 2004, sp.zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. 10. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1881/2003).

V projednávané věci dovolatel sice formálně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jak je však patrno z obsahu dovolání, jeho námitky proti právnímu závěru odvolacího soudu, že jeho matce nevzniklo k předmětné nemovitosti právo nájmu, jsou založeny na kritice neúplnosti (nesprávnosti) skutkových zjištění (závěrů), které odvolací soud učinil na základě hodnocení provedených důkazů. Dovolatel v podstatě předkládá jinou (vlastní) verzi skutkového stavu věci a z něho dovozuje právní závěr odlišný od toho, k němuž dospěl odvolací soud. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Zpochybňuje-li tedy dovolatel závěr odvolacího soudu o neexistenci nájemního vztahu matky žalovaného k předmětným nemovitostem poukazem na to, k čemu směřovalo samotné chování stran tedy vlastníka, kterým byl stát, a správce nemovitosti, kterým byla matka žalovaného a jak mělo být (podle právního stavu do roku 1959) chování označených subjektů interpretováno, napadá tím správnost skutkových (nikoliv právních) závěrů odvolacího soudu.

Námitky dovolatele vytýkající odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, a to, že mu bylo odmítnuto přidělení advokáta, lze obsahově zařadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). K takovéto vadě (jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.), však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají. Pro úplnost lze poukázat na to, že z obsahu spisu se nepodává, že by žalovaný proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 1. 2003, jímž nebylo vyhověno jeho žádosti o ustanovení zástupce, podal odvolání.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalovanému právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. června 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.,v.r. předsedkyně senátu